Máme práci!!!

Konečně byla naše velká akce úspěšná. Obě pracujeme v Kaffé Zimsen. Je to nová kavárna kousek od našeho bydliště. Kontakt jsme dostaly v úřadu pro evropskou zaměstnanost EURES (více v praktických informacích pro studenty) asi před týdnem a půl. První návštěva vypadala příšerně. Majitel s angličtinou, které jsme téměř nerozuměly, vyloženě nesympaťák. Nicméně při druhé návštěvě to nabralo obrátky: Přijďte, ty v pátek a ty v sobotu. Tak jsme šly. Tady můžeme znova jen potvrdit, že občas opravdu enormní energie vydaná se vždy vrátí v jakémkoliv lidském snažení. Nevíme, jestli jsme vám dost jasně vysvětlily, jak těžké je tady teď sehnat práci – sám úředník v EURES se na nás díval jako na blázny. Tím spíš, že neumíme mluvit zdejší řečí. Naše shánění opravdu vypadalo jako neuskutečnitelná mise. Takže jsme teď rády, že víme, že toto naše úsilí nebylo naprázdno. Já, Hanka, jsem se tam vydala v pátek na desátou večer. Barča se tam stavila o chvíli dřív, cestou na schůzku se svým buddym (islandská studentka – víc níže), takže mě stihla informovat, že je dnes v noci na programu „uklízení po dělnících.“ Příliš jsem nechápala, proč až tak pozdě, nedokázala jsem si představit řemeslníka, který by od někud odcházel v deset večer. Měla jsem pravdu, neodešli v deset. Odešli kolem třetí ráno. Do té doby bez problémů vrtali, řezali, mlátili kladivy. Vypadalo to jako parodie na českou reklamu (nevím zrovna, co propagovala), ve které chlápíkovi v pět hodin ráno začne nějaký dělník vrtat u okna. Závěrečná hláška pak zní: Aspoň nezaspíte. V modifikaci na Island: Aspoň neusnete. Postupně mi docházelo, že toto chování je přípustné, protože je dnes RUNTUR, páteční noc a vlastně se ani nepředpokládá, že by to mohlo někoho rušit, protože jsou všichni venku v barech. Tomu odpovídalo i chování mých spolupracovníků, kteří kolem druhé v pohodě vytáhli mobily a začali někomu volat. Dovedete si to představit v české společnosti :-)?
Má práce v pátek spočívala doopravdy v úklidu. Trochu jsem se seznámila se spolupracovníky, ale jinak se se mnou nikdo nebavil a já si poprvé na vlastní kůži zažila, jaké to je, když člověk nerozumí nic, ale doopravdy vůbec nic a ostatní to moc dobře ví. V té chvíli je člověk úplně nula. A přitom může být ve svém běžném životě kýmkoliv. Student, učitel, podnikatel, prezident. Jakmile se dostanete do země, kde nikomu a ničemu nerozumíte, kde dostanete jen jakousi podřadnou práci, jste nikdo. Svou identitu si musíte vybudovat od začátku. V podstatě téměř jediné, co jsem za celý večer rozuměla byl fakt, že hotovo, že je spokojený a že máme přijít další den obě.
Já, Bára, se k tomuto chci také vyjádřit. Pro mě je to opravdu těžká zkouška a špatně to snáším, ale myslím, že teď třeba dovedu lépe pochopit, o čem mluví přítel Roman, když se mi snaží vysvětlit svou situaci po příjezdu do Ameriky. O co to muselo být horší, když neměl ani status studenta a tedy instituci, na kterou by se mohl obrátit v případech nouze. To, co prožíváme, je vlatně taková light verze toho, když nějaký imigrant přijede do cizího prostředí a nutně potřebuje zajistit své přežití. My, když nebudeme chtít pracovat, se protočíme na podpatku a budeme živy z grantu. Takže kromě toho, že si vyděláváme nějaké peníze na cestování, získává náš pobyt novou dimenzi, kterou třeba nerozkryjí studenti, kteří svůj pobyt zde financují pouze z grantu a jiné finanční podpory ze zahraničí. Tuto zkušenost všem doporučujeme, ačkoliv je bolestná.
