Vlastně nic a přitom pořád něco

Naše příspěvky se většinou váží k nějákému dni, zážitku, ale pro tentokrát jsme se rozhodly udělat výjimku a prostě jen tak sepsat, co nás napadlo, co bychom vám chtěly sdělit.
V Reykjavíku jsme již zcela zabydlené. Vstáváme i usínáme dle islandkého rytmu (usínáme v jednu, vstáváme v deset), na párty a schůzky chodíme jednoznačně pozdě (ale stále v předstihu vůči našim islandským kolegům) a co nás tak trochu i děsí, přizpůsobujeme se islandské módě. Nebo spíše ujetosti. Stejně jako mnohé jiné islanďanky volíme zdánlivou ležérnost, my ovšem z praktického důvodu lenosti, ony z touhy na sebe upoutat. Tak jsem včera pobíhala po guesthausu v pyžamu a softshellce, večer se pak Bára odhodlala jít do bazénu v ošoupaných teplácích.
Popravdě je celá islandská móda velice zajímavá a uchvacující. Dámy se obvykle oblíkají do něčeho, co vypadá jako umělecky zmačkaný pytel s páskem v pase, k tomu samozřejmě legínky, pánové volí úžasně sexy rifle, které jim těsně obepínají celé nohy. Vypadá to jako něco mezi baleťáckým a rajťáckým úborem a nezakrývají doopravdy téměř nic. Přes veškerou multikulturní výchovu občas zakrýváme na ulici smích a s chutí si představujeme v tomto ohozu vás, neboť je jisté, že tuto new fashion máme do dvou let doma :-)
Včera jsme rozdělaly SKYR. S obavami, někde jsme četly varování, že je to pěkný blivajz. Nebyl. Je to trochu nakyslejší jogurt,domníváme se, že asi z ovčího mléka (ještě zjistíme). Jinak jsme se dočetly, že je i nízkotučný, což je ale vedlejší, hlavně je to mňamka. Na dno hrníčku strčíme trochu marmelády (oblíbená malinovka), na to kyselý skyr a jsme v sedmém nebi. Takto jsme si tedy užily náš první dezert na Islandu.
Před Skyrem jsme udělaly jinou zkušenost s krevetami. Rozhodly jsme se improvizovat a náš recept rozhodně nesmí chybět ve Vaší kuchařce. Kupte levnou sojovou omáčku(tuto si lze snadno připravit i doma, vemte mikroténový sáček, rozpalte olej a sáček na oleji pořádně přetavte, vzniklou emulzi pořádně nařeďte vodou a je to), cibuli a předem uvařené krevety ve slané vodě. Vše naložte na noc do lednice, druhý den osmažte a podávejte s rozvařenou rýží. Náš byt nyní smrdí jako spalovna plastů (aspoň jsme končně přebily česnekový odér). Ne ale vážně, nyní již víme, že rozdíl mezi dražší a levnou sojovou omáčkou není jen v ceně (Romane díky za rady v oblasti levného nakupování, občas mám prostě neodolatelnou chuť si to vyzkoušet, je to bolestné, ale můžeš se aspoň pobavit na můj účet:-)). Hanka teda tvrdí, že dnes už jí to chutnalo, popravdě jsme měly po víkendu vykradenou ledničku, dnes by jí chutnal i shnilý žralok (jiná zdejší specialita).
Tři kila ryb, které jsme si donesly v neděli z blešáku raději upravíme osvědčenými způsoby. A nebo podle receptů, které nám pošlete:-)
Dneska jsme se skvěle vyřádily v předmětu Craft tradition. Učitel, který nás minule upřímně vyděsil svou plachostí a nesystematičností, se dostal na pevnou půdu a skvěle vypracovanou metodikou nás uvedl do předmětu. Už věřím, že se mi díky jeho vedení jak pro slaboduché podaří vyrobit i ty ornamenty, které nám lehce zmateně ukazoval. Méně zmateně nám pak řekl,že si máme zajít koupit stříbrný prstýnek. Prý je to levný, tak 800-900,- ISK.
