Česko-kanadská expedice na vrchol Botnssúlur a k vodopádu Glymur

Expedice byla úspěšná. Dvě Češky a jeden Kanaďan stanuli na vrcholu islandského kopečku Botnssúlur (1095m) dne 5. února 2009 zhruba v jednu hodinu odpoledne. Vzhledem k tomu, že se nedrželi jakékoliv cesty ani jejího náznaku, lze celou výpravu považovat za prvovýstup. Vzhledem k přízni počasí a jiným okolnostem (vůle, paličatost, mezkovitost, ješitnost, predátorství, zabejčení a neschopnost přistoupit k porážce) se členům výpravy podařilo cestou zpět tečnout nejvyšší vodopád na Islandu – Glymur (198m).
Ale pěkně od začátku. Vzhledem k našim zkušenostem předchozím s ostatními studenty – cestovateli (kromě těch českých, ale chceme raději poznávat cizince), jsme se rozhodly převzít iniciativu do vlastních rukou a organizovat si výlety samy s tím, že vždy někomu nabídneme účast. Dřív než by někdo jiný něco zorganizoval, roztály by na Islandu ledovce v důsledku globálního oteplování. Ve středu jsme zjistily, že čtvrteční studijní program je možné přesunout na víkend (či spíše neurčito), a tak jsme se rozhodly naplánovat výlet. (Naši učitelé z domovské univerzity nás asi roztrhnou jak hady, ale přísaháme, že občas i studujeme.) Naplánovaly jsme si lázeňský výlet do termální oblasti Seltún, Krísavýk a těšily jsme se na přírodní horké prameny a bezvadně probenďený den. Ale vše se otočilo o 180stupňů, když jsme se dozvěděly ze serveru o stavu silnic, že cesta do této oblasti je jen velmi těžko přístupná a je velmi nepravděpodobné, že bychom se tam dostaly stopem (autobus tam teď nejezdí). Tak jsme naplánovaly dobrodružství o takových 50°C ledovější, než termální voda – výlet na Glymur. Ten nám od minulého týdne nedal spát a my jsme to tam chtěly zdolat. Obeslaly jsme všechny kámoše a hledaly jsme parťáka na cestu. Výběrové řízení vyhrál Kanaďan/Američan Brad hned ze dvou důvodů – je to napůl Kanaďan a ti bývají jako hodně drsní a byl jediný, kdo se nám ozval zpět.
Večer jsme kontaktovaly našeho islandského kámoše Samsona, který nás minulé úterý vzal stopem od Glymuru až téměř domů. Stejně jako ostatní lidé (náš šéf v práci, dámy na turistických informacích, spolužáci) si ťukal na čelo, když jsme mu sdělily náš plán, ale do fjördu nás vzal. Sraz v sedm hodin ráno na druhém konci města. Ooooooo ráno bylo těžké, o to těžší, že Hanka mě zase týrala svým tradičním ranním optimismem, nemám ráda ranní optimismus a Hanka je opravdový extrém a dokáže mi ráno pořádně rozpumpovat písty, tak jsem se nakonec taky probudila. Dle předpovědi počasí nás čekal slunečný den vykoupený mínus 10°C. Pořádně jsme se vybavily na cestu, byly jsme připravené na pořádnou kosu. O to větším překvapením pro nás byl Brad, který si na výpravu vzal supr prodyšné tenisky. No zatím jsme tomu nevěnovaly tolik pozornosti, jiný Kanaďan s sebou na Islandu jako třeba vůbec nemá dlouhé kalhoty, chodí prostě v šortkách – jsou tvrdí. Samson pro nás přijel na smluvené místo, cestu v autě jsme střídavě prozívali a prochrněli (všichni tři), ale zaručeně jsme se probrali po příjezdu do fjördu.
Těžký okamžik, ostatně stejně jako minule – zima, tma, ticho, úplné ticho, nikdo nikde, hory, voda, Samson se pro nás vrátí až v šest večer. Bylo po osmé ráno. Ježkovy zraky, co jsme si to zas vymyslely… těžký okamžik. Samozřejmě jsme byly domluvené se Samsonem, že kdyby něco, že se pro nás vrátí dřív, mohly bychom kontaktovat i šéfa, který si o nás pravidelně dělá starosti – ten by pro nás přijel tím supr autem s velkýma kolama. Ale my tyhle těžký okamžiky známe a víme, že to jediné, co člověk musí udělat, je jednat. Dali jsme se do pohybu – vpřed, dle naplánované trasy podél řeky a do hor. Za chvíli nám bylo tepleji, za další chvíli začalo pomalinku svítat, ranní krize zažehnána. Přímo před nosem se nám tyčil náš cíl – hora Botnssúlur. Nevypadalo to tak zle, nevypadalo to tak vysoko a my si věřili, že ještě cestou zpět zmákneme jiný vrchol. No, bylo to zlé a bylo to docela vysoko a hlubokým sněhem a cestu (jako již tradičně na Islandu) jsme okamžitě ztratili, zbyla nám intuice, odhodlání a cíl – to stačí. V těch nejméně příjemných úsecích jsem sebrala síly a oplatila se Hance, dostala ode mě takovou dávku optimismu, že se nakonec na předvrchol vyškrábala jako první Tam jsme si dali oběd a pokračovali na vrchol po hřebenu. Úsilí velké, ale stálo to za to, nahoře jsme se radovali dlouho – počasíčko jako malovaný a bezvětří a občas na nás dosáhly nějaký ty sluneční paprsky a tak bylo i docela teplíčko.
