Skoro tulení s tuleni

Po tom, co jsme v sobotu (7.2.) s vypětím všech sil zase naházely všechno na blog jsme si užily tradiční lenošnou neděli. Díky tomuto již téměř pravidelnému lenošení se vždy vybabráme ze spánkového deficitu a připravíme naše rozlámaná těla na další týden plný zážitků. Neděli jsme si náramně užily. Celý den jsme se rýpaly v průvodcích, mapách, googlily jsme a vytvořily si představy o tom, kam se chceme podívat a kdy to provedeme, plánování je teda hlavně Barčina vášeň, ale Hanka se nechala strhnout, a tak jsme společně stavěly vzdušné zámky. Ale bez vysokých cílů není velkých výkonů.
Další týden přinesl další zážitky hlavně ve škole. V pondělí jsme v rámci předmětu Nature of Iceland and Cultural Legacy (Příroda Islandu a kulturní odkaz) navštívily Culture House. V Culture House je stálá expozice historických textů – rodové ságy, Edda poezie. Expozice je určitě velmi zajímavá pro ságomily a Eddomily (Saša a Martin), jinak se vlastně jedná o výstavu historických knih a textů, u každého z nich je napsáno, o čem se v knize dočtete. My jsme tuto část neshledaly za významně zajímavou, zato druhá část – workshop, to už bylo mnohem zajímavější. Všichni jsme dostali kousek kraví kůže (speciálně připravené na to, aby se na ni mohlo psát) a inkoust připravený přesně podle tradiční receptury jako za dob, kdy se tyto texty psaly. Inkoust je vyroben ze sopečného písku a vařila jej muzejní pedagožka přímo u ní doma v kuchyni – tomu říkáme zápal! Tak jsme všichni dostali kousek kůže, ptačí brko a inkoust podle původní receptury a jali se psát runy, zamilovaná psaníčka, pokusy a opusy na kousky kůže. To bylo bezva. Jo a ještě jedna zajímavá informace, představte si, že na formát cca A3 spotřebujete kůži z celé krávy – psalo se jen na ty nejkvalitnější kusy. Takže lidé, kteří nechali texty zapisovat, museli být velice zámožní – na sepsání Ságy o lidech z Lososího údolí tak bylo třeba kůže z asi osmdesáti krav. No a poslední perlička – občas se stávalo, že se takovéto texty dostaly do ruk lidem, kteří třeba neuměli číst nebo je to nezajímalo, a tak krásné popsané kusy kraví kůže přistřihli a ušili si z nich například bezva košili. To mě teda pobavilo, i když je to samozřejmě kulturní katasrofa. Tolik o stálé expozici, v posledním patře Culture House je v současnosti expozice o vzniku ostrova Surtsey (tento se vynořil nad hladinu v listopadu 1963). Pod mořem byla mega čtyř a půl letá erupce, po jejím skončení se nad mořskou hladinu vynořil ostrov o rozloze 2,7 km2. Ostrov získal jméno po bájném ohnivém obrovi Surtovi, který spálí svět na popel, až dojde k jeho zániku. Vzhledem k tomu, že proces probíhal ve vodě, vznikla hornina velmi málo odolná vůči erozi, takže se ostrov vlivem eroze momentálně rozpíná pouze v 1,4km2. Ale možná pro vás - již ostrova znalé - máme novinku. Dle paní vulkanoložky v Culture House jsou pevniny ve vnitrozemí ostrova odolnější a tudíž ostrov nezanikne, jak se původně předpokládalo. Nám to ale může být šumák, protože ať už zanikne nebo ne, užít si jej můžeme pouze prostřednictvím video a zvukových nahrávek z výbuchu a fotek. Vstup na ostrov je zakázán, ostrov je v pevném rukojmí vědátorů.