Jinak jsme dneska taky s naším učitelem zabrousili na stránky rodokmenů. Každý Islanďan (ale pouze Islanďan) má k těmto stránkám heslo a může si tam najít s kým je příbuzný a kdo jsou jeho předkové. Náš učitel je přímým potomkem ústřední hrdinky jedné z islandkých ság, pro Sašu je potomkem Gudrún Ósvífrsdóttir - tato žena údajně žila v 10. století našeho letopočtu. Paráda co? S tím pravděpodobně souvisí i to, že si Islanďané tolik váží svých ság. Islandský historický odkaz totiž není zřetelný v architektuře a jiných hmatatelných věcech, ale tento odkaz tvoří právě ságy. O tomto národu se proto také často hovoří jako o národu slov.
Taky jsme se dozvěděly, že Island neroste do výšky nad mořskou hladinu. Růst by byl logický díky čilému vulkanickému ruchu na ostrově, ale ve skutečnosti tíha nové lávy vždy potopí ostrov o kus do moře a tak ostrov jednoduše neroste. Takže pokud se uvádí, že Island vznikl před 60 miliony let, tak ty vrstvy země jsou už totálně pod vodou a současná pevnina nad vodou je stará asi tak 15 milionů let - to nám teda přišlo zajímavé. No a vůbec nejzajímavější informace je, že Islanďané jsou potomky nejen Norů, Dánů a Švédů, ale také Keltů ze Skotska. Loupení je v islandských ságách vysoce ceněný hrdinský čin - no a právě zejména na loupeživých výpravách si Islanďané opatřovali ženy. Takže ženy na Islandu jsou zejména dcery Keltů - ty které si Islanďané při výpravách odvlekli - takže jako chlapi na Islandu jsou borci a jako hlavně je to poznat jak Hanka říkala v těch trendy uplých kalhotách...
V souvislosti s poznámkou české cestovatelky, která navštívila Island mnoho let před námi, jsem si všimla i jedné, tak řečeno, ne zrovna příjemné kulturní odlišnosti. Před padesáti lety nepoužívali Islanďané kapesníky. Vzhledem k podnebí by jich asi potřebovali tuny a tuny. Nepoužívají je ovšem ani dnes. Zato mají velice propracovaný systém ucpání jedné nosní dírky a hlasitého potáhnutí, mimojiné i bez servítek říhají, konají malou potřebu kdekoliv je pořádné osvětlení a dobrá viditelnost.
Moje (Hančina) rodina má milý, trochu zvláštní zvyk, přibalit odjíždějícímu do zavezadel nějakou hloupost. Čím větší blbina, tím lepší. Cestovatel tak odjíždí s mrazením v zádech, co kde v té nejnevhodnější chvíli z kufru vytasí. Tak jsem odjížděla na nejrůznější akce s šufánkem, plyšovým čertem, věšákem i lepidlem, naše jsme zase vybavili k moři rukavicemi a čepicí, do Litvy si vezli magnet z ledničky. Tentokrát jsem už skoro přestávala doufat, ale dneska!!! Dneska jsem v pytlíku na fusekle našla poklad. Rodina se správně domnívala, že třeba takový šufánek bychom mohly upotřebit a že to tady bude tvrdý, takže nás vybavili. S jejich pomůckami tak snáze vyrobím vánoční perníčky, zahazarduju si a při tom sbalím chlapa. Takže děkuju :-) Fotku mého malého pokladu, jakož i jiné fotografie k tomuto článku, najdete zde
Každý den se málem popereme o počítač, když čteme Vaše komentáře. Blog je teď takové naše "děťátko", které hýčkáme a opipláváme se vzpomínkou na naše milé doma. Občas při čtení komentářů skoro zaboříme čumáky do kapesníků, ale je to takové milé dojetí, takže díky za to:-)