„Holky, mně chybí ohníček... pojďme si nějakej udělat.“ Tak nějak asi začalo to, co Islanďané ještě neviděli a na co budou dlouho vzpomínat. No a protože se zrovna blížil 30. duben a filipojakubská noc, rozhodly jsme se uspořádat pálení čarodějnic. Docela snadno jsme si vybraly místo- mezi termální pláží a muzeem Perlan, v jediném lesíku široko daleko. O něco těžší pak bylo přesvědčit policii a hasiče, že jim tento jediný les nepodpálíme. Úkolu se ujmula Baruška a byla jedním slovem úžasná. Dobrý den, my bychom chtěli udělat oheň... aha, to je zakázaný... no a je nějaká možnost... aha, speciální povolení a jak bych... samozřejmě, nebudu pít a nebude to v lese, ... ano, děkuji, my se vám ozvem až to budem podpalovat. Kdyby jí člověk nerozuměl, myslel by si, že si jde právě koupit rohlík v párku a řeší jestli s hořčicí nebo s kečupem :-)
Pozvali jsme všechny naše kamarády, asi třicet lidí, Zuzka rozvěsila pár plakátků po Reykjavíku, vyvěsily jsme to na slavný facebook (nový internetový program, přes nějž teď všichni komunikují), a čekali, kdo všechno přijde. Nejdřív přišli Češi, skoro na čas, jak jinak. Jirka a Lukáš a Barča a Jarda. A nechyběl Adam a Tom, takže jsme si při podpalování hezky zazpívali Červená se line záře. Kanaďánci se přidali se svým songem a pak už začali přicházet další a další lidé. Ohýnek jsme měli v malém údolíčku, vlezlo se tam tak patnáct lidí, ale postupně se začaly plnit i skály okolo. Nakonec už nebylo kam sednout a každou chvíli někdo volal, že jsou na našem potkávacím místě další lidé a ať pro ně přijdem. Takže tam nakonec byli Češi a Islanďané, Kanaďani a Američané, Španělé a Australan, pár Holanďanů a Švédů, několik Finů a minimálně jeden Ir, Rakušani, Němci a Rusové,Francouzi a Číňani, jeden Slovák a Italové a vůbec, s tím zbytkem jsme se nestihly seznámit. Prostě tam všichni seděli okolo a občas někdo zabrnkal na kytaru, parta trochu podroušených Islanďanů- zpěváků „zabékala“ několik písniček a od Adama jsme po půlnoci dostali pusu, abychom během toho příštího roku neuschly.
Upálili jsme čarodějnici a přivítali jaro, opákali špekáčky a marschmelouny (americká to pochoutka), lebedily si v té pohodě a kolem druhé se to všechno začalo rozcházet. Nikdy se nedozvíme, kolik lidí tam tentkrát bylo, podle toho, kolik lidí se nás čas od času zeptá, jestli jsme tam taky byly, tak asi dost, odhadujem tak šedesát...(!) možná, asi, nevíme. Kolem třetí nás tam už zůstalo jenom patnáct, Zuzka vytáhla buchty a hráli jsme Na hamouna i jiné české hry a o půl čtvrté jsme už zalezli do spacáků a usnuli spokojeně u ohýnku. Zuzka ještě zůstávala vzhůru, pozorovala východ slunce a dávala na nás pozor. My ostatní se namáčkli na sebe, protože začínala být pořádná kosa, k ránu dokonce poprchalo.
Hanka si ještě v noci uvědomila, že je druhý den státní svátek a tudíž nejezdí až do poledne autobusy, takže bude muset do práce pěšky. Takže se vyklubala ze spacáku kolem sedmé, pobalila batoh a vydala se na hodinovou procházku Reykajvíkem. V práci na ní koukali celkem neveřícně, ale pak jen pokrčily rameny a nechali ji tam, smaradlavou a nevyspanou, po hodinové chůzi- neuvěřitelné.
