„Holky, mně chybí ohníček... pojďme si nějakej udělat.“ Tak nějak asi začalo to, co Islanďané ještě neviděli a na co budou dlouho vzpomínat. No a protože se zrovna blížil 30. duben a filipojakubská noc, rozhodly jsme se uspořádat pálení čarodějnic. Docela snadno jsme si vybraly místo- mezi termální pláží a muzeem Perlan, v jediném lesíku široko daleko. O něco těžší pak bylo přesvědčit policii a hasiče, že jim tento jediný les nepodpálíme. Úkolu se ujmula Baruška a byla jedním slovem úžasná. Dobrý den, my bychom chtěli udělat oheň... aha, to je zakázaný... no a je nějaká možnost... aha, speciální povolení a jak bych... samozřejmě, nebudu pít a nebude to v lese, ... ano, děkuji, my se vám ozvem až to budem podpalovat. Kdyby jí člověk nerozuměl, myslel by si, že si jde právě koupit rohlík v párku a řeší jestli s hořčicí nebo s kečupem :-)
Pozvali jsme všechny naše kamarády, asi třicet lidí, Zuzka rozvěsila pár plakátků po Reykjavíku, vyvěsily jsme to na slavný facebook (nový internetový program, přes nějž teď všichni komunikují), a čekali, kdo všechno přijde. Nejdřív přišli Češi, skoro na čas, jak jinak. Jirka a Lukáš a Barča a Jarda. A nechyběl Adam a Tom, takže jsme si při podpalování hezky zazpívali Červená se line záře. Kanaďánci se přidali se svým songem a pak už začali přicházet další a další lidé. Ohýnek jsme měli v malém údolíčku, vlezlo se tam tak patnáct lidí, ale postupně se začaly plnit i skály okolo. Nakonec už nebylo kam sednout a každou chvíli někdo volal, že jsou na našem potkávacím místě další lidé a ať pro ně přijdem. Takže tam nakonec byli Češi a Islanďané, Kanaďani a Američané, Španělé a Australan, pár Holanďanů a Švédů, několik Finů a minimálně jeden Ir, Rakušani, Němci a Rusové,Francouzi a Číňani, jeden Slovák a Italové a vůbec, s tím zbytkem jsme se nestihly seznámit. Prostě tam všichni seděli okolo a občas někdo zabrnkal na kytaru, parta trochu podroušených Islanďanů- zpěváků „zabékala“ několik písniček a od Adama jsme po půlnoci dostali pusu, abychom během toho příštího roku neuschly.
Upálili jsme čarodějnici a přivítali jaro, opákali špekáčky a marschmelouny (americká to pochoutka), lebedily si v té pohodě a kolem druhé se to všechno začalo rozcházet. Nikdy se nedozvíme, kolik lidí tam tentkrát bylo, podle toho, kolik lidí se nás čas od času zeptá, jestli jsme tam taky byly, tak asi dost, odhadujem tak šedesát...(!) možná, asi, nevíme. Kolem třetí nás tam už zůstalo jenom patnáct, Zuzka vytáhla buchty a hráli jsme Na hamouna i jiné české hry a o půl čtvrté jsme už zalezli do spacáků a usnuli spokojeně u ohýnku. Zuzka ještě zůstávala vzhůru, pozorovala východ slunce a dávala na nás pozor. My ostatní se namáčkli na sebe, protože začínala být pořádná kosa, k ránu dokonce poprchalo.
Hanka si ještě v noci uvědomila, že je druhý den státní svátek a tudíž nejezdí až do poledne autobusy, takže bude muset do práce pěšky. Takže se vyklubala ze spacáku kolem sedmé, pobalila batoh a vydala se na hodinovou procházku Reykajvíkem. V práci na ní koukali celkem neveřícně, ale pak jen pokrčily rameny a nechali ji tam, smaradlavou a nevyspanou, po hodinové chůzi- neuvěřitelné.
Barča a ostatní spali jen o hodinku déle, pak už se počasí rozhodlo, že nám dopřálo dost, jeden večer bez deště, takže se zatáhlo a rozpršelo. Tak se prý sbalili a šli domů.
No a je po čarodějnicích...islandských. Zavzpomínaly jsme a začaly se těšit domů a přidaly do své sbírky zážitků jeden takový "obyčejný".
Fotky k tomuto článku boužel nemáme... je to na vaší představivosti...
Pokračování...
pátek 26. června 2009
Golden circle po česku aneb Zlatý trojúhelník s Jirkou
Jak už název napovídá, Golden Circle je jedna z největších turistických atrakcí Islandu. Okruh, vzdálený sotva hodinku jízdy od Reykjavíku, zahrnuje geotermální oblast, kde kdysi bouchal Geysir, pratáta to všech gejzírů na světě, dále Gulfoss- jeden z největších a nejhezčích vodopádů Islandu, a národní park Pingvellir, oblast, kde se setkávají, nebo spíše rozcházejí litosférické desky.
Golden circle je klasická turistická trasa a my si říkaly, že na ni máme pořád dost času. Pobyt tady se nám ale krátí a tak jsme jednoho dne rozhodly, spakovaly veškeroou bagáž a vyrazily. Při cestování se ještě pořád necítíme samy úplně jistě, takže nám jenom přišlo vhod, že stejnou mezeru v islandských výletech měl i Jirka. Jirka, kluk to z Práglu, přijel na Island v rámci stejného programu jako my. Doma na UK studuje geografii, tady si to mixnul vulcanologií a glaciologií. No a jelikož je to typický český chlap, okamžitě se ujal své role, naplánoval kdy, kam, odkud a jak pojedeme, a na nás, holky přenechal otázku proviantu. Nutno říct, že nám tohle rozdělení velice vyhovuje, jakožto i většině pánů okolo nás, jediný problém je, že málokdo z nich je schopen zodpovědně zastat i svou část starostí. Tak jsme poprvé neměly tušení kam vlastně jedeme a Hanka měla docela problémy najít trasu na mapě.
Vyrazily jsme v poledne, busem z Reykjavíku a pak stopem dál. První zastávka byla v místní geotermální elektrárně. Oblaka páry a hlavně teplá a suchá budova, to byl náš první dojem. Vlastně hlavně to sucho a teplo, islandské počasí se totiž opět předvádělo na plné pecky, lilo o a vítr nás sfoukával ze silnice. Elektrárna byla pěkná. A popravdě, jsou tam tak připravení na turisty, že nás to až zarazilo. Zdarma dostanete průvodce, na elektronických panelech se dozvíte jak to všechno funguje a z repráčků vám pustí zemětřesení. Přes sklo se můžete podávat do provozu, na turbíny a všechny ty motory (taky hezký :-)) , no a pak zase ven do toho malastu.
Měli jsme docela štěstí, stopa jsme chytili už od elektrárny k hlavní silnici, asi jenom jeden kilometr, a ani pak to nebylo zas tak špatné. Z Hveragerdi do Selfossu nás vzala prazvláštní paní, medium, dle svých slov dokáže předpovídat zemětřesení a občas má pocity, že se něco někomu stane. Momentálně se trochu bojí o Baracka Obamu a my měli rozhodně zůstat na pravé straně silnice. Slíbili jsme. Paní byla v té chvíli tak vážná, že do dneška máme trochu zmatek- byla blázen nebo říkala pravdu?
Pak nás vzal trochu smradlavý farmář a hodná paní islanďanka v prťavé Toyotě Yaris- jak je možné, že ty nejmenší auta mají víc místa pro stopaře než veliké džípy?
Další zajímavou jízdu jsme měli s mladým párem. Jak obvykla jsme se zeptali „Where are you from?“- Odkud jste, a dostalo se nám docela neobvyklé odpovědi- „From the Czech Republic“ Takže jsme si řekli ahoj a děcka nás zavezli asi deset kilometrů od geysiru. Celkově jsme ale byli vzájemně docela překvapení, tak se žádné srdečné pozdravy neodehrály... zvláštní. Takže jsme si prohlédli vodopád Faxá, kam nás odvezli a dál už jsme museli po svých. I když jsme stále doufali v nějaké vozidlo, nakonec jsme to došlapali pěcha. Naštěstí se počasí umoudřilo a semtam i dokonce vysvitlo sluníčko. Šlapali jsme po cestě, zpívali české písničky, Jirka ještě o něco víc mimo rytmus než já, Hanka, no a Barča z nás byla nejdřív trochu nešťastná, ale pak se vykašlala na melodie a zpívala s námi. Řehtali jsme se českým vtipům a úryvkům z filmů a vůbec to bylo takový hezký český.
Cíl naší cesty jsme viděli už dlouho dopředu. Tam kdesi v dálce se občas vyvalil oblak páry, někdy i dvakrát po sobě a pak zase dlouho nic. Takže když jsme se tam konečně datáhli, žádné velké překvápko. Několik hotýlků a hromada stravovacích zařízení, v onu pozdní hodinu prázdných, a kousek odtud geotermální pole, z něhož jednou za pár minut vytříknul vysoký sloupec vody. Všude kolem to bublalo a vřelo a i prastarý Geysír si občas zabublal, ale vystříknout se mu nechtělo. To prý jenom jednou za pár týdnů a hold jsme asi nebyli tak důležitá návštěva.
Když už nás Strukkur přestal bavit, našli jsme so kousek odtam hezké místečko na stanování a světe div se, byla to první noc, kterou nám venku nebyla zima. Snad to jaro přece jen... možná, že by?
Ráno jsme si chtěli jít prohlídnout geysír ještě jednou, bez turistů, ale byli jsme tak nějak lenošní vstávat, zkrátka, vyklubali jsme se ze spacáků kolem deváté, hrdě si poukazovali trumfy- co všechno jsme ze sebe museli během noci sundat, aby nám nebylo moc velké vedro a odebrali se na snídani ke geysiru. Jirka uvařil v jednom vřídle vajíčka, párky a cibuli, tak jsme tam mělo piknik na trávě, pozorovali turisty- příjezd autobusu, zástup lidí, dvě šplouchnutí, deset fotek a zpátky do autobusu, občas dostali sprchu, to když se Strokkur spojil s vítrem a vodní tříšť si to nabrala naším směrem, a vůbec si tam to ráno užili. Kolem jedenácté jsme začali stopovat směrem Gulfoss a celkem brzy nás vzal mladý pár- Číňanka a Belgičan. Gulfoss se valil dolů, litry a hektolitry vody se řítily v několika kaskádách, dolů do kaňonu a pak dál, kamsi k Selfossu. Nejlepší výhled byl samozřejmě z místa, kam se (asi) z nějakého důvodu nemělo chodit. Takže jsme přelezli provaz a natáhli se na malé plošince s výhledem na najznámější islandský vodopád. Vodní tříšť tvořila zajímavý opar a sluníčko z něj udělalo duhu. Zavolali jsme i naše řidiče a společně posvačili tam, kde končí duha :-)
No a tím sluníčko uznalo, že stačí, zatáhlo se, začalo foukat, pozděli i pršet, noa pak už celkem solidně lilo. Od Gulfossu nás vzala parta Litevců a pak nás noční hlídač hodil až do Pingvelliru. Prohlédli jsme si onu známou puklinu, další vodopád a lávová pole okolo a už se celkem tešili domů. Jirka prohlásil, že jeho kalhoty si nikdy nečinily nárok na to být nepromokavé, ale že je takhle mokré ještě neviděl a že už mokřejší být nemůžou. O chvíli pozděli prohlásil, že se spletl, zvládly to. Naštěstí jsme stopli první auto, které jelo kolem. Milý pán naložil tři zmáčené stopaře a i když jel vpodstatě opačným směrem, slíbil nám odvoz až do Reykjavíku. Takže jsme s ním nejdřív navštívili jeho summerhouse (islandský typ chaty, běžně vybavený vířivou vanou a sušičkou na prádlo), dostali tam horkou polévku, pak se okruhem se vraceli do Reykjavíku. Home, sweet home, teplý a útulný domeček, rozloučily jsme se s Jirkou, zalezly do vany a do postýlek. Golden Circle máme za sebou.Fotky naleznete zde.
Pokračování...
Golden circle je klasická turistická trasa a my si říkaly, že na ni máme pořád dost času. Pobyt tady se nám ale krátí a tak jsme jednoho dne rozhodly, spakovaly veškeroou bagáž a vyrazily. Při cestování se ještě pořád necítíme samy úplně jistě, takže nám jenom přišlo vhod, že stejnou mezeru v islandských výletech měl i Jirka. Jirka, kluk to z Práglu, přijel na Island v rámci stejného programu jako my. Doma na UK studuje geografii, tady si to mixnul vulcanologií a glaciologií. No a jelikož je to typický český chlap, okamžitě se ujal své role, naplánoval kdy, kam, odkud a jak pojedeme, a na nás, holky přenechal otázku proviantu. Nutno říct, že nám tohle rozdělení velice vyhovuje, jakožto i většině pánů okolo nás, jediný problém je, že málokdo z nich je schopen zodpovědně zastat i svou část starostí. Tak jsme poprvé neměly tušení kam vlastně jedeme a Hanka měla docela problémy najít trasu na mapě.
Vyrazily jsme v poledne, busem z Reykjavíku a pak stopem dál. První zastávka byla v místní geotermální elektrárně. Oblaka páry a hlavně teplá a suchá budova, to byl náš první dojem. Vlastně hlavně to sucho a teplo, islandské počasí se totiž opět předvádělo na plné pecky, lilo o a vítr nás sfoukával ze silnice. Elektrárna byla pěkná. A popravdě, jsou tam tak připravení na turisty, že nás to až zarazilo. Zdarma dostanete průvodce, na elektronických panelech se dozvíte jak to všechno funguje a z repráčků vám pustí zemětřesení. Přes sklo se můžete podávat do provozu, na turbíny a všechny ty motory (taky hezký :-)) , no a pak zase ven do toho malastu.
Měli jsme docela štěstí, stopa jsme chytili už od elektrárny k hlavní silnici, asi jenom jeden kilometr, a ani pak to nebylo zas tak špatné. Z Hveragerdi do Selfossu nás vzala prazvláštní paní, medium, dle svých slov dokáže předpovídat zemětřesení a občas má pocity, že se něco někomu stane. Momentálně se trochu bojí o Baracka Obamu a my měli rozhodně zůstat na pravé straně silnice. Slíbili jsme. Paní byla v té chvíli tak vážná, že do dneška máme trochu zmatek- byla blázen nebo říkala pravdu?
Pak nás vzal trochu smradlavý farmář a hodná paní islanďanka v prťavé Toyotě Yaris- jak je možné, že ty nejmenší auta mají víc místa pro stopaře než veliké džípy?
Další zajímavou jízdu jsme měli s mladým párem. Jak obvykla jsme se zeptali „Where are you from?“- Odkud jste, a dostalo se nám docela neobvyklé odpovědi- „From the Czech Republic“ Takže jsme si řekli ahoj a děcka nás zavezli asi deset kilometrů od geysiru. Celkově jsme ale byli vzájemně docela překvapení, tak se žádné srdečné pozdravy neodehrály... zvláštní. Takže jsme si prohlédli vodopád Faxá, kam nás odvezli a dál už jsme museli po svých. I když jsme stále doufali v nějaké vozidlo, nakonec jsme to došlapali pěcha. Naštěstí se počasí umoudřilo a semtam i dokonce vysvitlo sluníčko. Šlapali jsme po cestě, zpívali české písničky, Jirka ještě o něco víc mimo rytmus než já, Hanka, no a Barča z nás byla nejdřív trochu nešťastná, ale pak se vykašlala na melodie a zpívala s námi. Řehtali jsme se českým vtipům a úryvkům z filmů a vůbec to bylo takový hezký český.
Cíl naší cesty jsme viděli už dlouho dopředu. Tam kdesi v dálce se občas vyvalil oblak páry, někdy i dvakrát po sobě a pak zase dlouho nic. Takže když jsme se tam konečně datáhli, žádné velké překvápko. Několik hotýlků a hromada stravovacích zařízení, v onu pozdní hodinu prázdných, a kousek odtud geotermální pole, z něhož jednou za pár minut vytříknul vysoký sloupec vody. Všude kolem to bublalo a vřelo a i prastarý Geysír si občas zabublal, ale vystříknout se mu nechtělo. To prý jenom jednou za pár týdnů a hold jsme asi nebyli tak důležitá návštěva.
Když už nás Strukkur přestal bavit, našli jsme so kousek odtam hezké místečko na stanování a světe div se, byla to první noc, kterou nám venku nebyla zima. Snad to jaro přece jen... možná, že by?
Ráno jsme si chtěli jít prohlídnout geysír ještě jednou, bez turistů, ale byli jsme tak nějak lenošní vstávat, zkrátka, vyklubali jsme se ze spacáků kolem deváté, hrdě si poukazovali trumfy- co všechno jsme ze sebe museli během noci sundat, aby nám nebylo moc velké vedro a odebrali se na snídani ke geysiru. Jirka uvařil v jednom vřídle vajíčka, párky a cibuli, tak jsme tam mělo piknik na trávě, pozorovali turisty- příjezd autobusu, zástup lidí, dvě šplouchnutí, deset fotek a zpátky do autobusu, občas dostali sprchu, to když se Strokkur spojil s vítrem a vodní tříšť si to nabrala naším směrem, a vůbec si tam to ráno užili. Kolem jedenácté jsme začali stopovat směrem Gulfoss a celkem brzy nás vzal mladý pár- Číňanka a Belgičan. Gulfoss se valil dolů, litry a hektolitry vody se řítily v několika kaskádách, dolů do kaňonu a pak dál, kamsi k Selfossu. Nejlepší výhled byl samozřejmě z místa, kam se (asi) z nějakého důvodu nemělo chodit. Takže jsme přelezli provaz a natáhli se na malé plošince s výhledem na najznámější islandský vodopád. Vodní tříšť tvořila zajímavý opar a sluníčko z něj udělalo duhu. Zavolali jsme i naše řidiče a společně posvačili tam, kde končí duha :-)
No a tím sluníčko uznalo, že stačí, zatáhlo se, začalo foukat, pozděli i pršet, noa pak už celkem solidně lilo. Od Gulfossu nás vzala parta Litevců a pak nás noční hlídač hodil až do Pingvelliru. Prohlédli jsme si onu známou puklinu, další vodopád a lávová pole okolo a už se celkem tešili domů. Jirka prohlásil, že jeho kalhoty si nikdy nečinily nárok na to být nepromokavé, ale že je takhle mokré ještě neviděl a že už mokřejší být nemůžou. O chvíli pozděli prohlásil, že se spletl, zvládly to. Naštěstí jsme stopli první auto, které jelo kolem. Milý pán naložil tři zmáčené stopaře a i když jel vpodstatě opačným směrem, slíbil nám odvoz až do Reykjavíku. Takže jsme s ním nejdřív navštívili jeho summerhouse (islandský typ chaty, běžně vybavený vířivou vanou a sušičkou na prádlo), dostali tam horkou polévku, pak se okruhem se vraceli do Reykjavíku. Home, sweet home, teplý a útulný domeček, rozloučily jsme se s Jirkou, zalezly do vany a do postýlek. Golden Circle máme za sebou.Fotky naleznete zde.