Ve středu večer jsme dostaly nabídku, která se neodmítá. Náš boss jel směrem na Sellfoss a Hveragerdi a nabídl nám svezení. No jasně, že jsme to vzaly všema deseti. Ve čtvrtek jsme vyrazili. Potřeboval si něco na hodinku vyřídit v nějaké díře, tak vystoupil z auta a řekl: „Sellfoss je dest kilometrů po téhle silnici, klíčky jsou v autě.“ Chvilku jsme přemýšlely, jestli jako to tak, eee, to tak jako, he uf… Jo. Myslel to tak. Nechal nám auto s koženýma sedačkama a automatickou převodovkou k dispozici. Tak jsme jely. Hanka – zkušená řidička – si s autíčkem po chvíli porozuměla (nutno říci, že jsem se u toho pořádně zapotila). Počasí hnus, Sellfoss je ta nejhorší industriální díra na Islandu (nevíme, proč nás tam Gísli poslal), ale to auto jsme si vychutnaly. Pak jsme vyzvedly Gísliho a ten nás vzal na rodinou farmu svého strýce. No a my zase kousek hlouběji pronikly do tajemství ság a jejich odkazu. Z Islandu je to kamkoliv daleko, již v ságách se lidé neviděli několik let a pak se setkali a navázali tam, kde skončili. Tohle tu funguje dodnes. Gísli naposledy viděl svého strýce jako dvanáctiletý chlapec (dnes ja mu kolem čtyřiceti). Tak prostě strejdovi zavolal, pěkně se představil a připomněl a zamířil na farmu. Na farmě se srdečně přivítali, povídali si o tom, jak se komu z rodiny vede, pohostili nás tradičními pečenými lahůdkami a kávou (bez které Islanďané prostě nefungují) a šli jsme se podívat na ovce, krávy a koně. Paráda. Strašně jsme si to užily a mazlily se s telátkama a koníkama (ovečky se nás trochu bály) a hrály si s pohádkově krásným psíkem. No mimojiné jsme tam pořádně načuchly, ale za zážitky to stálo. Cestou zpět jsme navštívili ještě jednu Gísliho tetu, se kterou se neviděl taky desítky let. Po těchto setkáních vypadal spokojeně. Ještě více, když jsme náš společný výlet okořenili lískooříčkovou čokoládou od Hančiny mamky – to se šéfík oblizoval a my taky. Ještě jsme po všech těch rodinných setkáních našli kousek času, tak nás vzal do geotermální oblasti v okolí městečka Hveragerdi – tam teče i horká řeka a dá se tam přespat zadarmo v chatce bez topení, takže tohle je místo, kam se určitě vrátíme. Cestou tam i zpět jsme si moc fajn s Gíslim povídaly a vůbec ten den měl takovou príma atmosféru a on byl spokojený a my byly spokojený a asi se to sem nedá napsat, bylo to prima přátelské setkání.
V Reykjavíku jsme ještě navštívili termální pláž Nauthólsvík, které je v létě vytápěná termálním pramenem, ale teď v zimě by nás do moře nikdo nedostal, ačkoliv pláž je teda vymakaná – do vody vstupujete po písku přivezeném až z Maroka. Potom nás Gísli vyložil v baru, v baru jsme si zase uvědomily naše postavení a on se začal chovat zase jako šéf. Trošku nezvyk, ale myslíme, že je to tak v pořádku.