Barča a ostatní spali jen o hodinku déle, pak už se počasí rozhodlo, že nám dopřálo dost, jeden večer bez deště, takže se zatáhlo a rozpršelo. Tak se prý sbalili a šli domů.
No a je po čarodějnicích...islandských. Zavzpomínaly jsme a začaly se těšit domů a přidaly do své sbírky zážitků jeden takový "obyčejný".
Fotky k tomuto článku boužel nemáme... je to na vaší představivosti...
Pokračování...
pátek 26. června 2009
Golden circle po česku aneb Zlatý trojúhelník s Jirkou
Jak už název napovídá, Golden Circle je jedna z největších turistických atrakcí Islandu. Okruh, vzdálený sotva hodinku jízdy od Reykjavíku, zahrnuje geotermální oblast, kde kdysi bouchal Geysir, pratáta to všech gejzírů na světě, dále Gulfoss- jeden z největších a nejhezčích vodopádů Islandu, a národní park Pingvellir, oblast, kde se setkávají, nebo spíše rozcházejí litosférické desky.
Golden circle je klasická turistická trasa a my si říkaly, že na ni máme pořád dost času. Pobyt tady se nám ale krátí a tak jsme jednoho dne rozhodly, spakovaly veškeroou bagáž a vyrazily. Při cestování se ještě pořád necítíme samy úplně jistě, takže nám jenom přišlo vhod, že stejnou mezeru v islandských výletech měl i Jirka. Jirka, kluk to z Práglu, přijel na Island v rámci stejného programu jako my. Doma na UK studuje geografii, tady si to mixnul vulcanologií a glaciologií. No a jelikož je to typický český chlap, okamžitě se ujal své role, naplánoval kdy, kam, odkud a jak pojedeme, a na nás, holky přenechal otázku proviantu. Nutno říct, že nám tohle rozdělení velice vyhovuje, jakožto i většině pánů okolo nás, jediný problém je, že málokdo z nich je schopen zodpovědně zastat i svou část starostí. Tak jsme poprvé neměly tušení kam vlastně jedeme a Hanka měla docela problémy najít trasu na mapě.
Vyrazily jsme v poledne, busem z Reykjavíku a pak stopem dál. První zastávka byla v místní geotermální elektrárně. Oblaka páry a hlavně teplá a suchá budova, to byl náš první dojem. Vlastně hlavně to sucho a teplo, islandské počasí se totiž opět předvádělo na plné pecky, lilo o a vítr nás sfoukával ze silnice. Elektrárna byla pěkná. A popravdě, jsou tam tak připravení na turisty, že nás to až zarazilo. Zdarma dostanete průvodce, na elektronických panelech se dozvíte jak to všechno funguje a z repráčků vám pustí zemětřesení. Přes sklo se můžete podávat do provozu, na turbíny a všechny ty motory (taky hezký :-)) , no a pak zase ven do toho malastu.
Měli jsme docela štěstí, stopa jsme chytili už od elektrárny k hlavní silnici, asi jenom jeden kilometr, a ani pak to nebylo zas tak špatné. Z Hveragerdi do Selfossu nás vzala prazvláštní paní, medium, dle svých slov dokáže předpovídat zemětřesení a občas má pocity, že se něco někomu stane. Momentálně se trochu bojí o Baracka Obamu a my měli rozhodně zůstat na pravé straně silnice. Slíbili jsme. Paní byla v té chvíli tak vážná, že do dneška máme trochu zmatek- byla blázen nebo říkala pravdu?
Pak nás vzal trochu smradlavý farmář a hodná paní islanďanka v prťavé Toyotě Yaris- jak je možné, že ty nejmenší auta mají víc místa pro stopaře než veliké džípy?
