Cesta na ostrov - naše první dobrodrůžo

Už od třetího ledna jsme dojily. Aspoň teda Bára určitě, ačkoliv jsme tvrďáci, tak odjezd od našich milovaných byl emocionální ohňostroj. Jely jsme na letiště do Vídně a vezl nás Roman (Barčin přítel). Roman s Bárou vyzvedli Hanku u ni doma ve Slatině. S Hankou jela taky její duševní podpora Zorka. Barču mrzelo, že bulí sama a že ji v tom holky nechávají. Oporou se jí stala Hančina maminka. Ačkoliv se na odjezd milované dcery zodpovědně posilovala osvědčenými léky proti trudomyslnosti (fernet), podojila taky. „Hele Báro, já už mám v sobě třetího, možná čtvrtýho panáka abych to přežila. Možná i pět.“(Hančina mamka Ivanka)
Vyvolala řetězovou reakci. Nakonec jsme svorně plakaly všechny ženský v domácnosti (Zorka to zakrývala výrazným smíchem).
Napětí jsme umocnily časovou rezervou, kterou jsme si zodpovědně nechaly na pohyb po vídeňskem letišti. Měly jsme na loučení celé dvě hodinky- takže jsme si to vychutnali. Naštěstí jsme několik kritických mezer zaplácly získáváním informací o přestupu na kodaňském letišti. 
Z toho jsme měly bobky. Připravovaly jsme se na : odbavování, pasovou kontrolu, získávání letenek, palubních lístků, znovuvážení přetížených zavazadel (ani jedno se zdaleka napřibližovalo předepsané hmostnosti) a jiné. Přestup v Kodani byl náročný.
Po odchodu z prvního letadala  jsme se podívaly doleva, kde byl nápis velký jako billboard Mattoni před Brnem: Reykjavík- gate 9. Ta byla asi o 100 metrů dál. Našly bysme to, i kdybychom byly hluché, slepé a němé. 
Letadlo do Reykjavíku nám připravilo první zážitek (Jak komu, mně Hance stačil i poklidný let z Vídně s Bářiným komentářem o rychlostech, turbulencích a nebezpečných situacích). Pilotův manévr by se dal přiblížit ke skoku banji jump bez lana. Za velmi nízké rychlosti- informovaly nás počítače umístěné na sedadlech před námi - a pohybu několik stovek metrů nad zemí se letadlo vzneslo opět vzhůru, vzápětí nás zhouplo dolů a nabralo mírně nepříjemný směr - takový jakýsi padavo přistávající. Hanka pět minut nepromluvila. Zato Bára kecala o sto šest.  Zelené jsme byly obě. 
Ačkoliv Vídeň, Kodaň i Faerské ostrovy jsme i přes mírnou oblačnost pozorovaly vysoko ze vzduchu, Reykjavík a vůbec celý Island jsme spatřily až na letišti. Přistání na Islandu a vůbec celý Island totiž poznáte velice jednodušše - tak, že ho nevidíte pod mraky. Na pevné zemi jsme si konečně pořádně vydechly. Bylo to náročné.
Na letišti jsme se potom rychle zorientovaly a nastoupily na Fly bus vedoucí z letiště Keflavík do Reykjavíku. Řidič oznamoval zastávky islandsky a teprve poté anglicky. Naše první setkání s islandštinou jsme tak pasovaly na odchrchlávající zkoušku mikrofonu. Že je to doopravdy islandsky „Hlavní autobusové nadraží“ jsme pochopily až napodruhé. 
V Reykjavíku jsem vystoupily na místě, kde bychom očekávaly aspoň pár bezďáků jako u nás na Zvonařce (hlavní autobusové nádraží). Ovšem nic. Nikdo. Nikde. Déšť a hmla a tma.
Odtam jsme se rozhodly jít pěšky, jsme přece tvrdý.
A nevzaly jsem si taxika a všechno to vybavení na půl roku jsme si naházely na záda a na břicho a ůplně všude, celou tu pakáž, stan, spacáky, karimatky, hadry, noťasy, no prostě všechno, a táhly jsme se s tím, ta cesta, co nám teď normálně trvá deset minut, to jsme šly půl hodiny.Taky jsme hlavně nevěděly kam jdem, takže Hanka uplně ztracená, Bára v půl třetí s mapou po městě. 
Když jsme došly k tomu baráku, majitel na nás čekal, vykouknul, zeptal se nás, kde máme taxika, tak jsme mu řekly, že jsme to došly, tak nám řekl, že jsme uplně out of mind, pak nás vyvedl navrch, ubytoval nás, ale máme to tady moc hezký :-)