Přes víkend probíhal v Reykjavíku tradiční Winter Lights Festival (Festival zimních světel). Program byl naprásknutý, a tak jsme se rozhodly víkend trávit ve městě. Začalo to v pátek ráno, my se zapojily odpoledne. V budově univerzity byl jazzový koncert, různě po městě byly expozice všeho možného, bazény měly světelné show, probíhala muzejní noc, takže jsme procouraly běžně zpoplatněné výstavy zadarmo. Jazz v podání Islanďanů byl lahůdka i pro nás – posluchače začátečníky. Já (Barča) jsem potom mazala do práce a Hanka měla ještě nějaké tři hodinky na trajdání. Tak narazila konečně na tradiční islandskou hudbu (Tomáši Čechu) a tady vám posílá vzorek, jinak pro Tomáše – cd budou vydávat v horizontu dvou měsíců. Jinak to bylo všechno hodně publikovaný, ale vcelku nic moc - co bysme taky chtěly pro těch pár lidí, co tu žije. Po rušné napůl propracované a protancované noci v baru (máme supr DJje z Akureyri – město na severu) jsme se ráno vyhrabaly z pelechu tak akorát, abychom stihly výlet na Videy. Videy je malý ostrůvek kousíček od Reykjavíku – přívoz tam jede asi 6 minut. Videy je turisticky velmi atraktivní místo. Moc teda nevíme proč. My jsme se tam jeli podívat kvůli čedičovým útvarům a Rajské jeskyni (na tu se těšila hlavně Barča, když se někde dozví o jeskyni, musíme tam :-)). Ostrov má člověk prochozený za dvě hodinky – je opravdu malinký. Čedičové útvary jsme asi zaznamenaly a teda nic moc – stejné jako všude jinde. Rajská jeskyně se jmenuje Rajská prý kvůli tomu, že se tam vejdou akorát dva lidi – prostě malá díra v zemi. Na opravdové zajímavosti jsme narazily náhodou. Ačkoliv se o tom nikde nedočtete, to, co na Videy opravdu stojí za vidění je pobřeží. Nevede tam žádná stezka, nepíše o tom žádný průvodce, ale je to to nej. Kromě toho, že samotné pobřeží je krásné, plné zákoutí a překvapení a jeskyněk zajímavějších, než je ta Rajská, můžete se tam potkat s tuleněma. No a nám se zadařilo. Setkání to bylo poněkud plaché a plné napětí, takže jsme ani nedutaly a bohužel nemáme fotky, ale s tuleni jsme byly na vzdálenost dvaceti metrů úplně samy. A ačkoliv jsou to určitě i zvířata plachá, jsou i hodně zvědavá. Tak jsme tam na sebe civěli pěkných pár minut. Pak to tuleně přestalo bavit, tak nám předvedli pár akrobatických kousků a plavali si dál. A my jsme potkaly první tuleně na Islandu, hurá hurá, příště je pozvem na kafe.
Večer jsme v rámci festivalu vyrazily na horu Esja na tradiční světelný pochod. Bylo to príma, z Esjy je bezva výhled na osvětlený Reykjavík a my museli ze zdola vypadat taky hezky – dlouhý had světýlek lidí stoupajících k vrcholu. Těšily jsme se na vrchol, bohužel informace v letáku byly poněkud zkreslené. Na vrchol jsme se nedostali a někde v tom nejmrtvějším bodě bez jakéhokoliv náznaku výhledu nám organizátoři oznámili, že to je ono a jdeme dolů. Cože? Já (Barča) a kamarádka Alex (USA) jsme se hecly a rozhodly se vyškrábat na nejbližší kopeček s výhledem a prohlásit jej za vrchol. Hanku a Dominika (Austrálie) jsme nechaly dole (a my je pěkně proklínali, protože výprava mezitím udělala čelem zvad a my tam stáli jak trubky a čekali na ty dvě). Po přímém strmém výstupu tradičně mimo jakoukoliv cestu jsme našly hromadu šutrů s bezva výhledem. Byly jsme nadšené z nočního dobrodružství, tak jsme naše nadšení zachytily – ve fotkách.
Večer šla Hanka do práce a Barča na koncert grónských hudebníků – mělo to být reggae. Vrátili jsme se z Esjy později, tak jsem chtěla dojít na koncert po začátku. No přišla jsme na konci – skončili po necelé hodině. Kamarádi, kteří to stihli, byli roztrpčeni. Nebylo to reggae, ale rock a navíc prý nic moc. Tak jsem litovala jen chvilinku.
Neděli jsme tradičně proválely, nakoupily jsme hromadu módy na blešáku za stovku českých korun a těšíme se, až ty nové modely začnem nosit. O víkendu pojedeme do národního parku Snaefellsness, tak zase podáme hlášení. Fotky k tomuto článku najdete zde.