Výlet na Glymur

Byl pondělní večer, sice ne první máj, ale touhy k cestování zval nás hlas. Prostě a jednoduše se nám přestávalo líbit sedět na zadku tady v Reykjavíku. Předchozí výprava do Blue Lagoon byla taková neslaná (mastná ano, přestože jsme měly velké studentské slevy), party zrovna nikde žádná nebyla, do práce chodíme jenom o víkendu, a tak nám zpráva od Hančina učitele přišla docela vhod: There is no class on Tuesday.
Hurá, sláva, haleluja, máme celý volný jedenapůl den, to znamená od úterního rána až po středeční poledne. To byla šance, které jsme se musely chytit a taky chytily.
Popadly jsme naše milované průvodce (taky toho od Petra Sojáka - díky, Petře), zvolily trasu, napsaly seznam všeho potřebného, pokusily se naverbovat spolužáky, probraly metodiku a techniku a zapadly do postelí, kde jsme ještě dlooouho vzdychaly, že nemůžeme rozčilením usnout.
To ráno jsme asi poprvé nenadávaly na vstávání, přestože to bylo jedno z nejčasnějších tady na Islandu (považte, půl sedmá). Odhodlaně jsme naházely vše do batohů a vyrazily směr výpadovka.
Zastavilo nám asi třetí auto, milá slečna nás vyhodila hodný kus cesty za Reykjavíkem, odtam nás téměř okamžitě vzal ukrajinský šofér, provezl nás tunelem úplně někam do háje a nechal nás stopovat dál. Stopování je tu velice jednoduché.
Pravidlo zní asi takhle: Zastaví vám maximálně třetí auto. Takže sloveso stopovat je v islandských poměrech hodně nadnesené, jednoduše zvednete ruku a jedete.
Problém zní: Kdy to třetí pojede?
Na hlavním tahu jsme se tak nestihly ani pořádně rozhlédnout, na bočním (stále R1, které ale ubral provoz výše zmíněný tunel pod fjordem) jsme měly čas pořádně se vynadávat a promrznout. Tak jsme aspoň pořídily několik fotek, jako aby vůbec něco. A pak najednou přijelo autí a vysadilo nás až u výchozího bodu na Glymur.
Řidič si o nás musel myslet, že jsme úplní cvoci, hezké počasí nahlášené na odpoledne ještě nedorazilo, takže jsme tam stály, ve větru, sněhové přeháňce a snažily se najít v mapě, kde to vlastně jsme. Velice se nám osvědčily malé skupinky smrčků, i při největší vánici mezi nimi bylo klidno a útulno.
Vyrazily jsme. Cesta vyježděná nejspíše super jeepama se nám brzy ztratila, ale nabraly jsme správný směr (vzhůru) a i když by to asi bylo po cestě trochu jednodušší, nahoře jsme se opět našly. Přestalo sněžit, občas jsme našly i závětří. Cesta nás vedla po hřebenu, s výhledy na fjord i dál do hor, přes potůčky i sněhové závěje. Pak jsme se začaly blížit k průrvě, o níž mi nebylo zdaleka jasné, jak dál. Zároveň se začal přibližovat i podivný zvuk, něco jako startující letadlo.
A pak tam byl. Vodopád Glymur, nejvyšší na Islandu. Napůl schovaný v ledu, kromě kroužícího havrana osamělý a možná i díky němu tak majestátní.
Chvíli jsme na sebe jen tak koukaly a pak spusily oslavný tanec plný hopsání, výkřiků radosti a málem i slziček. Těžko se to tady popisuje a možná se nám i budete smát, aly my tam na vrcholu dosáhly svého cíle. Prokřehlý, hladový a vyšťavený, měly jsme radost jako malé děti. Viděly jsme náš první vodopád tady na Islandu.Všechna ta nádhera tam byla jenom pro nás, nikde nikdo pravděpodobně v okruhu několika kilometrů to ticho, a pak ten rachot a my v tom, samy a spolu.
Pak už jsme jenom vytáhly foťáky a doplazily se ke kraji – vleže kvůli ledu, kde jsme se pokusily zachytit něco z té krásy. To tam je, ale ta radost, ta zůstává jenom pro nás, hold si tam budete muset zajít sami :-)
Průvodce doporučoval jít proti proudu řeky až k brodu a pak po druhé straně soutěsky k těm nejkrásnějším vyhlídkám. Bohužel byl brod napůl zamrzlý, tak že se nedal přejít po ledě, ani nebylo vidět, kolik ledové vody se pod ním schovává. Byly jsme vzteklý a zklamaný. Takový kousek. Vymýšlely jsme nejšílenější varianty, jak se přes řeku dostat, nakonec jsme ale, i s ohledem na slib našim blízkým, že na sebe budeme dávat pozor, vyhlásily Glymuru válku na pokračování a začaly se plazit zpět do údolí (tentokrát už po cestě). Cestou jsme ještě zahlédly několik jeskyní, takže příští porážka Glymuru bude zdrcující, prolezem to tam odshora až dolů.
Dole u fjordu jsme začaly hledat vhodné místo na zakempování. Jelikož se silnice táhne po břehu fjordu, který je téměř neobydlený a který lze mnohem snáze překonat výše popsaným tunelem, vysněné třetí auto se zdálo být v nedohlednu. Už jsme málem rozkládaly stan, když se jedno objevilo v protisměru. Řekly jsme si tak nebo tak, základní problém je dostat se z fjordu, ráno do Reykjavíku už to bude hračka, a jeepa si stoply. No a milý pán byl tak hodný, že nám po pár minutách naprosto originálním způsobem (zablikám, zastavím uprostřed silnice a s otevřeným okýnkem čekám), stopnul další auto, které se vynořilo v našem cíleném směru. No a pak nám vyjednal odvoz až domů.
Konverzaci jsem nerozuměly, ale představujeme si ji zhruba takhle:
Jeep: Nazdar
Jeep2: Nazdar, Co je?
Jeep: Mám tu dvě kočky, chtěly tu přespat a ráno jet do města, nechceš je?
Jeep2: Sou praštěný? No problem, dej je sem.