Další zajímavou jízdu jsme měli s mladým párem. Jak obvykla jsme se zeptali „Where are you from?“- Odkud jste, a dostalo se nám docela neobvyklé odpovědi- „From the Czech Republic“ Takže jsme si řekli ahoj a děcka nás zavezli asi deset kilometrů od geysiru. Celkově jsme ale byli vzájemně docela překvapení, tak se žádné srdečné pozdravy neodehrály... zvláštní. Takže jsme si prohlédli vodopád Faxá, kam nás odvezli a dál už jsme museli po svých. I když jsme stále doufali v nějaké vozidlo, nakonec jsme to došlapali pěcha. Naštěstí se počasí umoudřilo a semtam i dokonce vysvitlo sluníčko. Šlapali jsme po cestě, zpívali české písničky, Jirka ještě o něco víc mimo rytmus než já, Hanka, no a Barča z nás byla nejdřív trochu nešťastná, ale pak se vykašlala na melodie a zpívala s námi. Řehtali jsme se českým vtipům a úryvkům z filmů a vůbec to bylo takový hezký český.
Cíl naší cesty jsme viděli už dlouho dopředu. Tam kdesi v dálce se občas vyvalil oblak páry, někdy i dvakrát po sobě a pak zase dlouho nic. Takže když jsme se tam konečně datáhli, žádné velké překvápko. Několik hotýlků a hromada stravovacích zařízení, v onu pozdní hodinu prázdných, a kousek odtud geotermální pole, z něhož jednou za pár minut vytříknul vysoký sloupec vody. Všude kolem to bublalo a vřelo a i prastarý Geysír si občas zabublal, ale vystříknout se mu nechtělo. To prý jenom jednou za pár týdnů a hold jsme asi nebyli tak důležitá návštěva.
Když už nás Strukkur přestal bavit, našli jsme so kousek odtam hezké místečko na stanování a světe div se, byla to první noc, kterou nám venku nebyla zima. Snad to jaro přece jen... možná, že by?
Ráno jsme si chtěli jít prohlídnout geysír ještě jednou, bez turistů, ale byli jsme tak nějak lenošní vstávat, zkrátka, vyklubali jsme se ze spacáků kolem deváté, hrdě si poukazovali trumfy- co všechno jsme ze sebe museli během noci sundat, aby nám nebylo moc velké vedro a odebrali se na snídani ke geysiru. Jirka uvařil v jednom vřídle vajíčka, párky a cibuli, tak jsme tam mělo piknik na trávě, pozorovali turisty- příjezd autobusu, zástup lidí, dvě šplouchnutí, deset fotek a zpátky do autobusu, občas dostali sprchu, to když se Strokkur spojil s vítrem a vodní tříšť si to nabrala naším směrem, a vůbec si tam to ráno užili. Kolem jedenácté jsme začali stopovat směrem Gulfoss a celkem brzy nás vzal mladý pár- Číňanka a Belgičan. Gulfoss se valil dolů, litry a hektolitry vody se řítily v několika kaskádách, dolů do kaňonu a pak dál, kamsi k Selfossu. Nejlepší výhled byl samozřejmě z místa, kam se (asi) z nějakého důvodu nemělo chodit. Takže jsme přelezli provaz a natáhli se na malé plošince s výhledem na najznámější islandský vodopád. Vodní tříšť tvořila zajímavý opar a sluníčko z něj udělalo duhu. Zavolali jsme i naše řidiče a společně posvačili tam, kde končí duha :-)
No a tím sluníčko uznalo, že stačí, zatáhlo se, začalo foukat, pozděli i pršet, noa pak už celkem solidně lilo. Od Gulfossu nás vzala parta Litevců a pak nás noční hlídač hodil až do Pingvelliru. Prohlédli jsme si onu známou puklinu, další vodopád a lávová pole okolo a už se celkem tešili domů. Jirka prohlásil, že jeho kalhoty si nikdy nečinily nárok na to být nepromokavé, ale že je takhle mokré ještě neviděl a že už mokřejší být nemůžou. O chvíli pozděli prohlásil, že se spletl, zvládly to. Naštěstí jsme stopli první auto, které jelo kolem. Milý pán naložil tři zmáčené stopaře a i když jel vpodstatě opačným směrem, slíbil nám odvoz až do Reykjavíku. Takže jsme s ním nejdřív navštívili jeho summerhouse (islandský typ chaty, běžně vybavený vířivou vanou a sušičkou na prádlo), dostali tam horkou polévku, pak se okruhem se vraceli do Reykjavíku. Home, sweet home, teplý a útulný domeček, rozloučily jsme se s Jirkou, zalezly do vany a do postýlek. Golden Circle máme za sebou.Fotky naleznete zde.