Pokračování...
neděle 31. května 2009
S Bradem Thingvellirem
Nevíme jakou zvláštní náhodou se to stalo, že se před nám začal rýsovat volný víkend. Najdenou jsme neměli práci ani na jednom místě, takže rychle co- Pingvellir, tam jsme ještě nebyli- a s kým? Chvilku jsme přemýšlely a pak oslovily Brada, Američano- Kanaďana, se kterým jsme byly už na Glymuru a Hanka na hitchhiking závodu. Brad byl jako zázrakem volný, takže jsme si daly sraz v pátek a že pojedeme.
Jenomže do toho Barča onemocněla, respektive se konečně rozhodla zatočit s nemocí, která ji oslabovala už pár týdnů, takže jsm nakonec s Bradem vyrazila sama.
Rozhodla jsem se, že je to chlap, že se tudíž nebudu zajímat o problémy typu kam jedem a jak se tam dostanem a vyrazily jsme. Chyba byla asi v tom, že jsem mu toto svoje rozhodnutí neoznámila předem, takže jsme se zamotali už v reykajvickém autobusovém systému a nabrali celkem slušné zpoždění. I když je Pingvellir jen 30 km od Reykjavíku, večer tam jezdí jen místní lidé a ti jen do nejbližší vesnice, a jinak nikdo. Takže nás první řidič vyhodil kousek za Reykjavíkem a pak jsme už šlapali pěcha až do setmění. Pak se rozpršelo, takže jsme se utíkali schovat do místní autobusové zastávky a nakonec tam i rozbalili stan. Samozřejmě okamžitě poté, co jsme stan celí zmáchaní dostavěli, přestalo pršet. Tak jsme zalezli dovnitř a připravili se na zajímavou noc. Vpodstatě jsme kempovali uprostřed vesnice a tak se nebylo čemu divit, že jsme měli během noci pár nevěřících návštěvníků. Ono taky představte si, že se vracíte podroušení z párty a na zastávce najdete stan. Ti neveřící zavolali svým známým, ti taky moc nevěřili, tak jsme se pro tu noc stali další atrakcí Zlatého trojúhelníku. Ráno přes nás ještě přehodil pošťák noviny a pak už jsme hodně rychle vypadli.
Na cestě jsme potkali několik superjeepů místní turistické kanceláře. Stopování těchto jsme docela brzy vzdali, ono čím je auto větší, tím míň místa v něm je, a tyto off- roadovaný obludy byly plný turistů toužících si užít nějaké to dobrodrůžo. Nikdy jsme s těmito turisty nemluvili, ale asi musí být trochu překvapení- od jedné slečny jsme se dozvěděli, že je v Reykjavíku naloží do těchto obrovských hraček, pak s nimi objedou Golden Circle, na který stačí i koloběžka, pak je vezmou na jedinou gravelovou, tj. Neasfaltovou silnici široko daleko a zase je v Reaykjavíku vysadí. Nemám tucha, co si o tom myslí, každopádně se v superjeepech tvářili docela „cool.“ A nezastavili.
Nakonec nás vzal pán astmatik- horolezec. Se skupinou dalšíh astmatiků už několik měsíců trénují a slézají všechny hory v okolí Reykjavíku a připravují se na výstup na islandskou nejvyšší. Mají můj obdiv.
Vysadil nás u turistických informací v Pingvelliru, tak jsme tam zalezli, trochu se poumývali, Brad pročesal fousy, naplánovali trasu jsme na horu nad parkem, a vyrazili. Cestička nás vedla blátem a kalužema,lávovým polem, zdála se zpevněná, ale občas se člověk probořil až po kotníky. Po hodince jsme se dostali k hoře, na kterou jsme chtěli vylézt a Brad začal hledat nějakou stezku nahoru(tu, co byla v mapě). Už nebyl sníh, takže jsme docela očekávali, že něco najdem, ale když jsme horu málem obešli třikrát dokola a furt nic, rozhodli jsme se to vzít jako Anděl Páně- direct nahoru. Chvíli jsme si sedli a dali si oblíbený toustík s marmeládou a arašídovým máslem, schovali batohy do křoví a pak se postavili hoře tváří. No a stejně jako Anděl Páně jsme se potýkali s určitými problémy, před námi se totiž rozprostíral islandský les- změť vrbiček a klečí. Chvíli jsme bojovali s pralesem a pak se sypajícíma se šutýrkama, oblezli několik převisů a dvakrát zmokli a nakonec se vyškrábali skoro na vrchol. Tam samozřejmě mlha a déšť, byli jsme uproštřed mraků. Tak jsme se aspoň rozhodli najít avizované ledovcové jezírko (nádhera) a vylezli na kopec nad ním. Odtud se nám otevíral výhled do kraje, na nějaké větší jezero a hory za ním, semtam nějaký vulkán. Bylo to jako přelud, chvíli jsme krajinu viděli, tak se zase zahalila do mlhy, ukázalo se něco jiného.
Na druhé straně jsme zase mohli pozorovat přicházející déšť- nad jezerem Pingvelirvatn se přibližovali pásy sluníčka a dešťě, takže jsme si mohli docela snadno spočítat, kolikrát během následující půlhodinky zmokneme. Výsledek zněl-moc. Takže jsme to zase rychle nabrali směrem dolů, i protože se blížila sněhová bouře a my ji rozhodně nechtěli podceňovat. Navíc jsme to slíbili paní na informacích. Vánice nás zastihla na půl cesty, takže jsme na místo vyhlédnutého nocoviště dorazili jak sněhuláci. Nutno podotknout, že tady se Brad chopil své role a vedl nás. Sice pořád trochu rozpačitě, ale byl to on, kdo hledal nejsnažší cestu ze svahu a přes blátivé lávové pole. Ani nemůžu říct, jak něco takového jako ženská ocením.
Kempovali jsme pod stříškou umývárek, celkem v závětří, takže nás to ani nezafoukalo, ale kosu jsme klepali stejně. Nicméně jsme se hrdinně co chvíli ujišťovali, že jsme v pohodě, houby s octem, mrznulo a ráno jsme uvítali oba :-)
Jenže ráno nějak moc neuvítalo nás. Sněhová vichřice ještě trochu posílila, a jenom občas polevovala, aby bylo vidět, kolik sněhu už kolem napadlo. Sbalili jsme stan, vzdali naplánovanou trasu kolem míst, kde kdysi zasedal Althing, a utekli do turistických informací. Paní nad náma spráskla ruce, nechala nás tam sedět a rozmrzávat a čekat, až se vyskytne nějaký dobrák, který by nás vzal domů. Vyskytl se. Sice to nějakou dobu trvalo, ale stopování z vyhřátého občerstvení bylo docela prima.
Cesta domů pro nás ale byla utrpením. Jakmile jsme vyjeli z hor okolo Pingvelliru, začala se obloha trhat, sem tam prosvitlo sluníčko a v Reykjavíku už bylo jaro. Barča nás uvítala docela překvapeně a my se cítili tak trochu jako blázni, že se vracíme za slunečného nedělního poledne.
Naštěstí se počasí rozhodlo nám dát za pravdu, aspoň trochu, večer se zatáhlo a rozesněžilo, tak jsme přece jenom usínali s čistým štítem... aspoň že tak...
Fotografie, které jsme pořídili vy chvílích,. kdy zrovna nepršelo, nesněžilo nebo nebyla tma, najdete zde
Pokračování...
Jenomže do toho Barča onemocněla, respektive se konečně rozhodla zatočit s nemocí, která ji oslabovala už pár týdnů, takže jsm nakonec s Bradem vyrazila sama.
Rozhodla jsem se, že je to chlap, že se tudíž nebudu zajímat o problémy typu kam jedem a jak se tam dostanem a vyrazily jsme. Chyba byla asi v tom, že jsem mu toto svoje rozhodnutí neoznámila předem, takže jsme se zamotali už v reykajvickém autobusovém systému a nabrali celkem slušné zpoždění. I když je Pingvellir jen 30 km od Reykjavíku, večer tam jezdí jen místní lidé a ti jen do nejbližší vesnice, a jinak nikdo. Takže nás první řidič vyhodil kousek za Reykjavíkem a pak jsme už šlapali pěcha až do setmění. Pak se rozpršelo, takže jsme se utíkali schovat do místní autobusové zastávky a nakonec tam i rozbalili stan. Samozřejmě okamžitě poté, co jsme stan celí zmáchaní dostavěli, přestalo pršet. Tak jsme zalezli dovnitř a připravili se na zajímavou noc. Vpodstatě jsme kempovali uprostřed vesnice a tak se nebylo čemu divit, že jsme měli během noci pár nevěřících návštěvníků. Ono taky představte si, že se vracíte podroušení z párty a na zastávce najdete stan. Ti neveřící zavolali svým známým, ti taky moc nevěřili, tak jsme se pro tu noc stali další atrakcí Zlatého trojúhelníku. Ráno přes nás ještě přehodil pošťák noviny a pak už jsme hodně rychle vypadli.
Na cestě jsme potkali několik superjeepů místní turistické kanceláře. Stopování těchto jsme docela brzy vzdali, ono čím je auto větší, tím míň místa v něm je, a tyto off- roadovaný obludy byly plný turistů toužících si užít nějaké to dobrodrůžo. Nikdy jsme s těmito turisty nemluvili, ale asi musí být trochu překvapení- od jedné slečny jsme se dozvěděli, že je v Reykjavíku naloží do těchto obrovských hraček, pak s nimi objedou Golden Circle, na který stačí i koloběžka, pak je vezmou na jedinou gravelovou, tj. Neasfaltovou silnici široko daleko a zase je v Reaykjavíku vysadí. Nemám tucha, co si o tom myslí, každopádně se v superjeepech tvářili docela „cool.“ A nezastavili.
Nakonec nás vzal pán astmatik- horolezec. Se skupinou dalšíh astmatiků už několik měsíců trénují a slézají všechny hory v okolí Reykjavíku a připravují se na výstup na islandskou nejvyšší. Mají můj obdiv.
Vysadil nás u turistických informací v Pingvelliru, tak jsme tam zalezli, trochu se poumývali, Brad pročesal fousy, naplánovali trasu jsme na horu nad parkem, a vyrazili. Cestička nás vedla blátem a kalužema,lávovým polem, zdála se zpevněná, ale občas se člověk probořil až po kotníky. Po hodince jsme se dostali k hoře, na kterou jsme chtěli vylézt a Brad začal hledat nějakou stezku nahoru(tu, co byla v mapě). Už nebyl sníh, takže jsme docela očekávali, že něco najdem, ale když jsme horu málem obešli třikrát dokola a furt nic, rozhodli jsme se to vzít jako Anděl Páně- direct nahoru. Chvíli jsme si sedli a dali si oblíbený toustík s marmeládou a arašídovým máslem, schovali batohy do křoví a pak se postavili hoře tváří. No a stejně jako Anděl Páně jsme se potýkali s určitými problémy, před námi se totiž rozprostíral islandský les- změť vrbiček a klečí. Chvíli jsme bojovali s pralesem a pak se sypajícíma se šutýrkama, oblezli několik převisů a dvakrát zmokli a nakonec se vyškrábali skoro na vrchol. Tam samozřejmě mlha a déšť, byli jsme uproštřed mraků. Tak jsme se aspoň rozhodli najít avizované ledovcové jezírko (nádhera) a vylezli na kopec nad ním. Odtud se nám otevíral výhled do kraje, na nějaké větší jezero a hory za ním, semtam nějaký vulkán. Bylo to jako přelud, chvíli jsme krajinu viděli, tak se zase zahalila do mlhy, ukázalo se něco jiného.
Na druhé straně jsme zase mohli pozorovat přicházející déšť- nad jezerem Pingvelirvatn se přibližovali pásy sluníčka a dešťě, takže jsme si mohli docela snadno spočítat, kolikrát během následující půlhodinky zmokneme. Výsledek zněl-moc. Takže jsme to zase rychle nabrali směrem dolů, i protože se blížila sněhová bouře a my ji rozhodně nechtěli podceňovat. Navíc jsme to slíbili paní na informacích. Vánice nás zastihla na půl cesty, takže jsme na místo vyhlédnutého nocoviště dorazili jak sněhuláci. Nutno podotknout, že tady se Brad chopil své role a vedl nás. Sice pořád trochu rozpačitě, ale byl to on, kdo hledal nejsnažší cestu ze svahu a přes blátivé lávové pole. Ani nemůžu říct, jak něco takového jako ženská ocením.
Kempovali jsme pod stříškou umývárek, celkem v závětří, takže nás to ani nezafoukalo, ale kosu jsme klepali stejně. Nicméně jsme se hrdinně co chvíli ujišťovali, že jsme v pohodě, houby s octem, mrznulo a ráno jsme uvítali oba :-)
Jenže ráno nějak moc neuvítalo nás. Sněhová vichřice ještě trochu posílila, a jenom občas polevovala, aby bylo vidět, kolik sněhu už kolem napadlo. Sbalili jsme stan, vzdali naplánovanou trasu kolem míst, kde kdysi zasedal Althing, a utekli do turistických informací. Paní nad náma spráskla ruce, nechala nás tam sedět a rozmrzávat a čekat, až se vyskytne nějaký dobrák, který by nás vzal domů. Vyskytl se. Sice to nějakou dobu trvalo, ale stopování z vyhřátého občerstvení bylo docela prima.
Cesta domů pro nás ale byla utrpením. Jakmile jsme vyjeli z hor okolo Pingvelliru, začala se obloha trhat, sem tam prosvitlo sluníčko a v Reykjavíku už bylo jaro. Barča nás uvítala docela překvapeně a my se cítili tak trochu jako blázni, že se vracíme za slunečného nedělního poledne.
Naštěstí se počasí rozhodlo nám dát za pravdu, aspoň trochu, večer se zatáhlo a rozesněžilo, tak jsme přece jenom usínali s čistým štítem... aspoň že tak...
Fotografie, které jsme pořídili vy chvílích,. kdy zrovna nepršelo, nesněžilo nebo nebyla tma, najdete zde
Pokračování...
Daleko na severu je Grónská zem
Úterý
A my tam byly. Zcela neočekávaně a ještě pořád jsme to nepochopily úplně, ale byly jsme tam. Naše kamarádka a spolubydlící Zuzka se do Grónska chystala s poslední skupinou cestovatelů organizovaných místním obchůdkem Kulusuk Art. Skupin bylo původně asi pět, každá jela na týden do vesničky Kulusuk na ostrově u východního pobřeží Grónska, ale všechna volná místa byla rozebrána ještě před tím, než jsme se vzpamatovaly a rozhodly, že bychom chtěly jet taky. Ale protože Barčino heslo je „Energie vynaložená se vždy vrátí,“ nebyla líná jít se do obchůdku zeptat, jestli nebudou náhodou pořádat nějaký výjezd i později v průběhu roku. No a oni že prý možná, ale hlavně že se z té poslední skupiny někdo odhlásil a že je volné místo na zítřek. Takže Grónsko, zítra :-
Později se nám podařilo přemluvit organizátory, aby zarezervovali v letadle i jedno volné místo pro Hanku, takže ta se o svém odjezdu dozvěděla asi 16 hodin před odletem.
Středa
Ale všechno jsme to zvládly, pobalily, vypraly vše potřebné u kamarádů (protože náš romantický domeček byl stále bez pračky), napekly buchty a trochu oslavily společný výlet a druhý den se s těžkými batohy doplazily na letiště. Tam slavily úspěchy buchty, takže jsme do Grónska vezly jenom prázdnou krabičku, ale aspoň jsme se víc hezky po česku seznámily s naší skupinou. Kromě nás, tří Češek, jeli dva Kanaďané- Liam v kraťáskách a Allie, jeden Australan - Domouš, pak Holanďan Elmar, Řek Andrew, Ir Lee, Rakušanka Nadyn, Finka Emilie a Švédka Ida a Němec Robin. Takže mnohonárodnostní skupina, tentokrát skoro s převahou česky mluvících, což jsme si náležitě užívaly:-)
Let do Grónska se odehrává velkou většinu cesty nad mraky, když ale pilot sestoupil níž a začal hledat letiště, uviděly jsme poprvé mořský led. Z pohledu shora je to bílá, zářící popraskaná pláň, ze které sem tam trčí nějaký ostrov nebo obrovský ledovec. Nebo taky prý lední medvěd, ale toho jsme my neviděly.
Přistávaly jsme na sněhu, normální situace, letiště v Evropě, uzavírající se kvůli dvěma centimetrům sněhu, se můžou jít zahrabat, náš pilot byl machr a i když na to překvapeně koukali i ti nejzcestovatelejší z nás, letadlo na ledové ploše ubrzdil a zasloužil si mohutný potlesk.
V Grónsku byla zima. Sluníčko a zima a náš Liam se stal první turistickou atrakcí - Kanaďan na sněhu v kraťáskách, proč ne :-) Před letištní budovou čekaly psí spřežení, někteří spolucestující pojedou ještě několik hodin do své vesnice, pro pár pasažérů přiletěla helikoptéra, ti budou pokračovat do hlavního města této oblasti- Tusilaqu (přes tisíc obyvatel), organizátor naší skupiny přijel na skútru (Islanďan – jeden ze dvou ve vesnici vlastnící skútr, ten druhý vlastnil dánský přistěhovalec), naložil nám batohy na saně se psím spřežením a nás nechal šlapat pěšky do vesnice. Poprvé jsme tak vyzkoušeli grónský sníh, díky snaze Barči a i jiných jsme se v něm i párkrát vyváleli, do vesničky jsme se dotáhli utahaní z neustálého zvedání nohou z hlubokého sněhu. Cestou jsme minuli hotel Kulusuk, tentokrát ještě bez zájmu, jelikož jsme neměli úplně přesnou představu co nás čeká na chatce. Později byl hotel prohlášen za poslední to výspu civilizace, reprezentované splachovacím záchodem a již nikdy více jsme ho neminuli jen tak..
