Z ostrova na ostrovy a zase zpět

Po probdělé a lehce proflámované noci jsme se v neděli ráno probouzely jen s největším úsilím. Lehce zmatené a stále ještě slepenýma očima jsme naházely do batohů vybavení a se zpožděním, jako ostatně docela často, vyrazily směr autobusové nádraží. Tam jsme zjistily, že někde došlo k dezinformaci a jsme tam vlastně o hodinu dřív. To se nám stane málokdy, takže jsme si to vychutnaly a užily.
Poté už dorazili naši spolucestovatelé, spolužáci především z Kanady, Austrálie a USA. Vypadali podobně jako my, sice spali o tu hodinku déle, v autobuse směr Porlákshofn jsme ale zalomili všichni. V Porlákshofn nás trochu probudil problém jak koupit jízdenky na loď, ale vše klapalo tak hladce, že jsme si brzy, jakmile zmizela z dohledu země a nás přestalo bavit čekat na velryby, zalezly do cinema room na lodi a za zatemněnými okny brzy usnuly.
Doopravdy nás probudil až blížící se Vestmannaeyjar. Některé teda i nepříjemné houpání lodi.
Posledních dvacet minut jsme byli ale na palubě všichni a v nádherném počasí si užívali možnost namířit fotaparát kamkoliv a pořídit skvělou fotografii. Vestmannaeyjar, souostroví sopečného původu asi 11 000 let staré, tvoří patnáct ostrůvků kousek od jihozápadního pobřeží Islandu. Největší a jediný obydlený je ostrov Heymaey, žije tu asi 4000 lidí, většinou rybáři. Kromě městečka, zabírajícího asi třetinu z celkové plochy 13 km², se tu nachází letiště, dvě sopky, poměrně čerstvé lávové pole (poslední výbuch roku 1973), meteo a vulcanologická stanice a v létě jedna z největších kolonií papuchálků a jiného ptactva.
Za zmínku stojí ještě sousední ostrov Surtsey, který se ráčil vyklubat z mořských vln před 50 lety, tedy mezi roky 1963 až 1967. Od té doby funguje jako vědecká pozorovatelna vývoje osidlování úplně nové krajiny.
Po přistání začali naši spolužáci mírně zmateně hledat ubytování. Kupodivu tu nenašli nic moc levného (levnější ubytování se dá sehnat jen v případě, že s sebou máte spacák a potřebujete jen lůžko) a tak byli ti, co vyrazili doopravdy jen s fotoaparátem, trochu překvapení. Využily jsme zmatku, vybraly si vhodný doprovod (Australan Dominik), zkontaktovaly druhou českou výpravu (právě na odjezdu), vybavily Domouše jejich spacákem a karimatkou, předaly mu tu nejtěžší bagáš a všichni tři vyrazili směr sopka Eldfell.
Vzaly jsme to, pravda trochu neplánovaně, přes nové lávové pole, takže jsme si cestou prohlédly i hřbitov domů, zasypaných popelem při poslední erupci. Nad každým domem se nachází něco jako křížek se jménem - vzpomínka a označení, kde kopat.
Sopka Eldfell se objevila zcela nenadále jednou v noci před třiceti lety a přestože už asi řekla svoje, najdou se na vrcholu místečka, která stále hřejí a kde si můžete třeba ohřát tousta:-)
Nadšení jsme se probrodili sněhem zpátky do údolí a vydali s na jih, kde na nejzazším cípu ostrova měla být naše noclehárna - chatka pro pozorování ptáků. V podstatě to je jen slabě zakrytý přístřešek proti dešti a větru, my si ale uvnitř ještě postavili stan a dokázaly bychom tak i přemluvit kdejaký teploměr k tomu, aby se pohnul z mínusových hodnot směrem nad nulu. Večeře - čínské nudle, toust a jablko a čaj (vodu jsme získali rozpuštěním sněhu), nebyla nijak ohromující, ale zahřála nás. Pak jsme se ještě rozehřáli trochou pohybu (spacáková rozcvička), vzdaly neustálé vyhlížení polární záře a pokusily se usnout a modlili se až do rána, aby se nám nechtělo na malou (vydrželi jsme všichni). Nám dvěma holkám to šlo docela dobře, vybavení se osvědčilo, zato Dominik klepal kosu. Nejlépe se nám spalo k ránu, nebo vlastně po ránu, kdy se teplota ještě trochu zvedla a my zahodili veškerá odhodlání vstát s východem slunce, sladce spali a vypakovali až k jedenácté. Právě tak akorát, abychom potkali jednoho ze spolucestujích (Francouz na dovolené, měl jen peněženku a foťák). tak jsme druhý den cestovali společně s Francouzem, prolezli jsme poloostrůvek, na kterém byla naše noclehárna a začali se podél západního pobřeží vracet zpátky do města. Možná jsme ani nepotkali nic zajímavého, pár ovcí, islandské koníky, pobřeží plné lávového písku a burácejcích vln, zvláštní rostlinky a sušárnu rybích hlav (dle rychlého propočtu asi 250 000 hlav). Pak už jen úžasné výhledy na moře, na okolní ostrovy, na ptačí hejna a lodě kolem.
V městečku nám už nezbývalo moc času, takže Barča udělala ten nejlepší stop za celý měsíc a přemluvila dva opraváře, aby nás zavezli co nejblíže k druhé sopce, Helgafellu. Australan na to čučel jak blázen - snad stopoval poprvé v životě. No jisté je, že finanční opatrnost nás činí kreativnějšímy. Výstupem na sopku jsme pokořili veškeré rekordy, trvalo nám to asi pět minut. Navrch jsme se doplazili zadýchaní a utahaní, ale nejspokojenější na světě. Pak už jen rychlá obhlídka po vrcholku vulkánu, několik dobyvatelských fotek a rychlý sešup do údolí a k lodi.
Tam jsme potkali zbytek výpravy, užili si to také po svém, my bychom své zážitky neměnily.
Pár odjíždějících fotek a pak už zasloužený odpočinek v cinema room. V přístavu na tom trochu větším ostrově (míněn island) Barča ještě přemluvila jednoho dědu, aby nás vzal do Reykjavíku autem, takže jsme dojeli domů zdarma a dříve než zbytek výpravy autobusem. Fotky k tomuto čláku najdete zde