Pokračování...
Golden circle je klasická turistická trasa a my si říkaly, že na ni máme pořád dost času. Pobyt tady se nám ale krátí a tak jsme jednoho dne rozhodly, spakovaly veškeroou bagáž a vyrazily. Při cestování se ještě pořád necítíme samy úplně jistě, takže nám jenom přišlo vhod, že stejnou mezeru v islandských výletech měl i Jirka. Jirka, kluk to z Práglu, přijel na Island v rámci stejného programu jako my. Doma na UK studuje geografii, tady si to mixnul vulcanologií a glaciologií. No a jelikož je to typický český chlap, okamžitě se ujal své role, naplánoval kdy, kam, odkud a jak pojedeme, a na nás, holky přenechal otázku proviantu. Nutno říct, že nám tohle rozdělení velice vyhovuje, jakožto i většině pánů okolo nás, jediný problém je, že málokdo z nich je schopen zodpovědně zastat i svou část starostí. Tak jsme poprvé neměly tušení kam vlastně jedeme a Hanka měla docela problémy najít trasu na mapě.
Vyrazily jsme v poledne, busem z Reykjavíku a pak stopem dál. První zastávka byla v místní geotermální elektrárně. Oblaka páry a hlavně teplá a suchá budova, to byl náš první dojem. Vlastně hlavně to sucho a teplo, islandské počasí se totiž opět předvádělo na plné pecky, lilo o a vítr nás sfoukával ze silnice. Elektrárna byla pěkná. A popravdě, jsou tam tak připravení na turisty, že nás to až zarazilo. Zdarma dostanete průvodce, na elektronických panelech se dozvíte jak to všechno funguje a z repráčků vám pustí zemětřesení. Přes sklo se můžete podávat do provozu, na turbíny a všechny ty motory (taky hezký :-)) , no a pak zase ven do toho malastu.
Měli jsme docela štěstí, stopa jsme chytili už od elektrárny k hlavní silnici, asi jenom jeden kilometr, a ani pak to nebylo zas tak špatné. Z Hveragerdi do Selfossu nás vzala prazvláštní paní, medium, dle svých slov dokáže předpovídat zemětřesení a občas má pocity, že se něco někomu stane. Momentálně se trochu bojí o Baracka Obamu a my měli rozhodně zůstat na pravé straně silnice. Slíbili jsme. Paní byla v té chvíli tak vážná, že do dneška máme trochu zmatek- byla blázen nebo říkala pravdu?
Pak nás vzal trochu smradlavý farmář a hodná paní islanďanka v prťavé Toyotě Yaris- jak je možné, že ty nejmenší auta mají víc místa pro stopaře než veliké džípy?
Další zajímavou jízdu jsme měli s mladým párem. Jak obvykla jsme se zeptali „Where are you from?“- Odkud jste, a dostalo se nám docela neobvyklé odpovědi- „From the Czech Republic“ Takže jsme si řekli ahoj a děcka nás zavezli asi deset kilometrů od geysiru. Celkově jsme ale byli vzájemně docela překvapení, tak se žádné srdečné pozdravy neodehrály... zvláštní. Takže jsme si prohlédli vodopád Faxá, kam nás odvezli a dál už jsme museli po svých. I když jsme stále doufali v nějaké vozidlo, nakonec jsme to došlapali pěcha. Naštěstí se počasí umoudřilo a semtam i dokonce vysvitlo sluníčko. Šlapali jsme po cestě, zpívali české písničky, Jirka ještě o něco víc mimo rytmus než já, Hanka, no a Barča z nás byla nejdřív trochu nešťastná, ale pak se vykašlala na melodie a zpívala s námi. Řehtali jsme se českým vtipům a úryvkům z filmů a vůbec to bylo takový hezký český.