Na chatce, a v každém domku vesničky, byla intimní místnůstka řešena kyblíkem nastrčeným pod propadávací otvor. Před použitím moc nezkoumejte co je vevnitř, po použití prosím dejte prkýnko dolů, ať to tolik nesmrdí. Celý fekální byznys zajišťoval pán v modré kombinéze, který každý ráno objížděl vesnici se skútrem a kbelíky vyprazdňoval do jednoho většího, ten pak vyvážel neznámo kam, nejspíš do moře. Naše počasí mu činnost umožňovalo, zkušenosti předchozích skupin ale hovoří i o několika kyblících čekajících v řadě na konec vánice. No, se záchodem v Grónsku velká legrace, při pozdějších výpravách jsme hotel i letiště náležitě využívali a oceňovali.
Hostel tvoří jedna chatka s kuchyňským koutem, stolem se dvěma lavicemi a sedačka, v patře pak molitany na spaní, no a pak samozřejmě pověstná intimní místnůstka a sprcha fungující na dobré slovo. Trochu se to neslučovalo s představou nás, západních turistů a s představou financí, které jsme organizátorovi vysypali, ale nakonec jsme to skousli jako dobrodrůžo a nereptali.
Protože bylo hezké počasí, udělali jsme si procházku kolem vesnice. Prvním velkým cílem se nám stal poloostrov s vysílačem kousek od vesnice. Byl sice doopravdy jenom kousek, ale vzdálenosti se v Grónsku prostě měřit nedají. Pro Evropana chybí jakékoliv měřítko, podle kterého by mohl odhadnout jak jsou věci v dálce veliké, na každém pahorku zjistíte, že mezi vámi a vysněným cílem leží další obrovská planina nebo kopec, za slunného počasí nelze odhadnout tvar sněhu před vámi- je to rovné, dovrchu nebo sklouznete dalším krokem dolů? Bude tam sněhová závěj, zamrzlý sníh nebo se budete propadat každým krokem dvacet centimetrů do hloubky?
Vysněný vrchol nám poprvé otevřel pohled na moře a grónskou přírodu. Vesnička Kulusuk leží v zátoce, moře v zátokách je zamrzlé, ale za výběžkem se sem tam objeví vodní plocha. Na výběžek se nám pomohli vyškrábat tři eskymáčtí kluci. To, co pro nás byl první den velký výlet, byla pro ně cesta za legrací. Anglicky neuměli ani slovo a příliš nechápali, proč si nahoře všichni fotíme tak obyčejnou věc jako jsou bílé ledovce, přecházející pod vodní hladinou do jiskřivě modré. Takže nás pak vzali ke svahu, ze kterého se dali parádně válet sudy. Na konci byl docela strmý sráz, pět metrů do hloubky, pak malá plošina a dalších pět metrů kolmo dolů, všechno zavátý hromadou sněhu. Zatímco my jsme trnuli hrůzou, kluci se postavili na kraj srázu, předvedli salto a dopadli o pár metrů níž do měkkého sněhu. Nakonec jsme se odvážily taky- kotrmelce po sněhové závěji, klouzání po zadku do závějí, tvoření hlubokých stop, abychom se vůbec byli schopni vyškrábat navrch, všechno toto vřele doporučuji. Kluci byli ochotní svádět jakékoliv sněhové bitky, učit nás inuitský pozdrav („ingalčapu“, jsme si téměř jisté, že je to nějaká sprosťárna, ale k jejich radosti jsme to stále opakovaly a tancovaly za tohoto pokřiku válečné tance). Našli jsme si tam prostě kamarády... první kontakt s Eskymáky, komunikace rukama, nohama, hrou, velká sranda…
Po návratu k chatě jsme zjistily, že ani zbytek skupiny nezahálel a už je v pilné bitce s grónskými dětmi, kterých byla silná převaha. Ve vesničce o 300 lidech je více než 60 dětí a valná většina z nich považovala za největší psinu skolit některého z nás, velkých dětí, a pořádně nás vyválet ve sněhu. Nutno říct, že my si užívali to stejné, takže se prostranství před chatkou změnilo na jedno velké bojiště. Islandské děti jsou velmi silné, houževnaté a bojovné, zničily nás.
Úplně vyčerpané nás pak ještě čekal první společenský večer v naší skupině. Zážitků kolem nás bylo moc, takže jsme si stále ještě nepamatovali jména našich spolucestovatelů. Nakonec se všichni ukázali jako zajímaví, i když rozdílní lidé.
Liamovi je devatenáct, na Islandu je už skoro rok, zásadně nosí kraťase a je tak trochu extrémista- co takhle koupel v Grónském moři? Během pobytu na Islandu se nejvíc dal do kupy s Allie, další Kanaďankou. Oba s námi už prožili hitch-hikový závod kolem islandu, ale teprve tady jsme k sobě začali hledat cestu a navázali i trochu hlubší vztahy. Tihle dva jsou hodně sami pro sebe, možná tím, že jsou z jedné země, nebo tím, že oba mají své toleranční hranice hodně posunutý, ale i když jsou tak trochu jinde, našli jsme si k sobě hezký vztah. Uvidíme, kam se to bude posunovat dál, třeba je navštívím v Kanadě :-) (Hanka totiž plánuje další velkou akci - pracovní prázdniny za velkou louží)
Ir Lee se ukázal jako nejukecanější a snad i nejotevřenější osůbka celé skupiny. Má problémy s očima, chodit s ním je tedy peklo a značně dlouhodobá záležitost, protože prostě nedokáže rozeznat kam šlápnout a kam ne, na druhou stranu se s ním člověk nikdy nenudil, každý svůj pád (a že jich bylo tak třikrát víc než těch našich) dokázal okomentovat a vůbec pořád žvanil. Zajímavé pro nás bylo i zjištění, že ačkoliv má jeho angličtina rychlost kulometu, jde mu docela dobře rozumět (na rozdíl od líně přežvykujících Australanů a Východokanaďanů, kterým nerozumím (Hanka) dodnes). Takže pro nás, co se nechytáme ve všech těch anglických výslovnostech - Irsko volba má :-).
Řek Andrew sedí k pojmu „kokos na sněhu,“ Do Grónska přijel nevybaven jakýmkoliv funkčním oblečením nebo botama (chudák prostě nic takového ani v Reykjavíku nemá), ale přivezl si fén. Prý na chlupy na prsou, na hlavě to má docela ošmikaný :-) Největší pařmen a sexbomba naší skupiny, něžně oslovován „Greeky,“ docela dlouho nám to trvalo, zejména Hance, ale nakonec jsme si ho asi všichni oblíbili. Na bitky na sněhu a na nějaké výlety byl relativně nepoužitelný, ale naučily jsme ho utírat nádobí a on nám na oplátku vysvětloval, jak prát spodní prádlo a ponožky odděleně od ostatního.
Australana Domouše známe už dlouho a čekají nás velikonoční prázdniny ve společnosti tohoto „slona“. Z celé skupiny je nejstarší, ale život a studium si dokáže užívat jako malý - anebo jako dospělý, pořád si tím nejsem jistá. Svádí bitky s dětmi a s celou vesnicí hrál fotbal na sněhu, zároveň se ale dokáže postarat v případě krize. Je to náš kámoš a i když se občas projevuje jako necitlivej zápaďák, máme ho rády takovýho, jakej je. Je zajímavý, že se to projevuje tím, že na něj občas začnu mluvit česky (Hanka). I když už jeho angličtině rozumím (občas), mám tendenci ho tak nějak zařadit mezi „ty svoje“, což se prostě v tomto mnohojazyčném prostředí projevuje češtinou. Takže Domouši... a nic, protože mi nerozumí :-)
Elmar z Nizozemí je další, kdo se o nás křehké dívky bude starat během velikonočních prázdnin - v případě, že se o ně, statné muže, postaráme z hlediska jídla. Což ale není zas takový problém, Barča kuchtí zdatně a já Hanka se snažím přiučit všemu, co jenom jde, takže to snad nějak přežijem. Popravdě o něm nemůžu v hlavě najít žádné smysluplné informace, snad jen obrázky jak si s Domoušem užívali válku s dětmi - a když náhodou nebyly děti, tak vzájemně nebo s kýmkoliv jiným. Prostě kluk do nepohody, a jede s námi na velikonoce, hurá...
Robin z Německa byl takový trochu uzavřený, není to už student, na Island se dostal pracovně, trochu se tak odlišoval. Sám nezapředl dialog, ale když se s ním člověk do řeči dal, bylo to bezva. Mluvil jen o tom, o čem stálo za to mluvit. Je výborný fotograf, takže určitě zveřejníme i některé jeho fotky z Grónska zde.
Tři slečny z Rakouska, Švédska a Finska měli k pobytu docela jiný přístup. Naše výlety jim připadaly docela dlouhé a nebezpečné a uklízení v kuchyni zbytečné a na hraní s dětmi snad byly až moc dospělé. Většinu času tak trávily v chatě s Greekim a Leeem koukáním na filmy, pokuřováním na terásce nebo touláním po místním supermarketu. Otevřeně řečeno, moc jsme si nesedly, ale naučily jsme se nevyhlašovat otevřenou válku moc často a i když jsou naše zážitky kompletně rozdílné, naučily jsme se asi vzájemně respektovat. Můžu to zhodnotit teď zpětně, během pobytu jsem občas zatínala zuby (když jsem umyla horu nádobí - tj. vše, co tam bylo a po všech, hodinu poté ji poklidila a pak se dozvěděla, že to nemám dávat do šuplíku neutřené), nakonec jsem ale ráda, že nám holky tvořily takový protipól, díky tomu si pak člověk uvědomí i věci, kterých by si jinak nevšimnul.
No a naše Zuza, kromě toho, že spolu bydlíme a jsme tu na stejném studijním programu, jsme se naladily i na podobnou vlnu a doma, v Grónsku nebo kdekoliv jinde tvoříme český babinec, což je vztah velice příjemný, i pro všechny příchozí do našeho domečku, kterých je u nás stále víc a víc. Zuza je naše a je speciální a všímá si věcí, které v normálním životě přehlížíme, doufám, že se nebude zlobit, když poskytneme odkaz na její blog, pro zájemce je tam pohled na Island a Grónsko zase z trochu jiné stránky: zde
Čtvrtek
Druhý den jsme si naplánovali výlet k pobřeží, Barča určila směr „tam“ a společně se třemi pány (Austrálie, Německo a Irsko) jsme se vydaly za sněhem a ledem, nahoru a po saních a zadnicích dolů, nádherným počasím, přes zamrzlé moře, po skálách a závějích. Krajina brala dech, z každého kopečku nový výhled, asi nejlepší, kdybyste se podívali sami. To nejlepší samozřejmě čekalo až na samotném konci poloostrůvku.
Na odpoledne nám náš organizátor nabídnul výlet se psím spřežením. Místní lovci nás naložili jako balíky na sáně, zakřičeli něco jako „jau jau“, vymotali a srovnali psy a vyrazili jsme.
Každý lovec ve vesnici má asi deset psů, nejsou to pro něj domácí mazlíčci, jsou to dopravní prostředky a tak trochu i obranáři. Psi jsou uvázaní na řetězech tak různě po celé vesnici, každý z nich si vyhrabal ve sněhu díru, kde spí, vydupal třímetrový kolečko, kde žije. Kdyby se náhodou zatoulal do vesnice medvěd, dali by to místním dostatečně najevo a prý by byli schopni medvěda i zabít. Svých pánů se tu psi bojí, našim lovcům stačilo se jenom napřímit a zvýšit hlas a psi stahovali ocas mezi nohy. Milovníci bafanů u nás by se zaručeně bouřili, kdyby viděli chlupatá štěňata huskyho na sněhu v mínus dvaceti s vyhlídkou na pořádnou vánici, ale ke Grónsku to prostě nějak patří. Vánici přežijí jen ti nejsilnější a ti pak budou dobří tahači, na vrcholu psí smečky stojí lovec a oni ho respektují. Doma bych z toho byla hodně nešťastná, ale k tomu prostředí tam to prostě nějak patřilo... všichni jak lidi tak psi a vše živé tu má život těžký..
Psí spřežení nás odvezla přes zamrzlé moře k sousednímu ostrůvku, kde je ledovec. Když jsme se po jízdě aspoň trochu rozehřáli (zkuste sedět čtyřicet minut téměř bez pohybu v mrazu a větru), šli jsme si na ten ledovec sáhnout. Není to kousek ledu, nikdy dřív jsem si nedovedla představit, jak jsou ledovce obrovské a staré. Lee se pokusil naše ohromení trochu shodit, „Kolik skleniček coly s ledem by z toho bylo?“ , popravdě ale moc neuspěl, atmosféra byla vážná, zážitek dechberoucí, ledovec byl prostě ooobrovský.
Pátek
Páteční počasí příliš nepřálo výletníkům, ale popravdě to byl jediný den během našeho pobytu, kdy nebylo doopravdy hezky. Ostatní skupiny musely strávit mnohem víc času na chatce a ve vesnici. A stejně jako místní lidé, i my se museli naučit, že to je prostě Grónsko, když je potřeba, musí se čekat na počasí. Jedna skupina před námi tu strávilo o den déle, protože hold nemohlo přistát letadlo, které by je odvezlo, jiní měli jen jeden slunečný den. Je zajímavé, jak se s tím vyrovnávají místní lidé, dovedli byste si představit, že jste několik dní v domečku, obklopeni vánicí, není vlastně co dělat a většinu roku mrzne? I přes tohle všechno bylo ve vesničce mnohem víc živo než třeba tady v Reykjavíku, myslím tím, že jste tam mohli potkat mnohem víc lidí. Pořád někdo chodil sem a tam, na provázku tahali kanystry v benzínem na topení, děcka byly venku každou přestávku, hrály fotbal nebo skákaly přes provaz, občas přijelo psí spřežení, lidé se chodili vzájemně navštěvovat.
A taky jsme viděli tuleně na provázku. Na první pohled to vypadalo jako kdyby někdo venčil takového toho dětského kačera na kolečkách. Jenomže to nebyl tahací kačer, ale zmrzlý tuleň, provázek měl provlečený někde přes zuby a klouzal za svým majitelem jako by se venčil. Aspoň pro mě, Hanku, to byl srandovní pohled, ale klouzání je doopravdy jeden z nejefektivnějších způsobů dopravy v Gronsku.
Odpoledne jsme se vypravili na výlet k místnímu jezeru. Cesta nás vedla kolem letiště (záchod jsme navštívili), kde obrovské bagry a náklaďáky odklízely nejnovější nadílku sněhu. Prostě se na letištní ploše pokoušeli vytvořil prostor, kde by příští letadlo nezapadlo okamžitě po přistání až po podvozek, a kde by měl pilot aspoň šanci brzdit na ledové ploše.
Přes několik kopečků, zmrzlý nebo propadající se sníh, led a někdy i po kamenech jsme se vyplazili k místnímu jezeru. Nebylo moc vidět, celé zamrzlé a pod sněhem, tak jsme si aspoň vytyčili cíl- pahorek před námi, a i když to klouzalo a neustále jsme padali, nejjistější způsob pohybu byl po čtyřech a mně a Dominikovi vypovídala kolena službu, vyškrabali jsme se navrchol. Doma by člověk čekal tak trochu výhled, my ale byli v Gronsku a zrovna se blížila sněhová bouře, takže jsme hodl neviděli nic.
Cestu dolů jsme už zdolali gronským způsobem, převážně po zadnici. Taky jsme zkoušeli kotouly, hvězdy nebo akrobatické přemety – véélkáá legrace. Pak už jenom kousek po rovině k hotelu - ohřívací bod a taky jsme tam potkali jediné dva současné hosty - dva novozélanďany, kteří se právě vrátili z třítýdenní výpravy po ledovcích, pozorovali lední medvědy. Ošlehaní, opálení, pravděpodobně velice rádi, že si zase mohou dát aspoň studenou sprchu.
Domů jsme dolezli vyčerpaní, většina výpravy ale zmobilizovala síly a vydala se večer na diskotétu. Hanka zapadla na molitan a užila si pár hodinek spánku. Večer po návratu Barča a Zuzka naučily zbytek výpravy nějaké hry, jako třeba Macháček a jiné mravuvzdorné hrátky.
Sobota
I díky tomu pak byla ráno ochotná a schopná vstát a výlézt trochu ven z vesničky. Počasí bylo opět nádherné a možná proto už byl venku i celý zbytek vesnice a na malém kopci se pořádalo lyžařské soustředění. Děcka se vyškrábaly na kopec, pokusily se projet slalom, většinou sebou žuchly do sněhu, dospělí stáli dole a pokuřovaly, menší děti přehazovaly lopatami hromady sněhu a dvě malé holčičky si po každém sjetí půjčovaly lyže. Část vesnice taky hrála fotbal a vůbec to celé bylo jako jedna veliká společeněská událost. Neustále mě udivuje, že je ten sníh a všechny aktivity s ním spojené ještě baví. U nás přece Nohavica zpívá, že po pár týdnech sněhu už děti nechtějí boby a sáně ani vidět, v Grónsku se lyžuje a kouluje většinu měsíců v roce a stejně si to všichni pořád užívají.