Měli jsme ještě dost času, tak jsme se cestou zpátky chtěli zastavit k vodopádu Glymur a pořádně si jej prohlédnout z druhé strany. Vydali jsme se na sestup. Tady víc než kde jinde bylo znát, jak jsou vzdálenosti v horách matoucí. Sestup byl docela dlouhý. Navíc teda to Brad s těma teniskama vážně podcenil, dost mu to klouzalo a my jej kolikrát tahaly z nějakýho dolíku, kam zajel po zadku. Dovolím si takovou malou vsuvku – s jistotou mohu konstatovat, že já a Hanka ačkoliv se tu pouštíme do velkých akcí jsme perfektně připraveny co se týká vybavení. Zatím nejlépe ze všech cestovatelů, které jsme tu potkaly. Možná by si někdo mohl pomyslet, že na ty naše akcičky jsme to poněkud přehnaly. My si ale každou další zkušeností ověřujeme, že naše boty, oblečení, karimatky, spacáky, stan, hole, nahřívátka, vařič, batohy, jsou opravdu velkými pomocníky při našich výpravách. A ačkoliv nás to všechno stálo hodně peněz, nelitujeme a doporučujeme takhle dobře zainvestovat všem. Ona třeba jen taková nafukovací karimatka může nést ten rozdíl mezi tím vyspat se a nevyspat se (a to jsme si ověřily na Heimaey) - to je rozdíl v komfortu, ale takové oblečení a boty – tam už může být rozdíl v bezpečí a nebezpečí (jako třeba právě při sestupu z Botnssúlur).
Tak zpátky k naší cestě. Sestoupili jsme tedy na úpatí hory Hvalfell a po tomto jsme se blížili směrem k vodopádu. Krajina byla hodně členitá, takže jsme furt lezli nahoru dolu nahoru dolu a vždy když jsme se plazili nahoru, jsme se modlili, abychom už byli blízko vodopádu. Kolikrát jsme si říkali, jestli jsme už kolem něj neprošli nebo tak. No, nyní už víme, že tento vodopád by člověk asi neminul. Je to vobrovskej, burácející, monumentální kus vodoledu v obrovské, nebezpečně vyhlížející průrvě. Až když jsme ho spatřily, uvědomily jsme si (my dvě s Hankou), že to co jsme viděly minule, bylo jen vedlejší rameno a pravý vodopád vidíme teprve teď. Paráda, stálo za to se sem vrátit. Fotili jsme nepřetržitě asi patnáct minut (není jednoduché nafotit ten rachot padající vody), a pak jsme se s největší nechutí odlepili od vyhlídky a vydali se velmi svižným tempem směr fjörd na sraz se Samsonem. Cestou jsme krosli zamrzlou řeku nad vodopádem a známou (již minule prošláplou) cestou jsme se vydali na místo srazu. Zážitky velké, my nezapomenem na Brada, on nezapomene na nás a možná v budoucnu, až si pořídí pořádnou obuv, se zas někam společně vypravíme. V autě nám Samson pořádně zatopil, my se mrkli do mapy a zjistili, že máme v nohách dobrých dvacet kiláků a těšili jsme se na horkou sprchu a horkej čaj. Bohužel, pouze pro Brada. Cestou nám zavolal Gísli (šéf), že by pro nás měl nějakou prácičku na večer, kdybychom chtěly. My jsme teda moc nechtěly, ale vůně peněz nás zlákala. No tak jsme po tom promrzlém dni dostaly kupu plakátů a další dvě hodiny jsme mrzly ve městě a vylepovaly plakáty. No, potřebujeme, aby do baru chodilo hodně lidí, abysme měly práci, tak jsme byly rády, že jsme se o propagaci postaraly osobně. Pak už jenom domů, odměnily jsme se Skyrem s hodně marmoškou a horkým sladkým čajem, horká sprcha, becherovka, multivitamín a do hajan – snít o dalším dobrodružství…
Fotky k tomuto článku najdete zde. Omlouváme se všem, kterým prohlížení fotek přijde zdlouhavé, ale my jsme při tom mazání a vybírání fotek byly vážně úplně vyřízený – máme tolik fotek a je tak těžké vybrat ty zajímavé…