Cíl naší cesty jsme viděli už dlouho dopředu. Tam kdesi v dálce se občas vyvalil oblak páry, někdy i dvakrát po sobě a pak zase dlouho nic. Takže když jsme se tam konečně datáhli, žádné velké překvápko. Několik hotýlků a hromada stravovacích zařízení, v onu pozdní hodinu prázdných, a kousek odtud geotermální pole, z něhož jednou za pár minut vytříknul vysoký sloupec vody. Všude kolem to bublalo a vřelo a i prastarý Geysír si občas zabublal, ale vystříknout se mu nechtělo. To prý jenom jednou za pár týdnů a hold jsme asi nebyli tak důležitá návštěva.
Když už nás Strukkur přestal bavit, našli jsme so kousek odtam hezké místečko na stanování a světe div se, byla to první noc, kterou nám venku nebyla zima. Snad to jaro přece jen... možná, že by?
Ráno jsme si chtěli jít prohlídnout geysír ještě jednou, bez turistů, ale byli jsme tak nějak lenošní vstávat, zkrátka, vyklubali jsme se ze spacáků kolem deváté, hrdě si poukazovali trumfy- co všechno jsme ze sebe museli během noci sundat, aby nám nebylo moc velké vedro a odebrali se na snídani ke geysiru. Jirka uvařil v jednom vřídle vajíčka, párky a cibuli, tak jsme tam mělo piknik na trávě, pozorovali turisty- příjezd autobusu, zástup lidí, dvě šplouchnutí, deset fotek a zpátky do autobusu, občas dostali sprchu, to když se Strokkur spojil s vítrem a vodní tříšť si to nabrala naším směrem, a vůbec si tam to ráno užili. Kolem jedenácté jsme začali stopovat směrem Gulfoss a celkem brzy nás vzal mladý pár- Číňanka a Belgičan. Gulfoss se valil dolů, litry a hektolitry vody se řítily v několika kaskádách, dolů do kaňonu a pak dál, kamsi k Selfossu. Nejlepší výhled byl samozřejmě z místa, kam se (asi) z nějakého důvodu nemělo chodit. Takže jsme přelezli provaz a natáhli se na malé plošince s výhledem na najznámější islandský vodopád. Vodní tříšť tvořila zajímavý opar a sluníčko z něj udělalo duhu. Zavolali jsme i naše řidiče a společně posvačili tam, kde končí duha :-)
No a tím sluníčko uznalo, že stačí, zatáhlo se, začalo foukat, pozděli i pršet, noa pak už celkem solidně lilo. Od Gulfossu nás vzala parta Litevců a pak nás noční hlídač hodil až do Pingvelliru. Prohlédli jsme si onu známou puklinu, další vodopád a lávová pole okolo a už se celkem tešili domů. Jirka prohlásil, že jeho kalhoty si nikdy nečinily nárok na to být nepromokavé, ale že je takhle mokré ještě neviděl a že už mokřejší být nemůžou. O chvíli pozděli prohlásil, že se spletl, zvládly to. Naštěstí jsme stopli první auto, které jelo kolem. Milý pán naložil tři zmáčené stopaře a i když jel vpodstatě opačným směrem, slíbil nám odvoz až do Reykjavíku. Takže jsme s ním nejdřív navštívili jeho summerhouse (islandský typ chaty, běžně vybavený vířivou vanou a sušičkou na prádlo), dostali tam horkou polévku, pak se okruhem se vraceli do Reykjavíku. Home, sweet home, teplý a útulný domeček, rozloučily jsme se s Jirkou, zalezly do vany a do postýlek. Golden Circle máme za sebou.Fotky naleznete zde.
Pokračování...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
u.jpg)