Život tu plyne doopravdy jinak. Bent, jeden z vesničanů nám slíbil, že nás vezme na led lovit ryby. Měl přijít v deset, to sice přišel, ale řekl nám, že má moc práce a že přijde v jednu. To už nepřišel vůbec a až později jsme se dozvěděli, že si jedno z dětí zlomilo nohu a Bent jako místní zdravotník ho musel ošetřit a zajistit dopravu do nemocnice v Tusilaqu. Jiná verze tvrdila, že jedno s Bentových dětí si zlomilo nohu, jiná verze tvrí, že toto dítě je už vlastně dospělý žijící v Dánsku…
Bent byl vůbec zvláštní člověk. Přes léto pracuje jako průvodce, zároveň studuje na zdravotníka. Studuje něco jako střední školu a momentálně byl na pracovní stáži. Systém školství v Grónsku totiž funguje takhle - deset let chodíte do normální školy, třeba takové jako je v Kulusuku a ta je něco jako naše základka. Pak máte možnost jít do většího města se specializovat. Po nějakém čase studia tam vás vyšlou zase zpátky do rodné vísky, kde svou specializaci vykonáváte a místní rozhodnou, jestli jste se už naučil dost a můžete být prohlášen dostudovaným, nebo jestli zase pojedete zpátky do školy. No a poté, co si projdete touto střední školou, můžete se přihlásit na univerzitu, v grónském hlavním městě Nuuku je zajištěno akademické vzdělání pro učitele (tak deset ročně), za jiným studiem se musí jezdit do Dánska.
No, takže tím, jak nám milý Bent různými výmluvami a rozporuplnými informacemi rozkouskoval celý den, jsme vlastně v sobotu nepodnikli téměř nic. Bent byl pro nás stejný oříšek jako i jiní místní. Moc toho pro nás udělal a byl fajn a věnoval se nám, pak se ale taky vymlouval a působil poněkud nedůvěryhodně. Eskymáci jsou jiní a my jim nemůžeme porozumět za týden, to jedině s jistotou můžeme říct. Na večer jsme byli pozvaní na nácvik tanců na festival, který proběhne v létě. Festival se koná každoročně, letos ale bude nějaké významné výročí, tak celá vesnice pracuje na tom, aby to mělo úroveň. Nacvičovaly nejprve děti, pak dospělí, celý nácvik vedla Bentova maminka - starší eskymačka, která se pokouší udržet a obnovit tradiční grónský život, a její asi přítel - Dán.
V předtuše velké události jsme my tři české holky nyvštívily místní supermarktet, mezi vším prošlým zbožím vybraly to, kterého bylo zrovna nejméně (košíčky z těsta podobného listovému) na doma z nich stvořily různé typy zákusků. Ty jsme pak donesly na nácvik a i když se nám přímého ocenění nedostalo, aspoň trochu se nám snad podařilo navázat kontakt s místními dospělými.
Po nácviku hrála ještě místní kapela, ale tam už byla jenom naše Zuzka, zbytek skupiny propadl demoralizaci a únavě a jednodušše šel spát - s polární září nad hlavou (tak to vidí Hanka). (A Bára to vidí takhle) JOJOJOJOjooooooooooooo konečně jsme ji viděly, konečně se nám ukázala ve vší kráse, pověstná aurora borealis. Teď už si budu moct koupit tu pohlednici, teď už jsem ji a viděla a pánové ta byla. Daleko od civilizace bez světelného znečištění, krásná a jasná. Hurá.
No a s polární září nad hlavou spali někdě i naši va Kanaďani. Dovezli si do Gronka skialpy (speciální lyže s „tuleními“ pásy na skluznici, umožňující klouzat z kopce, ale neklouzat do kopce), stan a vybavení a v sobotu ráno se prostě sebrali, ukázali nám na mapě oblast někdě směrem k pevnině a že se tam pokusí dostat a vrátí se v pondělí.
Docela dlouho jsme netušili co s touto informací dělat. Oblast kolem Gronska je tak obrovská, že se tam mohli jednodušše ztratit. Je těžké rozpoznat, kde je led, kde je pevnina, který led je pevný a unese vás, kde byste se mohli propadnout. No a kromě toho se tam potlouká i pár ledních medvědů a teploty přes noc klesají k mínus dvaceti a ledový vítr by dokázal člověka zmrazit během několika minut. Strašně jsme se o ně báli, na druhou stranu jsme prostě museli akceptovat jejich rozhodnutí. Blázni blázniví, naštěstí přežili a výlet se jim vydařil, a i my si během následujících chvil občas oddechli, když zapůsobil náš nátlak a přišla aspoň sms, že jsou v pořádku.
Neděle
V neděli ráno jsme se všichni vydali na bohoslužbu do místního kostelíku. Já se Zuzkou trochu dřív, ostatní trochu později, nakonec jsme ale došli pozdě všichni. Ze soboty na neděli se totiž měnil čas ze zimního na letní, což byla informace, kterou jsme ve vesničce, žijící si svým vlastním tempem, prostě nezpracovali. Můj pocit byl, že hodiny tu vůbec nehrají roli, čas plyne podle toho, kdy je světlo a kdy tma, kdy je kostel nebo kdy se hodí jít navštívit sousedy.
Promeškaná bohoslužba nás všechny trochu mrzela, ale vynahradili jsme si to návštěvou Bentovy rodiny, samozřejmě placeno, hold jsme tam občas byli i jako turisti. Tahle rodina hraje prim ve vesnickém životě. Paní je jedna z posledních, kdo se učil typickým eskymáckým tancům (ty byly zakázány s příchodem křesťanství 20. léta 20.stol.). Teď se snaží posbírat staré záznamy, nahrávky, zápisy, za pomoci starých fotografií si ušila typický oděv eskymáckých žen a drum dances (bubnové tance) vyučuje i mládež ve škole. Její manžel – Dán se skůtrem - asi kdysi pracoval pro dánskou vládu a dostal se do Grónska. Svůj výjimečný status v Kulusuku potvrdil tím, že si pořídil splachovací záchod a velký dům a tak tam prostě nějak žije. Má licenci lovce, to znamená, že kromě jiného může lovit i medvědy a mrože, a nějakým způsobem se angažuje v místním životě.
Paní nám ukázala, jak se připravuje ryba na sušení, dostali jsme i kousek syrové ryby na ochutnání, pán nám zase povídal o ledních medvědech. Pro nás všechny jsou lední medvědi zvířata, které je potřeba chránit, ale lovci z okolí Tusilaqu mají povoleno zabít 12 šelem ročně. Pro vesničany je to zdroj masa, kůže, kostí, turistická atrakce. Všichni medvědi, pohybující se kolem Kulusuku pochází z velké přírodní rezervace na severu Grónska (mám pocit, že je to největší na světě). S přicházejícím jarem se občas zatoulají a plující ledy je nesou na jih, kolem jižního cípu Grónska a pak do oceánu směr Amerika. Problém je, že medvědi po odtátí ledu nenajdou v jižní části Grónska dost potravy, mohou tak být i nebezpeční, no a pokud zůstanou na ledové kře a zamíří si to k Soše svobody, jednoho hezkého dne si jim kra pod tlapama rozpustí a oni se ocitnou uprostřed oceánu bez možnosti dostat se zpět. Takže podle této teorie jsou všichni medvědi, kteří se objeví u Kulusuku, odsouzeni k smrti. Ať už kulkou, hladem nebo utonutím. Je jasné, co by preferovali místní lovci, zákon je ale nekompromistní- dvanáct medvědů ročně a pouze lovci s profesionální licencí.
Na návštěvě jsme byli skoro hodinku, pak jsme se sbalili, a protože bylo opět výjiměčně krásně, rozhodli jsme se udělat túru na bývalou radiostanici. Už obvyklá parta- tři Češky, Australan, Holanďan a Němec, vyrazili jsme kolem pobřeží, přelízali kopce i kopečky, šplhali po skálách, zdolali kdejaký vrcholek v dohledu – jak blázni jsme opravdu vylezli na vše, co by se dalo označit jako vrchol, museli jsme zdolat dohromady neuvěřitelné převýšení. Nakonec jsme s Barčou vyšplhali ještě na jeden, který se tyčil přímo nad mořem. Země tam najednou končila a několik desítek metrů níž bylo moře, led, nad námi kroužili jen dva černí ptáci.
Grónská příroda nám dala okusit ze všech stran - nádherné výhledy na zamrzlé moře, zároveň ale i pocit bezmocnosti, když jsme se přes zamrzlé plotny nemohly vyškrabat o pár metrů výš, oslepující záři všude kolem a hřejivé sluníčko, a taky mrazivý vítr, který útočil na všechny nezakryté části těla tak, že nám ztuhnul třeba i jazyk, když jsme se zrovna pokoušeli dýchat pusou.
Nakonec jsme se s Barčou doškrábaly na radiostanici, kde už čekali ostatní a společně začli scházet do údolí. Každý z nás si tam zažíval chvíle pohody i chvíle, kdy už nemohl dál. Já, Hanka, jsem měla momenty, kdy jsem si prostě nebyla jistá, jestli dojdu zpátky do vesnice, a Barča nemohla rozepnout bundu, aby si pod ní mohla strčit další vrstvu, takže docela promrzla, a Dominik chvílemi prostestoval, abychom ho nechali toulat se pozadu, že už nemůže a nechce dál.
Nakonec jsme došli, schovali se do našeho domečku a jenom sbírali síly, abychom se šli podívat na drum dances, představení, které pro nás měla připravené výše zmiňovaná paní.
Tento tanec, nebo spíše zpěv, je tradiční eskymácký. Písně vypráví příběhy, často trochu lechtivého charakteru, vystupují v nich zvířata i lidé. Tanečník a zpěvák v jedné osobě drží bubínek, potažený medvědí kůží, a malou hůlkou bouchá (pokud je to muž) do dřevěného rámu bubínku nebo nechává rám na paličku dopadnout (žena). Tyto tance byly velmi nabité sexem a k ostychu a nadšení (Greeky) členů výpravy i poměrně interaktivní.
Pondělí
Pondělní ráno bylo opět těžké, jako ostatně kdejaké jiné. V deset nás vyzvednul Bent a provedl nás po vesnici, samozřejmě si nezapomněl říct o dýško. Dozvěděli jsme se, že do Kulusuku jezdí zubař dvakrát ročně a že místní škola je jedna z nejlepších v celém Grónsku, že tu lidé dostávají celkem slušné sociální dávky dvakrát měsíčně a je velká část lidí nezaměstananá, zbytek pak pracuje v místním byznysu- svážení odpadu, provoz pošty, letiště, obchodu. Další zajímavostí je, že vesnice je zásobovaná jenom třikrát ročně - na konci jara se ledy pohnout natolik, že může připlout první loď a doplnit zásoby benzínu a jídla. Druhá pak přijede v průběhu léta, no a ta poslední koncem srpna. S tím, co je doveženo touto poslední lodí, si pak lidé musí vystačit celou zimu zase až do léta. Kromě toho vozí letadlo jednou týdně čerstvé potraviny, ty jsou ale vždy rozebrány hned první den.
Navštívili jsme místní „stahovárnu“- místo, kde místní ženy zpracovávají kůži z ulovených tuleňů. To je docela složitý proces, zahrnující namáčení a seškrabávání tuku, pečlivé vypínání na rám a sušení, tento proces několikrát dokola. Taky jsme byli v malé dílničce kde místní umělci vyrábí mystické postavičky, masky, přívěšky a prstýnky, vše z kostí, paroží a klů.
Po prohlídce vesničky jsme zase tak nic nedělali, cílem odpoledne bylo dostavět iglů. Stavba iglů není žádná legrace, zvláště, když ho nestavíte od začátku (to zvládly skupiny před námi), a musíte použít jejich techniku. Já bych asi naplácala sníh na hromadu, udupala a nechala zmrznout a pak prostě jen vyhrabala díru, takhle jsme ale stavěli z „cihel“ a museli vyřešit problém klenutého stropu. Nakonec kluci podkopali kus svahu, vyřízli obroský ledový kus, položili ho na vrcholek a bylo vyřešeno. Iglů bylo maličké, ale kupodivu doopravdy drželo teplo, i když byly místo dveří jenom boby a Robin s Elmarem se v něm rozhodli přespat.
Večer dorazili Kanaďani, utahaní, ale spokojení. Nemáme tušení kudy jezdili, ale zřejmě si to užili, medvěda nepotkali a ani sněhovou vichřici, a nám se konečně ulevilo, že je máme zase zpátky „doma“.
Úterý
Předešlý den nám Barča domluvila návštěvu místní školy, studujeme přece jenom pajdák, tak abychom si odvezi taky nějaké poznatky o místním školství. Škola začíná v osm, téměř do té doby jsou všechny děti venku a hrajou nějaké hry, pak je učitelé svolají, rozdělí do malých tříd (od tří do deseti dětí ve třídě, prostě podle roku narození). Výuka je snad i modernější než u nás v ČR, děti si na hodně věcech pracují sami, učitelé jim jen sem tam poradí. Ředitel a někteří učitelé pochází z Dánska, s mladšími dětmi pracují místní učitelky. Největším lákadlem pro nás byla dílna- skvěle vybavená místnost, kde se děti učí hrát si se vším, co jim přijde do rukou - kus vyplaveného dřeva, kus látky, vše se dá nějak pospojovat, obarvit, sešít. Paní učitelka má s dětma velkou trpělivost, snaží se rozvíjet jejich fantazii a chuť cokoliv tvořit a vůbec bych řekla, že je to sociální pedagog v praxi. Ve vesnici je totiž mnoho sociálních problémů - hodně lidí je závislých na alkoholu, vyjimkou nejsou opilci v poledne. Když to smícháte s faktem, že mnoho dětí má velice mladé maminky, které by vlastně samy ještě potřebovaly péči rodičů, a tím, že jim prostě příjdou jednou za dva týdny dávky, ze kterých celkem v pohodě vyžijí, není se čemu divit, že se místní společnost tak trochu rozpadá. Rodiče jsou často příbuzní, do toho maminky alkoholičky, takže problémů nad hlavu. Snaží se to zachránit škola, snaží se to zachránit různé kluby- pěvěcký, taneční.
Po čtyřech hodinách náslechů jsme vylezly ze školy do toho nejmrazivějšího počasí, jaké jsme si dovedly představit. I když svítilo sluníčko, foukal tak studený vítr, že jsme nemohli ani mluvit a cestu do chatky jsme překonaly absolutně zmrzlé. No fuj, a tohle asi ještě nebylo pravé Grónské počasí.
Dalším podnikem, který Barča zařídila, byl mrož. Výměnou za islandký skyr a kukuřici jsme byly pozvány na mrože. Chutná přesně tak, jak jsme si představovaly- trochu tučnější a tužší hovězí. No prostě nic moc, ale Gróňani na něj nedají dopustit, je to sváteční jídlo. Nabídli nám jej se sváteční rybou, která by mohla být dobrá, kdyby nebyla připravená tradičním způsobem – vařená vcelku v osolené vodě…
Kromě těchto dobrot z grónské domácnosti jsme měli i jinou grónskou rybu, tu zase koupili Kanaďani a tak trochu nevěděli, co s velkou obludou dělat, tak nás pozvali. Nakonec jsme společně našli způsob, jak rybu očistit a vykuchat, a Zuzka rybu ukuchtila po grónském způsobu - uvařit a okořenit. Navíc jsme měli i polévku a spoustu legrace, protože něktěří členové naší skupiny prostě nejsou zvyklí potýkat se s takovou věcí, jako je studená a kluzká ryba, takže ač Greeky toužil po fotce s rybí hlavou, odmítal se jí dotknout, a když mu pak hlava dala (Zuzčinou zásluhou) pusinku, málem se složil. No nevadí, ryba byla dobrá a společné kuchtění jsme si užili.
Venku mezitím probíhala bitva - O krále kopce. Hromada dětí naběhla na hromadu větších dětí (my) a všichni se vzájemně snažili dostrkat k okraji svahu a sešoupnout dolů. Nevím, jak jsme se všichni váleli ve sněhu, děti byly jako králičci Duracell, neunavitelné a mrštné jako veverky. Nakonec se veština výpravy vzdala a dolezla zpátky do chatky, jen Barča a Domouš šli ještě s dětma hrát fotbal a pak do vesnického klubu. Klub nabízí možnosti trávení volného času u kulečníku, fotbálku a jiných her. V konkrétní denní a noční hodiny je otevřen skupinám různých věkových kategorií. V době kdy jsme tam byli já a Dominik, neměli do klubu přístup děti mladší 15 let, tak tam ty prťata slintali za oknaém a pozorovali, co ti starší dělají. No a co se týká fotbalu – zajímavé. Hrajou extraligu, Dom ani já jsme na ně neměli ani omylem a zejména dobří hráči byly hlavně holky. Dominik – hlavně duší nikoliv tělěm fotbalista – jim složil několikeré poklony.
Barča- klub
Večer už nezbývalo moc energie, Greeky byl stále připraven hrát některou z lechtivých her, ale my dámy jsme se jen sbalily, pobraly veškerou zbývající energii a přestěhovaly se do iglů. Byla to poslední noc v Grónsku a my ji chtěly strávit tak trochu grónsky. Bály jsme se, že nám bude kosa, ale iglů bylo tak malinké, že jsme tam nakonec s Leem a Greekim spali namačkaní jak sardinky a spíše nám bylo vedro než zima. Anebo nevím, asi jsme spali tak tvrdě, že si to ani nepamatujeme.
Středa
Poslední den, málokomu se chtělo opustit příjemnou, zapomenutou vesničku. Barča se rozhodla si ještě užít poslední neprozkoumaný kousek grónské přírody - moře, a jít se s Kanaďany vykoupat. Barča: No mohu hrdě říct, že mám zářez na pažbě a zážitek velký. Bylo to děsivý, předtím, v průběhu i potom. Vřele doporučuji.
Nakonec jsme se všichni šťastně setkali na letišti, nasáčkovali se do letadla a zamířili směrem Island. Hodinky jsme posunuly o dvě hodiny dopředu, takže jsme dosedli doopravdy až skoro večer a tak nějak zmateně se dostaly domů. Zážitky z Grónska byly a stále jsou tak jiné, že jsme několik dalších dní ani moc nepřemýšlely, jen se tak usmívaly, a všichni naši blízcí, se kterými jsme po návratu mluvily, nám můžou potvrdit, že jsme nějaký čas byly ještě trochu mimo.
Na Grónsko budeme vzpomínat i díky dopisům, které nám děti nechaly poslat nebo osobně doručily na letiště a ve kterých se s námi lámavou angličtinou srdečně loučily. Taky jsme si s nimi párkrát zavolali a napsali pár smsek. Díky za tyhle vymoženosti, které dorazily i do Grónska a dovolují nám občasný kontakt s lidmi v jiném světě.