V sobotu jsme nastoupily ve dvě. Vedení kavárny se vyznačuje extrémní dezorientací. Buď jsme si našly práci a něco dělaly, nebo jsme prostě nedělaly nic, protože nám nikdo nebyl schopen říct, co dělat. Přenášely jsme židle sem a tam, umyly jednu místnost, kam v zápětí shrnuli všechen bugr, natrhaly lístky máty na mochito a pomalu se tak probojovaly až k sedmé. Barča už byla celá zelená, protože práci by bylo možné udělat za polovinu času a nicnedělání je podstatně náročnější než sama práce.
Kolem sedmé jsme dostaly pizzu a konečně měly rozhovor s naším zaměstnavatelem. Naštěstí jsme se mu líbily. Až později nám došlo, že to celé byla jakási zatěžkávací zkouška. Na rozdíl od některých islandských kolegů jsme jí prošly, byly jsme iniciativnější. Islandští zaměstnanci mnohem víc času strávili kouřením, posedáváním u baru a popíjením, a s tím, co by se mělo dělat a co na to vlastně říká jejich zaměstnavatel, si hlavu příliš nelámali. On naštěstí ano. (další informace o práci v praktických informacích pro studenty)
Dostaly jsme zkušební dobu na měsíc, pak uvidíme, co bude dál. Barča vyrazila do práce na devátou večer, bude z ní „washing animal“ (překlad: umývací zvíře), sbírač a umývač sklenic a uklízečka. Vrátila se někdy nad ránem, utahaná, ale spokojená, téměř až nadšená. Moc si z jejího projevu nepamatuji, hlavní, že se jí to líbilo. Bára: to teda jo. Je to úplně jiná práce, než jsem zvyklá dělat doma. Tím, že má pracovní pozice má tak nízkou společenskou prestiž, tak ode mě lidé čekají spíše míň než víc. Jak potom svého zaměstnavatele překvapíte, když zjistí, že při práci používáte hlavu. Nejlepší na práci je to, že je pořád co dělat (nicnedělání nás vyčerpává), jsme neustále v kontaktu s Islanďanama, můžeme si dopřávat nápoje z nabídky (na které bychom jinak finančně moc nedosáhly) – ale práce je fyzicky náročná, takže s tím alkoholem to pojmeme symbolicky a střídmě, no a klubík je příjemný – přes den kavárna, večer bar, žádné tanečnice o tyčích – to by nás trochu děsilo. Majitel si potrpí na svíčkovou výzdobu a to se nám líbí. Máme tam i discokouli Šichta mi utekla moc rychle a má (blbuvzdorná) práce byla vedením oceněna. Jsem skálopevně přesvědčená, že budou spokojení i s Hankou, neboť jsme obě krasavice inteligentní. Jo a taky jsem si tady uvědomila, jak je to vlastně bezva mít živnost. Už jenom to, že doma jsem vždycky nejlepším zaměstnancem měsíce já. Tady nebudu šéfka, člověk si na to nezvyká jen tak. Taky to teda zapůsobilo na naši psychiku - hlavně to teda na sobě poznávám já - Bára. Mám za sebou tu první noc a úplně mě to nakoplo. Nejsem na to zvyklá, že jediná má starost je škola a jak předpovídali někteří mí přátelé, bez práce dlouho nevydržím a opravdu je to tak. Jakmile se začíná rozbíhat tato naše aktivita, nabíráme nový dech:-)
