Předměstí SELTJARNARNES – kousek od domova, jiný svět

Na dnešek jsme měly předsevzetí, že vstaneme brzo a půjdeme na dlouhý výlet za město. Ani náhodou. Jsme již zcela aklimatizované na zdejší rytmus a tak jsme sladce spaly až do čtvrt na jedenáct, večer budeme asi svěží… Na výlet jsme se teda vypravily se zpožděním, ale odhodlané dobýt cíl – maják na předměstí Seltjarnarnes. No se všemi zacházkami a průzkumy máme v nohách poctivých dvacet kilometrů. Od našeho bydliště jsme se vydaly po pobřeží směrem na západ, prolezly pláže, šutry, chaluhoviště, lasturoviště, potkaly Maxipsa Fíka (viz fotky) a hromadu sportovně založených Islanďanů- běžců.
Ohromily nás chaluhy, konkrétně jejich přichycení ke dnu. Jakýmisi kořeny obejmou některý z pořádně těžkých šutráků a pak už jenom doufají, že některá z vln nebude tak silná, aby je vyšoupla na břeh. Ty šťastné tedy plují na hladině, přichycené k šutrákům, občas se vynoří, jindy lokaj vodu. Ty méně šťastné jsou vyšoupnuté na pobřeží a slouží nám jako fotografický a vědecký materiál.
Kousek od nás se sneslo velké hejno hus. Ve vzduchu předvedly dokonalý manévr, přistály kousek od nás a vydaly se na riskantní cestu – přes rušnou silnici. Ale chodci mají v této zemi absolutní přednost (a zpravidla i pokud nepřecházejí po přechodu), takže řidiči na obou stranách v klidu dupli na brzdu a hold nechali ptáky bez stresu přejít.
K majáku jsme dorazily ve výborném čase za odlivu-ještě že jsme zaspaly, takže jsme přelezly suchou nohou až na ostrov Grótta (který jsme již navštívily dříve na školním výletě, ale za přílivu – tehdy se na ostrov nedalo dostat suchou nohou). Dvousetmetrovou lávovou pláží jsme na ostrov šly asi půl hodiny, páč ta pláž byla poseta mušličkami, lasturkami no a Barča běhala od jednoho šneka ke druhému a jásala: „Červenej, Hani, červenej… jé a žlutej. A oranžovej, jo a tahohle mi taky vem….“
No, nakonec jsme se k majáku propracovaly. Jelikož jsme želvy suchozemský a neznáme rychlost přílivu, byly jsme celé vybobkované, aby nás to tam nezaplavilo a nemusely se zpátky brodit nebo nedejbože plavat, takže jsem pořídily několik fotek a mazaly zpět.
Zpátky na pevné zemi jsme zamířily na další výběžek do moře. Kromě toho, že je tam golfové hřiště, pasovaly jsme to tam i na pozorovatelnu velryb. Bohužel měly dneska dovolenou, ale jednou, jednou je tam uvidíme.
No a pak už jsme se celý utahaný táhly domů. Cestou jsme ještě objevily zvláštní kostel se zvláštní sochou a nemůžeme nikde v průvodcích vypátrat, co to je. A proto! Vyhlašujeme soutěž!!! mrkněte se na fotky k tomuto příspěvku a hledejte fotky moderního kostela se zvláštní sochou a zkuste někdo vyhledat o co jde (je to v Reykjavíku). Kdo na to nejrychleji přijde a pošle nám o tom zprávu, ten má u nás po jedné lastuře od každé barvy z těch, co jsme dnes našly.
Včera jsme konečně měly možnost pořídit levné čerstvé ryby, tak jsme si naložily a dnes jsme si vařily první rybovou obědovečeři po prvním týdnu na Islandu. Právě včas, jakákoliv další variace na červenou omáčku s těstovinama nebo rýží by nás už asi odrovnala. Přesto ryba nebyla úplně delikatesa. Ještě nevíme čím to je, ale byla mírně přesolená (křivila se nám ústa a od té dodržujeme pitný režim jako nikdy v životě). Bára odmítá verzi, že by jí ujela ruka a jelikož je to kuchařka jinak šikovná, věříme tomu. Takže jediná možná vysvětlení, na která jsme přišly, jsou tato: moře je tu hodně slané a tak byla ryba slaná už jako z mořské vody (to je asi blbost a jsme moc rády, že jsme vás pobavily tak hloupým nápadem) nebo byla ryba nasolená lidskou rukou už před samotným prodejem (tomu trochu věříme, je možné, že to bylo připsáno někde společně se jménem a cenou ryby, ale my islandsky bohužel nerozumíme). Příčinu samozřejmě vypátráme a dáme vám vědět, jak to dopadlo.
Fotky k tomuto článku najdete zde.