Zážitků jsme měly tolik, že jsme se rozhodly to vše jen tak nepustit k vodě a uspořádat takovou malou, po-grónskou párty. Sezvaly jsme všechny účastníky i jíné známe, napekly buchty a chleba, Alex a Allie dělaly bramborové placky a Zuza humus, Lee nakrájel buchtu a rozdrobil bagety, Dominik statečně bojoval s grilem, Elmar zpracovával všech 3000 fotek, co jsme si společně dovezli, tančili jsme salzu a povídali si a jedli a pili a vůbec o byl fajn a něžně sentimentální večer.
Výběr z těch 3000 fotografií najdete zde. Je to výběr, ale přesto si připravte pevné nervy, my neměly to srdce a energii to promazávat důsledně.
Pokračování...
A my tam byly. Zcela neočekávaně a ještě pořád jsme to nepochopily úplně, ale byly jsme tam. Naše kamarádka a spolubydlící Zuzka se do Grónska chystala s poslední skupinou cestovatelů organizovaných místním obchůdkem Kulusuk Art. Skupin bylo původně asi pět, každá jela na týden do vesničky Kulusuk na ostrově u východního pobřeží Grónska, ale všechna volná místa byla rozebrána ještě před tím, než jsme se vzpamatovaly a rozhodly, že bychom chtěly jet taky. Ale protože Barčino heslo je „Energie vynaložená se vždy vrátí,“ nebyla líná jít se do obchůdku zeptat, jestli nebudou náhodou pořádat nějaký výjezd i později v průběhu roku. No a oni že prý možná, ale hlavně že se z té poslední skupiny někdo odhlásil a že je volné místo na zítřek. Takže Grónsko, zítra :-
Později se nám podařilo přemluvit organizátory, aby zarezervovali v letadle i jedno volné místo pro Hanku, takže ta se o svém odjezdu dozvěděla asi 16 hodin před odletem.
Středa
Ale všechno jsme to zvládly, pobalily, vypraly vše potřebné u kamarádů (protože náš romantický domeček byl stále bez pračky), napekly buchty a trochu oslavily společný výlet a druhý den se s těžkými batohy doplazily na letiště. Tam slavily úspěchy buchty, takže jsme do Grónska vezly jenom prázdnou krabičku, ale aspoň jsme se víc hezky po česku seznámily s naší skupinou. Kromě nás, tří Češek, jeli dva Kanaďané- Liam v kraťáskách a Allie, jeden Australan - Domouš, pak Holanďan Elmar, Řek Andrew, Ir Lee, Rakušanka Nadyn, Finka Emilie a Švédka Ida a Němec Robin. Takže mnohonárodnostní skupina, tentokrát skoro s převahou česky mluvících, což jsme si náležitě užívaly:-)
Let do Grónska se odehrává velkou většinu cesty nad mraky, když ale pilot sestoupil níž a začal hledat letiště, uviděly jsme poprvé mořský led. Z pohledu shora je to bílá, zářící popraskaná pláň, ze které sem tam trčí nějaký ostrov nebo obrovský ledovec. Nebo taky prý lední medvěd, ale toho jsme my neviděly.
Přistávaly jsme na sněhu, normální situace, letiště v Evropě, uzavírající se kvůli dvěma centimetrům sněhu, se můžou jít zahrabat, náš pilot byl machr a i když na to překvapeně koukali i ti nejzcestovatelejší z nás, letadlo na ledové ploše ubrzdil a zasloužil si mohutný potlesk.
V Grónsku byla zima. Sluníčko a zima a náš Liam se stal první turistickou atrakcí - Kanaďan na sněhu v kraťáskách, proč ne :-) Před letištní budovou čekaly psí spřežení, někteří spolucestující pojedou ještě několik hodin do své vesnice, pro pár pasažérů přiletěla helikoptéra, ti budou pokračovat do hlavního města této oblasti- Tusilaqu (přes tisíc obyvatel), organizátor naší skupiny přijel na skútru (Islanďan – jeden ze dvou ve vesnici vlastnící skútr, ten druhý vlastnil dánský přistěhovalec), naložil nám batohy na saně se psím spřežením a nás nechal šlapat pěšky do vesnice. Poprvé jsme tak vyzkoušeli grónský sníh, díky snaze Barči a i jiných jsme se v něm i párkrát vyváleli, do vesničky jsme se dotáhli utahaní z neustálého zvedání nohou z hlubokého sněhu. Cestou jsme minuli hotel Kulusuk, tentokrát ještě bez zájmu, jelikož jsme neměli úplně přesnou představu co nás čeká na chatce. Později byl hotel prohlášen za poslední to výspu civilizace, reprezentované splachovacím záchodem a již nikdy více jsme ho neminuli jen tak..
Na chatce, a v každém domku vesničky, byla intimní místnůstka řešena kyblíkem nastrčeným pod propadávací otvor. Před použitím moc nezkoumejte co je vevnitř, po použití prosím dejte prkýnko dolů, ať to tolik nesmrdí. Celý fekální byznys zajišťoval pán v modré kombinéze, který každý ráno objížděl vesnici se skútrem a kbelíky vyprazdňoval do jednoho většího, ten pak vyvážel neznámo kam, nejspíš do moře. Naše počasí mu činnost umožňovalo, zkušenosti předchozích skupin ale hovoří i o několika kyblících čekajících v řadě na konec vánice. No, se záchodem v Grónsku velká legrace, při pozdějších výpravách jsme hotel i letiště náležitě využívali a oceňovali.
Hostel tvoří jedna chatka s kuchyňským koutem, stolem se dvěma lavicemi a sedačka, v patře pak molitany na spaní, no a pak samozřejmě pověstná intimní místnůstka a sprcha fungující na dobré slovo. Trochu se to neslučovalo s představou nás, západních turistů a s představou financí, které jsme organizátorovi vysypali, ale nakonec jsme to skousli jako dobrodrůžo a nereptali.
Protože bylo hezké počasí, udělali jsme si procházku kolem vesnice. Prvním velkým cílem se nám stal poloostrov s vysílačem kousek od vesnice. Byl sice doopravdy jenom kousek, ale vzdálenosti se v Grónsku prostě měřit nedají. Pro Evropana chybí jakékoliv měřítko, podle kterého by mohl odhadnout jak jsou věci v dálce veliké, na každém pahorku zjistíte, že mezi vámi a vysněným cílem leží další obrovská planina nebo kopec, za slunného počasí nelze odhadnout tvar sněhu před vámi- je to rovné, dovrchu nebo sklouznete dalším krokem dolů? Bude tam sněhová závěj, zamrzlý sníh nebo se budete propadat každým krokem dvacet centimetrů do hloubky?
Vysněný vrchol nám poprvé otevřel pohled na moře a grónskou přírodu. Vesnička Kulusuk leží v zátoce, moře v zátokách je zamrzlé, ale za výběžkem se sem tam objeví vodní plocha. Na výběžek se nám pomohli vyškrábat tři eskymáčtí kluci. To, co pro nás byl první den velký výlet, byla pro ně cesta za legrací. Anglicky neuměli ani slovo a příliš nechápali, proč si nahoře všichni fotíme tak obyčejnou věc jako jsou bílé ledovce, přecházející pod vodní hladinou do jiskřivě modré. Takže nás pak vzali ke svahu, ze kterého se dali parádně válet sudy. Na konci byl docela strmý sráz, pět metrů do hloubky, pak malá plošina a dalších pět metrů kolmo dolů, všechno zavátý hromadou sněhu. Zatímco my jsme trnuli hrůzou, kluci se postavili na kraj srázu, předvedli salto a dopadli o pár metrů níž do měkkého sněhu. Nakonec jsme se odvážily taky- kotrmelce po sněhové závěji, klouzání po zadku do závějí, tvoření hlubokých stop, abychom se vůbec byli schopni vyškrábat navrch, všechno toto vřele doporučuji. Kluci byli ochotní svádět jakékoliv sněhové bitky, učit nás inuitský pozdrav („ingalčapu“, jsme si téměř jisté, že je to nějaká sprosťárna, ale k jejich radosti jsme to stále opakovaly a tancovaly za tohoto pokřiku válečné tance). Našli jsme si tam prostě kamarády... první kontakt s Eskymáky, komunikace rukama, nohama, hrou, velká sranda…
Po návratu k chatě jsme zjistily, že ani zbytek skupiny nezahálel a už je v pilné bitce s grónskými dětmi, kterých byla silná převaha. Ve vesničce o 300 lidech je více než 60 dětí a valná většina z nich považovala za největší psinu skolit některého z nás, velkých dětí, a pořádně nás vyválet ve sněhu. Nutno říct, že my si užívali to stejné, takže se prostranství před chatkou změnilo na jedno velké bojiště. Islandské děti jsou velmi silné, houževnaté a bojovné, zničily nás.
Úplně vyčerpané nás pak ještě čekal první společenský večer v naší skupině. Zážitků kolem nás bylo moc, takže jsme si stále ještě nepamatovali jména našich spolucestovatelů. Nakonec se všichni ukázali jako zajímaví, i když rozdílní lidé.
Liamovi je devatenáct, na Islandu je už skoro rok, zásadně nosí kraťase a je tak trochu extrémista- co takhle koupel v Grónském moři? Během pobytu na Islandu se nejvíc dal do kupy s Allie, další Kanaďankou. Oba s námi už prožili hitch-hikový závod kolem islandu, ale teprve tady jsme k sobě začali hledat cestu a navázali i trochu hlubší vztahy. Tihle dva jsou hodně sami pro sebe, možná tím, že jsou z jedné země, nebo tím, že oba mají své toleranční hranice hodně posunutý, ale i když jsou tak trochu jinde, našli jsme si k sobě hezký vztah. Uvidíme, kam se to bude posunovat dál, třeba je navštívím v Kanadě :-) (Hanka totiž plánuje další velkou akci - pracovní prázdniny za velkou louží)
Ir Lee se ukázal jako nejukecanější a snad i nejotevřenější osůbka celé skupiny. Má problémy s očima, chodit s ním je tedy peklo a značně dlouhodobá záležitost, protože prostě nedokáže rozeznat kam šlápnout a kam ne, na druhou stranu se s ním člověk nikdy nenudil, každý svůj pád (a že jich bylo tak třikrát víc než těch našich) dokázal okomentovat a vůbec pořád žvanil. Zajímavé pro nás bylo i zjištění, že ačkoliv má jeho angličtina rychlost kulometu, jde mu docela dobře rozumět (na rozdíl od líně přežvykujících Australanů a Východokanaďanů, kterým nerozumím (Hanka) dodnes). Takže pro nás, co se nechytáme ve všech těch anglických výslovnostech - Irsko volba má :-).
Řek Andrew sedí k pojmu „kokos na sněhu,“ Do Grónska přijel nevybaven jakýmkoliv funkčním oblečením nebo botama (chudák prostě nic takového ani v Reykjavíku nemá), ale přivezl si fén. Prý na chlupy na prsou, na hlavě to má docela ošmikaný :-) Největší pařmen a sexbomba naší skupiny, něžně oslovován „Greeky,“ docela dlouho nám to trvalo, zejména Hance, ale nakonec jsme si ho asi všichni oblíbili. Na bitky na sněhu a na nějaké výlety byl relativně nepoužitelný, ale naučily jsme ho utírat nádobí a on nám na oplátku vysvětloval, jak prát spodní prádlo a ponožky odděleně od ostatního.
Australana Domouše známe už dlouho a čekají nás velikonoční prázdniny ve společnosti tohoto „slona“. Z celé skupiny je nejstarší, ale život a studium si dokáže užívat jako malý - anebo jako dospělý, pořád si tím nejsem jistá. Svádí bitky s dětmi a s celou vesnicí hrál fotbal na sněhu, zároveň se ale dokáže postarat v případě krize. Je to náš kámoš a i když se občas projevuje jako necitlivej zápaďák, máme ho rády takovýho, jakej je. Je zajímavý, že se to projevuje tím, že na něj občas začnu mluvit česky (Hanka). I když už jeho angličtině rozumím (občas), mám tendenci ho tak nějak zařadit mezi „ty svoje“, což se prostě v tomto mnohojazyčném prostředí projevuje češtinou. Takže Domouši... a nic, protože mi nerozumí :-)
Elmar z Nizozemí je další, kdo se o nás křehké dívky bude starat během velikonočních prázdnin - v případě, že se o ně, statné muže, postaráme z hlediska jídla. Což ale není zas takový problém, Barča kuchtí zdatně a já Hanka se snažím přiučit všemu, co jenom jde, takže to snad nějak přežijem. Popravdě o něm nemůžu v hlavě najít žádné smysluplné informace, snad jen obrázky jak si s Domoušem užívali válku s dětmi - a když náhodou nebyly děti, tak vzájemně nebo s kýmkoliv jiným. Prostě kluk do nepohody, a jede s námi na velikonoce, hurá...
Robin z Německa byl takový trochu uzavřený, není to už student, na Island se dostal pracovně, trochu se tak odlišoval. Sám nezapředl dialog, ale když se s ním člověk do řeči dal, bylo to bezva. Mluvil jen o tom, o čem stálo za to mluvit. Je výborný fotograf, takže určitě zveřejníme i některé jeho fotky z Grónska zde.
Tři slečny z Rakouska, Švédska a Finska měli k pobytu docela jiný přístup. Naše výlety jim připadaly docela dlouhé a nebezpečné a uklízení v kuchyni zbytečné a na hraní s dětmi snad byly až moc dospělé. Většinu času tak trávily v chatě s Greekim a Leeem koukáním na filmy, pokuřováním na terásce nebo touláním po místním supermarketu. Otevřeně řečeno, moc jsme si nesedly, ale naučily jsme se nevyhlašovat otevřenou válku moc často a i když jsou naše zážitky kompletně rozdílné, naučily jsme se asi vzájemně respektovat. Můžu to zhodnotit teď zpětně, během pobytu jsem občas zatínala zuby (když jsem umyla horu nádobí - tj. vše, co tam bylo a po všech, hodinu poté ji poklidila a pak se dozvěděla, že to nemám dávat do šuplíku neutřené), nakonec jsem ale ráda, že nám holky tvořily takový protipól, díky tomu si pak člověk uvědomí i věci, kterých by si jinak nevšimnul.
No a naše Zuza, kromě toho, že spolu bydlíme a jsme tu na stejném studijním programu, jsme se naladily i na podobnou vlnu a doma, v Grónsku nebo kdekoliv jinde tvoříme český babinec, což je vztah velice příjemný, i pro všechny příchozí do našeho domečku, kterých je u nás stále víc a víc. Zuza je naše a je speciální a všímá si věcí, které v normálním životě přehlížíme, doufám, že se nebude zlobit, když poskytneme odkaz na její blog, pro zájemce je tam pohled na Island a Grónsko zase z trochu jiné stránky: zde
Čtvrtek
Druhý den jsme si naplánovali výlet k pobřeží, Barča určila směr „tam“ a společně se třemi pány (Austrálie, Německo a Irsko) jsme se vydaly za sněhem a ledem, nahoru a po saních a zadnicích dolů, nádherným počasím, přes zamrzlé moře, po skálách a závějích. Krajina brala dech, z každého kopečku nový výhled, asi nejlepší, kdybyste se podívali sami. To nejlepší samozřejmě čekalo až na samotném konci poloostrůvku.
Na odpoledne nám náš organizátor nabídnul výlet se psím spřežením. Místní lovci nás naložili jako balíky na sáně, zakřičeli něco jako „jau jau“, vymotali a srovnali psy a vyrazili jsme.
Každý lovec ve vesnici má asi deset psů, nejsou to pro něj domácí mazlíčci, jsou to dopravní prostředky a tak trochu i obranáři. Psi jsou uvázaní na řetězech tak různě po celé vesnici, každý z nich si vyhrabal ve sněhu díru, kde spí, vydupal třímetrový kolečko, kde žije. Kdyby se náhodou zatoulal do vesnice medvěd, dali by to místním dostatečně najevo a prý by byli schopni medvěda i zabít. Svých pánů se tu psi bojí, našim lovcům stačilo se jenom napřímit a zvýšit hlas a psi stahovali ocas mezi nohy. Milovníci bafanů u nás by se zaručeně bouřili, kdyby viděli chlupatá štěňata huskyho na sněhu v mínus dvaceti s vyhlídkou na pořádnou vánici, ale ke Grónsku to prostě nějak patří. Vánici přežijí jen ti nejsilnější a ti pak budou dobří tahači, na vrcholu psí smečky stojí lovec a oni ho respektují. Doma bych z toho byla hodně nešťastná, ale k tomu prostředí tam to prostě nějak patřilo... všichni jak lidi tak psi a vše živé tu má život těžký..
Psí spřežení nás odvezla přes zamrzlé moře k sousednímu ostrůvku, kde je ledovec. Když jsme se po jízdě aspoň trochu rozehřáli (zkuste sedět čtyřicet minut téměř bez pohybu v mrazu a větru), šli jsme si na ten ledovec sáhnout. Není to kousek ledu, nikdy dřív jsem si nedovedla představit, jak jsou ledovce obrovské a staré. Lee se pokusil naše ohromení trochu shodit, „Kolik skleniček coly s ledem by z toho bylo?“ , popravdě ale moc neuspěl, atmosféra byla vážná, zážitek dechberoucí, ledovec byl prostě ooobrovský.
Pátek
Páteční počasí příliš nepřálo výletníkům, ale popravdě to byl jediný den během našeho pobytu, kdy nebylo doopravdy hezky. Ostatní skupiny musely strávit mnohem víc času na chatce a ve vesnici. A stejně jako místní lidé, i my se museli naučit, že to je prostě Grónsko, když je potřeba, musí se čekat na počasí. Jedna skupina před námi tu strávilo o den déle, protože hold nemohlo přistát letadlo, které by je odvezlo, jiní měli jen jeden slunečný den. Je zajímavé, jak se s tím vyrovnávají místní lidé, dovedli byste si představit, že jste několik dní v domečku, obklopeni vánicí, není vlastně co dělat a většinu roku mrzne? I přes tohle všechno bylo ve vesničce mnohem víc živo než třeba tady v Reykjavíku, myslím tím, že jste tam mohli potkat mnohem víc lidí. Pořád někdo chodil sem a tam, na provázku tahali kanystry v benzínem na topení, děcka byly venku každou přestávku, hrály fotbal nebo skákaly přes provaz, občas přijelo psí spřežení, lidé se chodili vzájemně navštěvovat.