Dva chlapíci nás odvezli až na Laugavegur, tj. asi 300 metrů od našeho ubytka, nabídli nám kontakt, protože kolem Glymuru jezdí několikrát týdně, a ubytko v chajdě, která je jen kousek od našeho budoucího bitevního pole.
Slíbily jsme jim bechera :-) Mimochodem Becher je nejtvrdší měna, kterou tady vládneme. Becherovi taky nehrozí krize – v elektronickém provedení se alkohol provozovat nedá.

Jinak tu máme ještě takový malý postřeh. V době, kdy na Island přijížděli první osadníci, se tomuto kousku země říkalo Svěhová nebo Ledová země (podobně jako dnes). Lidi prostě nasedli na loď někde v Norsku, přes léto jeli na místo s tímto názvem a dostali se tam na podzim bez prostředků do tuhé zimy. To opravdu museli být tvrďáci. Dokážete si představit, že byste někdy kolem roku 900 prostě se sbalili, pár kůží, pochybné kožené boty bez podrážky a jeli se usadit na ostrov se jménem Ledová země? Hanka to okomentovala takhle: „No, ještě že měl ten praotec Čech tolik rozumu...“

Cestování nás teď uplně chytilo, získaly jsme několik cených zkušeností, poučily se o stopování, vybavení, vhodné skladbě výpravy, rozbitých batozích a vzdálenostech v horách, no a zítra, tedy v pátek, razíme na lyže, v neděli a pondělí na ostrovy a ve středu ke Gullfossu a Geysiru.
Držte nám palce. Začínáme se rozpínat. Samozřejmě to vše prokládáme důkladnou přípravou do školy...občas...

Fotky k tomuto článku, na kterých je už konečně taky na co koukat, najdete zde