Chtěla jsem ještě něco málo napsat o buddy systému a mé buddy – Hildě. Buddy systém je teda fakt paráda, hlavně to asi ocení studenti, kteří tady jsou bezprizorní. Buddy jsou dobrovolníci z univerzity, kteří jsou vyškolení pomáhat studentům zvládát pobyt v cizím prostředí. Jsou vybaveni pro pomoc při zvládání kulturního šoku, jiných menších problémů, mají nám pomoct zapojit se do společenského života, mají nám pomoct s islanštinou, dát tipy co a jak, případně vyřešit formální záležitosti. Škola zajišťuje takzvaného buddyho každému studentovi na výměnném pobytu – buddy je rodilý Islanďan, většinou student vybraný na základě dotazníku tak, aby měl podobné zájmy a aby nám seděl. Student council si dává na výběru buddyho velmi záležet. Buddy mívá často také sám zkušenosti ze zahraničního pobytu. Má buddy Hilda je teda fakt výhra. Je akční, studuje hospodářství rozvojových zemí, byla jako dobrovolnice v Ekvádoru v hospicu, půjde se s náma podívat na výlet na horu Esju a vůbec je teda člověku oporou. Pomohla mi s překlady nějakých emailů, připravila si pro mě tipy a kontakty na práci (to už snad teď nebudeme potřebovat), půjdu se s ní mrknout na speciální webovky, na které mají přístup jen Islanďané a zkusíme se tam podívat do rodokmenů – to bude nesmírně zajímavé (více v komentářích ke článku Zážitky se ságou neskončily), pomůže mi řešit náš problém s transakcí v islandské bance a pevně mě přesvědčila, že to vyřešíme. No a prostě je super a můžu se na ni obrátit opravdu s čímkoliv – je to bezva, někoho takového tu mít
Jinak náš občasník Island levně rozšiřujeme o toto. Jít ke kadeřníkovi na Islandu se dá jen tak, že díky placení kartou půjdete pořádně do debetu, islandské free banky to za vás štědře „elektronicky“ zatáhnou a přijdou na to až potom, co je takové půjčky položí a nebudou mít prostředky to z vás vytáhnout). No tak to je samozřejmě trochu scifi. Takže na to jdeme jinak. Stejně jako v ČR se můžete i tady nechat ostříhat zadarmo u učňů. Shodou okolností náš barman nedávno vyhrál vlasovo-designérskou soutěž pro studenty a jeho kámoška barmanka jej těsně následovala. Když viděli mě a Hanku a naše rozcárané vlasy a rozpadající se účesy, zajiskřily jim oči. Večer po šichtě jsem u těchto dvou kadeřníků domluvila tuto službu zadarmo pro mě i Hanku. Budeme jim modelem na nějaké zkoušce ve škole. No samozřejmě jsme z toho celý divý a popravdě máme trochu strach, jestli přežijeme zdejší extravaganci (zatím jsme zcela nepřišly na chuť současným módním trendům a jsme zvědavy, jak budou zpracovány, až se dostanou k nám do ČR), ale jdem do toho. Naši bližní doma nás asi rozškubnou jak hady, ale v rámci celého našeho působení zde to přichází přirozeně. A přirozeně vám později můžeme poskytnout kontakt na tyto vlasové stylisty, kdybyste náhodou jeli na Island, ať žijete zdejším tempem
Také máme konečně rozlousknutou hádanku se slanou rybou. Dnes na blešáku byla u boxu, kde jsme ji kupovaly, cedule jak Brno, že tato ryba je předem nasolená. Náš vedoucí katedry Jiří Němec, který nás učí metodologii výzkumu, nás pěkně zpraží, že jsme svůj nákup z minulého týdne nepodrobily důkladnému kvalitativnímu předvýzkumu, ale alespoň jsme svými chybami přispěly k získání nových zkušeností v oblasti tvoření harmonogramů – nejdřív čum, potom žer (ne naopak).
Jestli vás zajímá, jaké všechny mořské potvory se chystáme ochutnat – mrkněte se zde, samozřejmě tyto také můžete zapojit do soutěže s recepty.