A taky jsme viděli tuleně na provázku. Na první pohled to vypadalo jako kdyby někdo venčil takového toho dětského kačera na kolečkách. Jenomže to nebyl tahací kačer, ale zmrzlý tuleň, provázek měl provlečený někde přes zuby a klouzal za svým majitelem jako by se venčil. Aspoň pro mě, Hanku, to byl srandovní pohled, ale klouzání je doopravdy jeden z nejefektivnějších způsobů dopravy v Gronsku.
Odpoledne jsme se vypravili na výlet k místnímu jezeru. Cesta nás vedla kolem letiště (záchod jsme navštívili), kde obrovské bagry a náklaďáky odklízely nejnovější nadílku sněhu. Prostě se na letištní ploše pokoušeli vytvořil prostor, kde by příští letadlo nezapadlo okamžitě po přistání až po podvozek, a kde by měl pilot aspoň šanci brzdit na ledové ploše.
Přes několik kopečků, zmrzlý nebo propadající se sníh, led a někdy i po kamenech jsme se vyplazili k místnímu jezeru. Nebylo moc vidět, celé zamrzlé a pod sněhem, tak jsme si aspoň vytyčili cíl- pahorek před námi, a i když to klouzalo a neustále jsme padali, nejjistější způsob pohybu byl po čtyřech a mně a Dominikovi vypovídala kolena službu, vyškrabali jsme se navrchol. Doma by člověk čekal tak trochu výhled, my ale byli v Gronsku a zrovna se blížila sněhová bouře, takže jsme hodl neviděli nic.
Cestu dolů jsme už zdolali gronským způsobem, převážně po zadnici. Taky jsme zkoušeli kotouly, hvězdy nebo akrobatické přemety – véélkáá legrace. Pak už jenom kousek po rovině k hotelu - ohřívací bod a taky jsme tam potkali jediné dva současné hosty - dva novozélanďany, kteří se právě vrátili z třítýdenní výpravy po ledovcích, pozorovali lední medvědy. Ošlehaní, opálení, pravděpodobně velice rádi, že si zase mohou dát aspoň studenou sprchu.
Domů jsme dolezli vyčerpaní, většina výpravy ale zmobilizovala síly a vydala se večer na diskotétu. Hanka zapadla na molitan a užila si pár hodinek spánku. Večer po návratu Barča a Zuzka naučily zbytek výpravy nějaké hry, jako třeba Macháček a jiné mravuvzdorné hrátky.
Sobota
I díky tomu pak byla ráno ochotná a schopná vstát a výlézt trochu ven z vesničky. Počasí bylo opět nádherné a možná proto už byl venku i celý zbytek vesnice a na malém kopci se pořádalo lyžařské soustředění. Děcka se vyškrábaly na kopec, pokusily se projet slalom, většinou sebou žuchly do sněhu, dospělí stáli dole a pokuřovaly, menší děti přehazovaly lopatami hromady sněhu a dvě malé holčičky si po každém sjetí půjčovaly lyže. Část vesnice taky hrála fotbal a vůbec to celé bylo jako jedna veliká společeněská událost. Neustále mě udivuje, že je ten sníh a všechny aktivity s ním spojené ještě baví. U nás přece Nohavica zpívá, že po pár týdnech sněhu už děti nechtějí boby a sáně ani vidět, v Grónsku se lyžuje a kouluje většinu měsíců v roce a stejně si to všichni pořád užívají.
Život tu plyne doopravdy jinak. Bent, jeden z vesničanů nám slíbil, že nás vezme na led lovit ryby. Měl přijít v deset, to sice přišel, ale řekl nám, že má moc práce a že přijde v jednu. To už nepřišel vůbec a až později jsme se dozvěděli, že si jedno z dětí zlomilo nohu a Bent jako místní zdravotník ho musel ošetřit a zajistit dopravu do nemocnice v Tusilaqu. Jiná verze tvrdila, že jedno s Bentových dětí si zlomilo nohu, jiná verze tvrí, že toto dítě je už vlastně dospělý žijící v Dánsku…
Bent byl vůbec zvláštní člověk. Přes léto pracuje jako průvodce, zároveň studuje na zdravotníka. Studuje něco jako střední školu a momentálně byl na pracovní stáži. Systém školství v Grónsku totiž funguje takhle - deset let chodíte do normální školy, třeba takové jako je v Kulusuku a ta je něco jako naše základka. Pak máte možnost jít do většího města se specializovat. Po nějakém čase studia tam vás vyšlou zase zpátky do rodné vísky, kde svou specializaci vykonáváte a místní rozhodnou, jestli jste se už naučil dost a můžete být prohlášen dostudovaným, nebo jestli zase pojedete zpátky do školy. No a poté, co si projdete touto střední školou, můžete se přihlásit na univerzitu, v grónském hlavním městě Nuuku je zajištěno akademické vzdělání pro učitele (tak deset ročně), za jiným studiem se musí jezdit do Dánska.
No, takže tím, jak nám milý Bent různými výmluvami a rozporuplnými informacemi rozkouskoval celý den, jsme vlastně v sobotu nepodnikli téměř nic. Bent byl pro nás stejný oříšek jako i jiní místní. Moc toho pro nás udělal a byl fajn a věnoval se nám, pak se ale taky vymlouval a působil poněkud nedůvěryhodně. Eskymáci jsou jiní a my jim nemůžeme porozumět za týden, to jedině s jistotou můžeme říct. Na večer jsme byli pozvaní na nácvik tanců na festival, který proběhne v létě. Festival se koná každoročně, letos ale bude nějaké významné výročí, tak celá vesnice pracuje na tom, aby to mělo úroveň. Nacvičovaly nejprve děti, pak dospělí, celý nácvik vedla Bentova maminka - starší eskymačka, která se pokouší udržet a obnovit tradiční grónský život, a její asi přítel - Dán.
V předtuše velké události jsme my tři české holky nyvštívily místní supermarktet, mezi vším prošlým zbožím vybraly to, kterého bylo zrovna nejméně (košíčky z těsta podobného listovému) na doma z nich stvořily různé typy zákusků. Ty jsme pak donesly na nácvik a i když se nám přímého ocenění nedostalo, aspoň trochu se nám snad podařilo navázat kontakt s místními dospělými.
Po nácviku hrála ještě místní kapela, ale tam už byla jenom naše Zuzka, zbytek skupiny propadl demoralizaci a únavě a jednodušše šel spát - s polární září nad hlavou (tak to vidí Hanka). (A Bára to vidí takhle) JOJOJOJOjooooooooooooo konečně jsme ji viděly, konečně se nám ukázala ve vší kráse, pověstná aurora borealis. Teď už si budu moct koupit tu pohlednici, teď už jsem ji a viděla a pánové ta byla. Daleko od civilizace bez světelného znečištění, krásná a jasná. Hurá.
No a s polární září nad hlavou spali někdě i naši va Kanaďani. Dovezli si do Gronka skialpy (speciální lyže s „tuleními“ pásy na skluznici, umožňující klouzat z kopce, ale neklouzat do kopce), stan a vybavení a v sobotu ráno se prostě sebrali, ukázali nám na mapě oblast někdě směrem k pevnině a že se tam pokusí dostat a vrátí se v pondělí.
Docela dlouho jsme netušili co s touto informací dělat. Oblast kolem Gronska je tak obrovská, že se tam mohli jednodušše ztratit. Je těžké rozpoznat, kde je led, kde je pevnina, který led je pevný a unese vás, kde byste se mohli propadnout. No a kromě toho se tam potlouká i pár ledních medvědů a teploty přes noc klesají k mínus dvaceti a ledový vítr by dokázal člověka zmrazit během několika minut. Strašně jsme se o ně báli, na druhou stranu jsme prostě museli akceptovat jejich rozhodnutí. Blázni blázniví, naštěstí přežili a výlet se jim vydařil, a i my si během následujících chvil občas oddechli, když zapůsobil náš nátlak a přišla aspoň sms, že jsou v pořádku.
Neděle
V neděli ráno jsme se všichni vydali na bohoslužbu do místního kostelíku. Já se Zuzkou trochu dřív, ostatní trochu později, nakonec jsme ale došli pozdě všichni. Ze soboty na neděli se totiž měnil čas ze zimního na letní, což byla informace, kterou jsme ve vesničce, žijící si svým vlastním tempem, prostě nezpracovali. Můj pocit byl, že hodiny tu vůbec nehrají roli, čas plyne podle toho, kdy je světlo a kdy tma, kdy je kostel nebo kdy se hodí jít navštívit sousedy.
Promeškaná bohoslužba nás všechny trochu mrzela, ale vynahradili jsme si to návštěvou Bentovy rodiny, samozřejmě placeno, hold jsme tam občas byli i jako turisti. Tahle rodina hraje prim ve vesnickém životě. Paní je jedna z posledních, kdo se učil typickým eskymáckým tancům (ty byly zakázány s příchodem křesťanství 20. léta 20.stol.). Teď se snaží posbírat staré záznamy, nahrávky, zápisy, za pomoci starých fotografií si ušila typický oděv eskymáckých žen a drum dances (bubnové tance) vyučuje i mládež ve škole. Její manžel – Dán se skůtrem - asi kdysi pracoval pro dánskou vládu a dostal se do Grónska. Svůj výjimečný status v Kulusuku potvrdil tím, že si pořídil splachovací záchod a velký dům a tak tam prostě nějak žije. Má licenci lovce, to znamená, že kromě jiného může lovit i medvědy a mrože, a nějakým způsobem se angažuje v místním životě.
Paní nám ukázala, jak se připravuje ryba na sušení, dostali jsme i kousek syrové ryby na ochutnání, pán nám zase povídal o ledních medvědech. Pro nás všechny jsou lední medvědi zvířata, které je potřeba chránit, ale lovci z okolí Tusilaqu mají povoleno zabít 12 šelem ročně. Pro vesničany je to zdroj masa, kůže, kostí, turistická atrakce. Všichni medvědi, pohybující se kolem Kulusuku pochází z velké přírodní rezervace na severu Grónska (mám pocit, že je to největší na světě). S přicházejícím jarem se občas zatoulají a plující ledy je nesou na jih, kolem jižního cípu Grónska a pak do oceánu směr Amerika. Problém je, že medvědi po odtátí ledu nenajdou v jižní části Grónska dost potravy, mohou tak být i nebezpeční, no a pokud zůstanou na ledové kře a zamíří si to k Soše svobody, jednoho hezkého dne si jim kra pod tlapama rozpustí a oni se ocitnou uprostřed oceánu bez možnosti dostat se zpět. Takže podle této teorie jsou všichni medvědi, kteří se objeví u Kulusuku, odsouzeni k smrti. Ať už kulkou, hladem nebo utonutím. Je jasné, co by preferovali místní lovci, zákon je ale nekompromistní- dvanáct medvědů ročně a pouze lovci s profesionální licencí.
Na návštěvě jsme byli skoro hodinku, pak jsme se sbalili, a protože bylo opět výjiměčně krásně, rozhodli jsme se udělat túru na bývalou radiostanici. Už obvyklá parta- tři Češky, Australan, Holanďan a Němec, vyrazili jsme kolem pobřeží, přelízali kopce i kopečky, šplhali po skálách, zdolali kdejaký vrcholek v dohledu – jak blázni jsme opravdu vylezli na vše, co by se dalo označit jako vrchol, museli jsme zdolat dohromady neuvěřitelné převýšení. Nakonec jsme s Barčou vyšplhali ještě na jeden, který se tyčil přímo nad mořem. Země tam najednou končila a několik desítek metrů níž bylo moře, led, nad námi kroužili jen dva černí ptáci.
Grónská příroda nám dala okusit ze všech stran - nádherné výhledy na zamrzlé moře, zároveň ale i pocit bezmocnosti, když jsme se přes zamrzlé plotny nemohly vyškrabat o pár metrů výš, oslepující záři všude kolem a hřejivé sluníčko, a taky mrazivý vítr, který útočil na všechny nezakryté části těla tak, že nám ztuhnul třeba i jazyk, když jsme se zrovna pokoušeli dýchat pusou.
Nakonec jsme se s Barčou doškrábaly na radiostanici, kde už čekali ostatní a společně začli scházet do údolí. Každý z nás si tam zažíval chvíle pohody i chvíle, kdy už nemohl dál. Já, Hanka, jsem měla momenty, kdy jsem si prostě nebyla jistá, jestli dojdu zpátky do vesnice, a Barča nemohla rozepnout bundu, aby si pod ní mohla strčit další vrstvu, takže docela promrzla, a Dominik chvílemi prostestoval, abychom ho nechali toulat se pozadu, že už nemůže a nechce dál.
Nakonec jsme došli, schovali se do našeho domečku a jenom sbírali síly, abychom se šli podívat na drum dances, představení, které pro nás měla připravené výše zmiňovaná paní.
Tento tanec, nebo spíše zpěv, je tradiční eskymácký. Písně vypráví příběhy, často trochu lechtivého charakteru, vystupují v nich zvířata i lidé. Tanečník a zpěvák v jedné osobě drží bubínek, potažený medvědí kůží, a malou hůlkou bouchá (pokud je to muž) do dřevěného rámu bubínku nebo nechává rám na paličku dopadnout (žena). Tyto tance byly velmi nabité sexem a k ostychu a nadšení (Greeky) členů výpravy i poměrně interaktivní.
Pondělí
Pondělní ráno bylo opět těžké, jako ostatně kdejaké jiné. V deset nás vyzvednul Bent a provedl nás po vesnici, samozřejmě si nezapomněl říct o dýško. Dozvěděli jsme se, že do Kulusuku jezdí zubař dvakrát ročně a že místní škola je jedna z nejlepších v celém Grónsku, že tu lidé dostávají celkem slušné sociální dávky dvakrát měsíčně a je velká část lidí nezaměstananá, zbytek pak pracuje v místním byznysu- svážení odpadu, provoz pošty, letiště, obchodu. Další zajímavostí je, že vesnice je zásobovaná jenom třikrát ročně - na konci jara se ledy pohnout natolik, že může připlout první loď a doplnit zásoby benzínu a jídla. Druhá pak přijede v průběhu léta, no a ta poslední koncem srpna. S tím, co je doveženo touto poslední lodí, si pak lidé musí vystačit celou zimu zase až do léta. Kromě toho vozí letadlo jednou týdně čerstvé potraviny, ty jsou ale vždy rozebrány hned první den.
Navštívili jsme místní „stahovárnu“- místo, kde místní ženy zpracovávají kůži z ulovených tuleňů. To je docela složitý proces, zahrnující namáčení a seškrabávání tuku, pečlivé vypínání na rám a sušení, tento proces několikrát dokola. Taky jsme byli v malé dílničce kde místní umělci vyrábí mystické postavičky, masky, přívěšky a prstýnky, vše z kostí, paroží a klů.
Po prohlídce vesničky jsme zase tak nic nedělali, cílem odpoledne bylo dostavět iglů. Stavba iglů není žádná legrace, zvláště, když ho nestavíte od začátku (to zvládly skupiny před námi), a musíte použít jejich techniku. Já bych asi naplácala sníh na hromadu, udupala a nechala zmrznout a pak prostě jen vyhrabala díru, takhle jsme ale stavěli z „cihel“ a museli vyřešit problém klenutého stropu. Nakonec kluci podkopali kus svahu, vyřízli obroský ledový kus, položili ho na vrcholek a bylo vyřešeno. Iglů bylo maličké, ale kupodivu doopravdy drželo teplo, i když byly místo dveří jenom boby a Robin s Elmarem se v něm rozhodli přespat.
Večer dorazili Kanaďani, utahaní, ale spokojení. Nemáme tušení kudy jezdili, ale zřejmě si to užili, medvěda nepotkali a ani sněhovou vichřici, a nám se konečně ulevilo, že je máme zase zpátky „doma“.
Úterý
Předešlý den nám Barča domluvila návštěvu místní školy, studujeme přece jenom pajdák, tak abychom si odvezi taky nějaké poznatky o místním školství. Škola začíná v osm, téměř do té doby jsou všechny děti venku a hrajou nějaké hry, pak je učitelé svolají, rozdělí do malých tříd (od tří do deseti dětí ve třídě, prostě podle roku narození). Výuka je snad i modernější než u nás v ČR, děti si na hodně věcech pracují sami, učitelé jim jen sem tam poradí. Ředitel a někteří učitelé pochází z Dánska, s mladšími dětmi pracují místní učitelky. Největším lákadlem pro nás byla dílna- skvěle vybavená místnost, kde se děti učí hrát si se vším, co jim přijde do rukou - kus vyplaveného dřeva, kus látky, vše se dá nějak pospojovat, obarvit, sešít. Paní učitelka má s dětma velkou trpělivost, snaží se rozvíjet jejich fantazii a chuť cokoliv tvořit a vůbec bych řekla, že je to sociální pedagog v praxi. Ve vesnici je totiž mnoho sociálních problémů - hodně lidí je závislých na alkoholu, vyjimkou nejsou opilci v poledne. Když to smícháte s faktem, že mnoho dětí má velice mladé maminky, které by vlastně samy ještě potřebovaly péči rodičů, a tím, že jim prostě příjdou jednou za dva týdny dávky, ze kterých celkem v pohodě vyžijí, není se čemu divit, že se místní společnost tak trochu rozpadá. Rodiče jsou často příbuzní, do toho maminky alkoholičky, takže problémů nad hlavu. Snaží se to zachránit škola, snaží se to zachránit různé kluby- pěvěcký, taneční.
Po čtyřech hodinách náslechů jsme vylezly ze školy do toho nejmrazivějšího počasí, jaké jsme si dovedly představit. I když svítilo sluníčko, foukal tak studený vítr, že jsme nemohli ani mluvit a cestu do chatky jsme překonaly absolutně zmrzlé. No fuj, a tohle asi ještě nebylo pravé Grónské počasí.
Dalším podnikem, který Barča zařídila, byl mrož. Výměnou za islandký skyr a kukuřici jsme byly pozvány na mrože. Chutná přesně tak, jak jsme si představovaly- trochu tučnější a tužší hovězí. No prostě nic moc, ale Gróňani na něj nedají dopustit, je to sváteční jídlo. Nabídli nám jej se sváteční rybou, která by mohla být dobrá, kdyby nebyla připravená tradičním způsobem – vařená vcelku v osolené vodě…
Kromě těchto dobrot z grónské domácnosti jsme měli i jinou grónskou rybu, tu zase koupili Kanaďani a tak trochu nevěděli, co s velkou obludou dělat, tak nás pozvali. Nakonec jsme společně našli způsob, jak rybu očistit a vykuchat, a Zuzka rybu ukuchtila po grónském způsobu - uvařit a okořenit. Navíc jsme měli i polévku a spoustu legrace, protože něktěří členové naší skupiny prostě nejsou zvyklí potýkat se s takovou věcí, jako je studená a kluzká ryba, takže ač Greeky toužil po fotce s rybí hlavou, odmítal se jí dotknout, a když mu pak hlava dala (Zuzčinou zásluhou) pusinku, málem se složil. No nevadí, ryba byla dobrá a společné kuchtění jsme si užili.
Venku mezitím probíhala bitva - O krále kopce. Hromada dětí naběhla na hromadu větších dětí (my) a všichni se vzájemně snažili dostrkat k okraji svahu a sešoupnout dolů. Nevím, jak jsme se všichni váleli ve sněhu, děti byly jako králičci Duracell, neunavitelné a mrštné jako veverky. Nakonec se veština výpravy vzdala a dolezla zpátky do chatky, jen Barča a Domouš šli ještě s dětma hrát fotbal a pak do vesnického klubu. Klub nabízí možnosti trávení volného času u kulečníku, fotbálku a jiných her. V konkrétní denní a noční hodiny je otevřen skupinám různých věkových kategorií. V době kdy jsme tam byli já a Dominik, neměli do klubu přístup děti mladší 15 let, tak tam ty prťata slintali za oknaém a pozorovali, co ti starší dělají. No a co se týká fotbalu – zajímavé. Hrajou extraligu, Dom ani já jsme na ně neměli ani omylem a zejména dobří hráči byly hlavně holky. Dominik – hlavně duší nikoliv tělěm fotbalista – jim složil několikeré poklony.
Barča- klub
Večer už nezbývalo moc energie, Greeky byl stále připraven hrát některou z lechtivých her, ale my dámy jsme se jen sbalily, pobraly veškerou zbývající energii a přestěhovaly se do iglů. Byla to poslední noc v Grónsku a my ji chtěly strávit tak trochu grónsky. Bály jsme se, že nám bude kosa, ale iglů bylo tak malinké, že jsme tam nakonec s Leem a Greekim spali namačkaní jak sardinky a spíše nám bylo vedro než zima. Anebo nevím, asi jsme spali tak tvrdě, že si to ani nepamatujeme.
Středa
Poslední den, málokomu se chtělo opustit příjemnou, zapomenutou vesničku. Barča se rozhodla si ještě užít poslední neprozkoumaný kousek grónské přírody - moře, a jít se s Kanaďany vykoupat. Barča: No mohu hrdě říct, že mám zářez na pažbě a zážitek velký. Bylo to děsivý, předtím, v průběhu i potom. Vřele doporučuji.
Nakonec jsme se všichni šťastně setkali na letišti, nasáčkovali se do letadla a zamířili směrem Island. Hodinky jsme posunuly o dvě hodiny dopředu, takže jsme dosedli doopravdy až skoro večer a tak nějak zmateně se dostaly domů. Zážitky z Grónska byly a stále jsou tak jiné, že jsme několik dalších dní ani moc nepřemýšlely, jen se tak usmívaly, a všichni naši blízcí, se kterými jsme po návratu mluvily, nám můžou potvrdit, že jsme nějaký čas byly ještě trochu mimo.
Na Grónsko budeme vzpomínat i díky dopisům, které nám děti nechaly poslat nebo osobně doručily na letiště a ve kterých se s námi lámavou angličtinou srdečně loučily. Taky jsme si s nimi párkrát zavolali a napsali pár smsek. Díky za tyhle vymoženosti, které dorazily i do Grónska a dovolují nám občasný kontakt s lidmi v jiném světě.
Zážitků jsme měly tolik, že jsme se rozhodly to vše jen tak nepustit k vodě a uspořádat takovou malou, po-grónskou párty. Sezvaly jsme všechny účastníky i jíné známe, napekly buchty a chleba, Alex a Allie dělaly bramborové placky a Zuza humus, Lee nakrájel buchtu a rozdrobil bagety, Dominik statečně bojoval s grilem, Elmar zpracovával všech 3000 fotek, co jsme si společně dovezli, tančili jsme salzu a povídali si a jedli a pili a vůbec o byl fajn a něžně sentimentální večer.
Výběr z těch 3000 fotografií najdete zde. Je to výběr, ale přesto si připravte pevné nervy, my neměly to srdce a energii to promazávat důsledně.
Pokračování...
Domeček
Tak se to nějak semlelo, ani nevíme pořádně jak, ale jednoho hezkého dne nám Gisli nabídnul, že by pro nás měl trochu lepší a trochu levnější ubytování. Nejdřív jsme váhali, ale Gisli zmobilizoval síly a domeček nám ukázal a bylo rozhodnuto. Starý, špinavý až hrůza, bez elektřiny a s kapajícím kohoutkem, nádherný, prosluněný, dřevěný, romantický a náš. Bylo rozhodnuto.
Docela napjatě jsme tuto skutečnost oznámily Thordovi, našemu domácímu ze Tří sester, sbalily si saky paky, naštěstí naverbovaly Gísliho, aby nás přestěhoval - při představě tahání všech těch krámů se nám ježily vlasy na hlavě a ke konci února strávily první, nuceně romantickou noc bez elektřiny a internetu v našem domečku. Do konce února se k nám nastěhovala ještě Zuzka no a od té doby jsme tam měly teplem domova dýchající český babinec. Domeček poté dostal od našich přátel jméno Czech Girls House – Domeček u Českých holek.
Po velkém úklidu (okna a vůbec všechno jsem drhnula štětkou) a návštěvě několika skladů, kde Barča odhodlaně bojovala za vyhlídnuté kousky nábytku, začal domeček vypadat i obyvatelně. Dlouho a vlastně ještě pořád mu schází některé náležitosti, jako třeba normálně fungující pračka (dva měsíce jsme nosily prádlo ke kamarádům, teď pereme, ale pouze na 60°), internet není a pravděpodobně nebude, kohoutek v kuchyni kape a v koupelně vyskakuje. Mlátící plech nám opravili Litevci a vylomený schodek na terase nás stále ohrožuje, ale jsme tam prostě doma.
Domeček má tři patra, takže se tam člověk něco nalítá. Ve sníženém přízemí jsou dva pokoje, které nepoužíváme, koupelna s luxusní vanou a stylovou sprchou, pár komor a prádelna, na prvním patře kuchyň a obývák, navrchu pak dva pokojíčky.
Obecně můžeme říct, že nejvíce času trávíme v kuchyni. Po omezených možnostech ve Třech sestrách jsme si užívaly čtyři plotýnky a troubu a vařily a pekly a vařily a pekly... no a nejsilnější zážitky pochází z prádelny. Z nějakého nepochopitelného důvodu byl šílený problém sehnat pro nás pračku. Fungující. Anebo ji zapojit. Gisli občas projevil snahu a nějakou tu přečku dovezl, ale - první sice prala, ale voda z ní tekla všemi nesprávnými otvory. Poté, co nám dvakrát vyhodila elektřinu, přesunuly jsme milou pračku do sprchového koutu a tam je dodnes.
Druhá pračka neteče. A neždímá. Takže jsme z ní vylovily první kupu prádla, kterou jsme tam naivně nastrkaly a postavily ji vedle té druhé. Asi před měsícem (začátek května) to začalo vypadat nadějně. Objevila se pračka číslo tři. Prala a netekla až do chvíle, kdy měla ždímat. Takže jsme rezignovaly, vytřely podlahu a odnesly prádlo ke kamarádům. Během následujícího týdne se ale děly zázraky, přišli dva kluci a pračku částečně opravili. Už neteče, nebo aspoň zatím a dokonce na ní funguje jeden program- Huráááá.
Internet chytáme z vnější části terasy na černo od naproti z restaurace. Tak jsme se staly novou reykjavickou atrakcí pro turisty kráčející po Laugavegur (hlavní třída). Fotí si holky sedící na plšince mezi terasou a střechou ve spacáku a volající svým rodinám přes skype. Dalo se to, byla to romantika. Telefony občas poněkud komplikoval déšť...na terase. Takže internet jsme používali pouze v teplejších dnech za hezkého počasí. Jinak život bez internetu, televize, pračky, ale pozor, měly jsme sušičku!!!
Tento dům byl místem milých setkání, vždy vlídně společně s námi vítal kolemjdoucí a všichni jej a nás rádi navštěvovali a byly tam příjemné večírky. Dnes dům funguje jako útočiště pro všechny studenty, kteří byli vyhozeni z kolejí a a guesthousů. Náš dům žije a dýchá s lidmi, kteří v něm bydlí.
Za zmínku stojí i naše sousedské vztahy – od jedněch sousedů jsme si půjčovaly mixér, od druhých jsme měly hudební kulisu (v domě byly zkoušky jedné z reykjavických skupin). Speciálně náš soused hrající na elektrickou kytaru v podvlíkačkách u táboráčku hořícího z odpadků, které našel na svém špinavém dvorečku nám připravoval mnoho drobných radostí...
Fotky našeho domečku a jeho obyvatel najdete zde.
Pokračování...
Docela napjatě jsme tuto skutečnost oznámily Thordovi, našemu domácímu ze Tří sester, sbalily si saky paky, naštěstí naverbovaly Gísliho, aby nás přestěhoval - při představě tahání všech těch krámů se nám ježily vlasy na hlavě a ke konci února strávily první, nuceně romantickou noc bez elektřiny a internetu v našem domečku. Do konce února se k nám nastěhovala ještě Zuzka no a od té doby jsme tam měly teplem domova dýchající český babinec. Domeček poté dostal od našich přátel jméno Czech Girls House – Domeček u Českých holek.
Po velkém úklidu (okna a vůbec všechno jsem drhnula štětkou) a návštěvě několika skladů, kde Barča odhodlaně bojovala za vyhlídnuté kousky nábytku, začal domeček vypadat i obyvatelně. Dlouho a vlastně ještě pořád mu schází některé náležitosti, jako třeba normálně fungující pračka (dva měsíce jsme nosily prádlo ke kamarádům, teď pereme, ale pouze na 60°), internet není a pravděpodobně nebude, kohoutek v kuchyni kape a v koupelně vyskakuje. Mlátící plech nám opravili Litevci a vylomený schodek na terase nás stále ohrožuje, ale jsme tam prostě doma.
Domeček má tři patra, takže se tam člověk něco nalítá. Ve sníženém přízemí jsou dva pokoje, které nepoužíváme, koupelna s luxusní vanou a stylovou sprchou, pár komor a prádelna, na prvním patře kuchyň a obývák, navrchu pak dva pokojíčky.
Obecně můžeme říct, že nejvíce času trávíme v kuchyni. Po omezených možnostech ve Třech sestrách jsme si užívaly čtyři plotýnky a troubu a vařily a pekly a vařily a pekly... no a nejsilnější zážitky pochází z prádelny. Z nějakého nepochopitelného důvodu byl šílený problém sehnat pro nás pračku. Fungující. Anebo ji zapojit. Gisli občas projevil snahu a nějakou tu přečku dovezl, ale - první sice prala, ale voda z ní tekla všemi nesprávnými otvory. Poté, co nám dvakrát vyhodila elektřinu, přesunuly jsme milou pračku do sprchového koutu a tam je dodnes.
Druhá pračka neteče. A neždímá. Takže jsme z ní vylovily první kupu prádla, kterou jsme tam naivně nastrkaly a postavily ji vedle té druhé. Asi před měsícem (začátek května) to začalo vypadat nadějně. Objevila se pračka číslo tři. Prala a netekla až do chvíle, kdy měla ždímat. Takže jsme rezignovaly, vytřely podlahu a odnesly prádlo ke kamarádům. Během následujícího týdne se ale děly zázraky, přišli dva kluci a pračku částečně opravili. Už neteče, nebo aspoň zatím a dokonce na ní funguje jeden program- Huráááá.
Internet chytáme z vnější části terasy na černo od naproti z restaurace. Tak jsme se staly novou reykjavickou atrakcí pro turisty kráčející po Laugavegur (hlavní třída). Fotí si holky sedící na plšince mezi terasou a střechou ve spacáku a volající svým rodinám přes skype. Dalo se to, byla to romantika. Telefony občas poněkud komplikoval déšť...na terase. Takže internet jsme používali pouze v teplejších dnech za hezkého počasí. Jinak život bez internetu, televize, pračky, ale pozor, měly jsme sušičku!!!
Tento dům byl místem milých setkání, vždy vlídně společně s námi vítal kolemjdoucí a všichni jej a nás rádi navštěvovali a byly tam příjemné večírky. Dnes dům funguje jako útočiště pro všechny studenty, kteří byli vyhozeni z kolejí a a guesthousů. Náš dům žije a dýchá s lidmi, kteří v něm bydlí.
Za zmínku stojí i naše sousedské vztahy – od jedněch sousedů jsme si půjčovaly mixér, od druhých jsme měly hudební kulisu (v domě byly zkoušky jedné z reykjavických skupin). Speciálně náš soused hrající na elektrickou kytaru v podvlíkačkách u táboráčku hořícího z odpadků, které našel na svém špinavém dvorečku nám připravoval mnoho drobných radostí...
Fotky našeho domečku a jeho obyvatel najdete zde.
Pokračování...
Hitch-hiking race aneb stopem kolem Islandu
Kdy a jak vznikl tento nápad, to vám doopravdy nepovíme, každopádně se tady objevil a posléze byl uznán jako dobrý, i když ne úplně rozumný.
Plán byl jednoduchý - stopaři, vždy ve dvojici holka a kluk, vyrazí z bodu A (Reykjavík, studentské koleje) a po objetí celého Islandu po silnici N1 se co nejrychleji do bodu A zase vrátí. Vítězná dvojice pak bude čestným hostem na párty.
Původně bylo do akce zapojeno mnohem více lidí, s přibližujícím se termínem (únor) ale účatníci závodu odpadali a odpadali a nakonec nás zbylo jen osm - Hanka a Brad (Američan žijící v Kanadě), Liam (Kanada) a Jirka (ČR), Barča a Dominik (Austrálie) a Allie (Kanada) a Sam (Kanada). Takže se vlastně jednalo o česko-kanadský závod, do kterého se nějak omylem přimíchal Australan a skoro Američan.
Vyrazili jsme všichni společně ve čtvrtek ráno z kolejí, dvě dvojice se vydaly na sever, dvě dvojice na jih. Od té doby jsme toho vzájemně o sobe moc nevěděli, takže se naše zážitky trochu liší
Já, Hanka, jsem vyrazila s Bradem poměrně odhodlaně směrem Borgarnes, Blonduos, Akureyri, Egilstadir, Hofn a Reykjavík. Působili jsme asi trochu jako blázni, když jsme prvnímu řidiči, který nám za Reykjavíkem zastavil, řekli, že cestujeme do Reykjavíku, ale to nám nevadilo. Brad vždy ještě doložil informaci, že přijel na Island studovat japonštinu a bylo vymalováno. První den jsme cestovali s šesti řidiči, první nás vzal jenom k Mosfellbaeru, druhý do Borgarnes, třetí jen kousek dál, tam nás předběhli Bára s Dominikem, čtvrtý k univerzitní budově někde uprostřed polí, pátá paní až do Akureyri, no a ten šestý nás vyklopil uprostřed ničeho kus od Mývatnu.
Takže jsme se kolem osmé večer ocitli někde, sice na N1, ale v místě, kde projelo jedno auto za půl hodiny a byl to nějaký blázen, který jezdil pořád dokola kolem jezera. Později jsme se dozvěděli, že se teplota blížila mínus patnácti, ale v tu chvíli jsme jenom nasadili batohy na záda, do ruky si vzali tousta s arašídovým máslem a marmeládou, typické to americké cestovací jídlo, něco jako u nás doma chleba s řízkem, a šli. Mohli jsme jít asi hodinku a pohybujícím se nám bylo i docela teplo, ale začínali jsme toho mít právě akorát tak dost, když jsme narazili na vesničku na břehu jezera. Tam začal další obtížný úkol - byli jsme sice ve vesničce, ale hold byla trochu kosa, venku se spát nedalo, tak jsem začala klepat na různý dveře, jestli bychom nemohli přespat někde v koutě. Nemohli. Ani se nedivím, kdyby u mě o půl desáté zaklepala nějaká slečna s obrovským batohem, navíc za zády se špinavým Američanem s rampouchy ve fousech, asi bych taky uvažovala. Nechtěli nás nechat přespat ani v místním hotýlku, spaní na zemi prý vyloučeno, oni jsou hotel. No, nakonec jsem přesvědčila paní z posledních dvěří a ona zase přesvědčila lidi z hotelu, takže jsme dostali pokojíček v hotelu Mývatn, dali si tam sprchu a dalšího tousta s marmeládou a celí šťastní šli spát. (Noc pro osobu v hotelu Mývatn přijde na 10 000,-ISK (cca 2000,-Kč), my ji měli zadarmo).
Dneska se mi nechce věřit tomu, jaké jsme měli štěstí. Tam nahoře šlo doopravdy minimálně o zdraví a zůstat venku celou noc, to by z nás asi ráno byly kostky ledu. Ráno nám personál v hotelu, netušíc, že jsme tam tak trochu přes počet, nabídl snídani, tu jsme ale odmítli a vyrazili za dalším dobrodružstvím. Jenže ono nikde a nikde, ani jedno auto, tak jsme asi hodinku šlapali a pak nám zastavil pán a že nás vezme ke Krafle. Byl to sice kousek, ale díky němu jsme objevili nejefektivnější způsob stopování - z auta do auta. Ač je to nepochopitelný, Islanďané mnohem radši zastaví člověku, který má za sebou auto - protože přece ti lidí v autě mohou mít nějaký problém, lidí stojící jen tak na silnici asi ne. No nic, zastavil nám u Krafly, já vyběhla ven a s batohem stále v jeho kufru už stopla další auto - čtyři rybáře z Akureyri. Jelikož ale auto bylo jenom pro pět lidí, jela jsem od Krafly do Egilstadiru Bradovi na klíně. Není moc statné postavy a mám pocit, že na tento úsek cesty nevzpomíná úplně rád, ale hold se nedalo nic dělat, přežili jsme (přežil:-))
V Egilstadiru na benzince jsme potkali Báru a Dominika, dojeli před náma. Setkání to bylo srdečné, byli jsme rádi, že se všichni vidíme živí a zdraví. Bára a Dominik nám předali několik cenných informací a společně jsme se domluvili, že překročíme pravidla závodu a pojedeme mimo silnici N1, N1 v tomto úseku byla špatně průjezdá a úplně bez civilizace, to se nám zdálo příliš nebezpečné. Pak se v Egilstadiru objevila i Allie a Sam, přijeli z opačné strany, takže jsme si trochu popovídali o tom, jak to jde (oni si popovídali, když se baví tři rodilí mluvčí mezi sebou, není šance jim rozumět), zasmáli se Jirkovi a Liamovi, kteří podle našich odhadů zůstali někde u Víku, dvě hodinky cesty od Reykjavíku, a šli. Nám páni rybáři našli odvoz do Djupavegur, nebo až do Hofnu, to prý podle toho, ja se domluvíme. No, moc jsme se nedomluvili, pán moc anglicky neuměl, ale pochopili jsme, že dělá něco jako soukormou veřejnou dopravu - zajede pro lidi na letiště, rozváží děti ze školy na farmy a vůbec si tak nějak cestuje po východním pobřeží podle potřeby. Pár koleček Marylandů (oblíbené a levné keksy) vytvořilo příjemnou náladu a my se s jedním řidičem dostali přes nejhorší část cesty - studené, deštivé a sněživé východní pobřeží. Cestou jsme zase minuli Báru a Doma, někde u Djupavegur, neměli štěstí na stopa. A taky Jirku a Liama v protisměru, my měli za sebou dvě třetiny cesty, oni třetinu, trochu nám to pozvedlo náladu.
Pan řidič nás vysadil u Hofnu, a tam jsme potkali řidiče, který nás vzal ten nejkratší úsek, ale na kterého asi budeme vzpomínat nejraději. Velice energický starý pán v prťavém autíčku, neustále něco povídal, anglicky neuměl ani slovo, po třech metrech začal rozmáchle utírat přední sklo, které se mu našim příchodem zarosilo, a pokračoval v tom asi dalších pět kilometrů, kde nás vysadil a odhasil si to někam mimo N1. Byli jsme z něj tak vysmátí, že nám nevadil ani přicházející déšť, takže jsme zase jednou naložili batohy na záda a šlapali silnici. A právě ve chvíli, kdy už jsme byli i přes všechny možné vrstvy durch, zastavila nám paní, popovezla nás asi jen dvacet kilometrů, doporučila nám ubytování na statku kousek od tam a čistou náhodou nás vysadila zrovna ve chvíli, kdy kolem projížděla paní ze zmiňovaného statku. Takže si nás odvezla domů, Brad ještě usmlouval cenu na 1000 ISK na osobu a noc a celí šťastní jsme tam zakempovali. Rozvěsili jsme po domečku všechny bundy a batohy, vlastně sušily co se dalo, připojili se na internet, rozeslali pozdravy, zahráli si šachy (světe div se, Bradovi trvalo docela dlouho, než mě porazil, i když to bude možná i tím, že jsem v některých chvílích vypadala tak bezradně, že prostě našel tah, který by byl pro mě výhodný, a pak hold nevěděl co s ním). Ubytování to bylo příjemné a lidí tam skvělí, pro všechny příští cestovatele po Islandu můžu statek Holmur jenom dopuručit.
Ráno se nám nechtělo ven, jako obvykle. Ale počasí se mezitím umoudřilo a mezi mraky občas prosvitlo sluníčko a na severu osvětlovalo ledovec a jezera a pláně pod ním a vůbec to bylo takové trochu jarní ráno, takže nám vůbec nevadilo šlapat silnici. Pravda, trochu nás znervozňovalo, že jsme během hodiny potkali tak tři auta, to čtvrtý ale začalo kousek od nás zpomalovat, takže pohoda. Úsměv nám na tváři nám ale brzo zmrznul, ze zadního okénka se totiž vynořilo několik mávajících ruk a Barča s Domoušem nám popřáli dobré ráno a odhasili si to směrem na Reykjavík. Strávili noc někde za náma a tak potkali první auto, které bylo ochotno brát stopaře, dřív než my. Takže jsme si zanadávali a šlapali dál. Pak nás vzal jakýsi vědec k ledovcovému jezeru na jihu, odtud dva fotografové z Anglie. Ti mi připravili další šok, po víkendu s Bradem jsem totiž nabyla dojmu, že se moje angličtina zlepšila. Nicméně výslovnost britské angličtiny mi zůstala skryta, takže ač s nimi Brad vesele konverzoval, já nerozuměla ani slovo. No nic, vysadili nás opět uprostřed ničeho u odbočky k nějakému vodopádu, se slibem, že pokud nás na silnici za pár hodin najdou, vezmou nás aspoň do nejbližší vesnice.
Nakonec jsme se s nimi už nepotkali, po pár dalších minutách nám zastavilo černé fáro a že nás vezmou až do Reykjavíku. Nejdřív jsme tomu nechtěli věřit, protože to bylo jedno z těch obrovských zápaďáckých aut, za volantem seděl chlápek nápadně se podobající sicilskému mafiánovi a paní vedle něj byla tak ověšená náramnky, že štěrchala při každém pohybu. Ale naložili nás, trochu ušmudlaný a smradlavý a vypadali s tím docela v pohodě. Kousek před Reykjavíkem jsme si s Bradem zažili vítězný moment, na silnici jsme potkali Barču a Doma, naše řidiče jsme asi válečným pokřikem vyděsili, ale když pochopili, že jsme právě splatili dluh z rána, nabídli se, že nás vezmou až ke kolejím, abychom náhodou o vítězství ještě nepřišli.
Takže nás vysadili u kolejí a my posledních pár metrů běželi, vysmátí jak malé děti jsme doběhli do společenské místnosti s nadějí, že bychom mohli být první. No, a tam byli Allie a Sam. Takže jsme se zas uklidnili, počkali na Báru a Doma, vzdali čekání na Liama a Jirku a celé to nějak zakončili.
Zážitky mě (Báry) a velkýho Australana patřily k těm, nad kterými se člověk zasměje až po delší době. Z nějakého zvláštního důvodu jme měli pocit, že při stopování nám bude celou dobu svítit slunko a já budu žonglovat a Domouš bude hrát na kytaru. Takže jsme si na únorovou výpravu kolem Islandu sbalili kromě pár praktických věcí i žonglovací míčky, Dom trendy sluneční brýle a kytaru. První den proběhl celkem dobře podle očekávání. Slunko svítilo a my neměli na srandičky u silnice čas, protože nás bralo jedno auto za druhým. Řidič cestou do Akureyri vlastnící loďku nás pozval na Whale watching (Pozorování velryb) zadarmo společně s ubytkem u něj na ostrůvku – doufáme, že bude čas této nabádky využít. Po cestě jsme ještě stopli párek lidí, kteří neuměli ani slovo anglicky a to byla zvláštní zkušenost, jak jsme se všichni bez těch slov cítili jak na trní a myslíme, že jak jim tak nám se ulevilo, když se naše cesty rozešly. Večer jsme potom udělali velkou chybu, kterou si už asi navždycky budeme pamatovat. K večeru jsme se nechali jedním autem dovézt na rozcestí kamsi mimo civilizaci doprostřed ničeho kdesi za Mývatnem (jezero na severu). Teplota -17°C, přicházející tma, silný vítr ze severu, nikde nikdo. Byla nám hrozná zima, tak jsme se dali do pochodu, odhodlání v případě, že nás nikdo nevezme, pochodovat celou noc, na spaní venku to nebylo. Po dvouhodinovém pochodu nás celý promrzlý vzala holčina jednoucí ze skiareálu domů a vysadila nás kus od N1 u jejího strejdy na farmě. Tak jsme tam zůstali téměř u prasátek, ale bylo nám teplo a všechno jsme usušili, Dominik konečně vytáhnul svou ošuntělou kytaru a zahrál pár australských vypalovaček.
Ráno bylo morálně náročné. Stejná zima, stejný vítr, jen o kapku víc světla. Majitel farmy nás vzal autem zpět na N1 a my se modlili za pojíždějící auto, po dalším asi hodinovém pochodu nás vzala zase holka jedoucí z univerzity v Akureyri někam domů do východních fjordů. Dovezla nás až do Egilstadiru, odtam jela jedinou průjezdnou cestou dál do fjordů. My ale chtěli hrát podle pravidel, takže jsme svorně vystoupili v Egistadiru a snažili se stopnout někoho po N1. Postupně nám ale docházelo, že vydat se tímto směrem je doslova nebezpečné, protože cesta je špatně průjezdná a těžko by se tam stopovalo a každý rozumný člověk jezdí oklikou stejně jako naše studentka z Akureyri. Rozhodli jsme se porušit pravidla a jednat s ohledem na naše bezpečí (konečně). Pak jsme v Egilstadiru potkali Hanku s Bradem a byli jsme rádi, že je vidíme živý a zdravý. I když jsme strávili hodinu zjišťováním toho, jak to vypadá s N1 a byla to strategická informace, rozhodli jsme se je přesvědčit, aby také porušili pravidla a jednali s ohledem na své bezpečí. Já jsem byla hrozně ráda, že je dva vidím v pořádku a ulevilo se mi, že jsme všichni zvládli sever. Když jsme ty dva přesvědčili a oni našli lidi, který je vezmou přes fjordy, začali jsme se starat o vlastní dopravu. Na benzínce jsme si stopli paní jednoucí s nemocnou kočičikou od veterináře. Ve východních fjordech jsme měli vyloženě smůlu na stop. Od té doby, co nás paní s kočičkou vyložila, jsme fjordy zdolávali po desetikiloetrových stopech. Nakonec jsme strávili tři hodiny v jednom z fjordů – klasika: déšť, vítr, zima. Ale kousek od nás byla farma, takže v případě potíží bychom mohli hledat pomoc tam. Nakonec jsme asi vypadali tak zoufale, že auto, které kolem nás projelo s tím, že nás nevezmou, se pro nás vrátilo a dobří lidé uvnitř našli kousek místa pro špinavé, promáchané a na kost zmrzlé blázny. Dovezli nás až do Hofnu, tam jsme zakempovali. Dalšího dne nás již čekalo příjemné ráno, konečně kousek slunka a aut plná cesta jižním pobřežím. Ten den jsme si užili a hned první stop nás vzal až do Víku (polovina cesty). Cestou do Víku jsme potkali Brada a Hanku, chvíli jsme přemýšleli, jestli je naložíme, ale pak jsme si řekli, že je hezky a že zas o nic nejde, tak že si zazávodíme – Brad vypadal pořádně naštvaně. I když jsme spěchali, abychom závod vyhráli, nemohli jsme nezastavit u Jökullsarlón (ledovcového jezera), které můžete spatřit na všech fotkách z Islandu. A i když je to jinak turisty prolezlé místo – to ráno jsme tam byli jen my a naši francouzští řidiči – paráda.
Z Víku jsme se potom kodrcali zase po dvaceti kilometrech, tak se stalo, že nás Hanka a Brad předběhli. Dominik to nesl těžko, mně to ale bylo jedno, protože já jsem byla ráda, že jsme to dali a že jsme v pořádku a že máme zkušenosti, které jsme zaplatili naštěstí jen trochou nepohodlí.
Příběhy ostatních skupin jsem se dozvěděly až na party týden po závodě. To už jsme byli všichni hezky zrelaxovaní a vysmátí.
Allie a Sam podali nejlepší výkon, poté, co jsme je potkali v pátek odpoledne na opačném konci Islandu, se dostali dvěma stopy do Akureyri a od tam přímo do Reykjavíku. Takže dorazili domů v pátek večer. Sázkaři - nezúčastnění obyvatelé kolejí, jim moc nepoděkovali - jednak jenom malá část sázela na vítězství této skupiny, no a za druhé absolutně smetli ze stolu veškeré odhady času, který je potřeba na objetí Islandu.
Jirka a Liam měli zajímavé, ale postupem času trochu jednotvárné zážitky. Dva borce na silnici hold nebral nikdo, smiloval se nad nimi až jeden pár, jedoucí kolem Islandu na romantickou dovolenou. Z romantiky toho asi moc nezbylo, kluky vždy vysadili, když se jeli podívat někam mimo N1, po pár hodinách je tam nebo o kousek dál, zase nabrali a pokračovali v cestě. Na noc si kluci postavili stan pod okny chatky, kde ti dva spali, a i když ráno poctivě vypadli co nejdříve, aby byli pryč, až se ti dva znovu vydají na cestu, cestovali s nimi znovu. Nakonec se na ně přece jenom štěstí usmálo, potkali českou výpravu, se kterou se svezli až domů. Dorazili v sobotu pozdě večer, přesvědčeni o tom, že jedou na vítězství. Sázkaři byli i s jejich výkonem nespokojení - sice se všichni trefili na umístění, ale protože se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by kluky typoval na vyšší pozici, nikdo nic nevyhrál. A navíc přijeli už v sobotu večer a ne až v pondělí rádo, jak typovaly ty nejoptimističtější odhady.
Cooking party (jídlová párty) po závodě proběhla parádně a po týdnu už jsme se všichni všemu mohli pořádně zasmát. Haňula připravila impro zapečené palačinky a já jsem našim kamarádům připravila tradiční pěkně tučné vepřo-knedlo-zelo. Ostatní pokrmy byly také chutné, přesto bychom neskromně dodaly, že české dámy tu mají pověst kuchařinek spanilých :-)
Foto z hitch-hiku zde.
Pokračování...
Plán byl jednoduchý - stopaři, vždy ve dvojici holka a kluk, vyrazí z bodu A (Reykjavík, studentské koleje) a po objetí celého Islandu po silnici N1 se co nejrychleji do bodu A zase vrátí. Vítězná dvojice pak bude čestným hostem na párty.
Původně bylo do akce zapojeno mnohem více lidí, s přibližujícím se termínem (únor) ale účatníci závodu odpadali a odpadali a nakonec nás zbylo jen osm - Hanka a Brad (Američan žijící v Kanadě), Liam (Kanada) a Jirka (ČR), Barča a Dominik (Austrálie) a Allie (Kanada) a Sam (Kanada). Takže se vlastně jednalo o česko-kanadský závod, do kterého se nějak omylem přimíchal Australan a skoro Američan.
Vyrazili jsme všichni společně ve čtvrtek ráno z kolejí, dvě dvojice se vydaly na sever, dvě dvojice na jih. Od té doby jsme toho vzájemně o sobe moc nevěděli, takže se naše zážitky trochu liší
Já, Hanka, jsem vyrazila s Bradem poměrně odhodlaně směrem Borgarnes, Blonduos, Akureyri, Egilstadir, Hofn a Reykjavík. Působili jsme asi trochu jako blázni, když jsme prvnímu řidiči, který nám za Reykjavíkem zastavil, řekli, že cestujeme do Reykjavíku, ale to nám nevadilo. Brad vždy ještě doložil informaci, že přijel na Island studovat japonštinu a bylo vymalováno. První den jsme cestovali s šesti řidiči, první nás vzal jenom k Mosfellbaeru, druhý do Borgarnes, třetí jen kousek dál, tam nás předběhli Bára s Dominikem, čtvrtý k univerzitní budově někde uprostřed polí, pátá paní až do Akureyri, no a ten šestý nás vyklopil uprostřed ničeho kus od Mývatnu.
Takže jsme se kolem osmé večer ocitli někde, sice na N1, ale v místě, kde projelo jedno auto za půl hodiny a byl to nějaký blázen, který jezdil pořád dokola kolem jezera. Později jsme se dozvěděli, že se teplota blížila mínus patnácti, ale v tu chvíli jsme jenom nasadili batohy na záda, do ruky si vzali tousta s arašídovým máslem a marmeládou, typické to americké cestovací jídlo, něco jako u nás doma chleba s řízkem, a šli. Mohli jsme jít asi hodinku a pohybujícím se nám bylo i docela teplo, ale začínali jsme toho mít právě akorát tak dost, když jsme narazili na vesničku na břehu jezera. Tam začal další obtížný úkol - byli jsme sice ve vesničce, ale hold byla trochu kosa, venku se spát nedalo, tak jsem začala klepat na různý dveře, jestli bychom nemohli přespat někde v koutě. Nemohli. Ani se nedivím, kdyby u mě o půl desáté zaklepala nějaká slečna s obrovským batohem, navíc za zády se špinavým Američanem s rampouchy ve fousech, asi bych taky uvažovala. Nechtěli nás nechat přespat ani v místním hotýlku, spaní na zemi prý vyloučeno, oni jsou hotel. No, nakonec jsem přesvědčila paní z posledních dvěří a ona zase přesvědčila lidi z hotelu, takže jsme dostali pokojíček v hotelu Mývatn, dali si tam sprchu a dalšího tousta s marmeládou a celí šťastní šli spát. (Noc pro osobu v hotelu Mývatn přijde na 10 000,-ISK (cca 2000,-Kč), my ji měli zadarmo).
Dneska se mi nechce věřit tomu, jaké jsme měli štěstí. Tam nahoře šlo doopravdy minimálně o zdraví a zůstat venku celou noc, to by z nás asi ráno byly kostky ledu. Ráno nám personál v hotelu, netušíc, že jsme tam tak trochu přes počet, nabídl snídani, tu jsme ale odmítli a vyrazili za dalším dobrodružstvím. Jenže ono nikde a nikde, ani jedno auto, tak jsme asi hodinku šlapali a pak nám zastavil pán a že nás vezme ke Krafle. Byl to sice kousek, ale díky němu jsme objevili nejefektivnější způsob stopování - z auta do auta. Ač je to nepochopitelný, Islanďané mnohem radši zastaví člověku, který má za sebou auto - protože přece ti lidí v autě mohou mít nějaký problém, lidí stojící jen tak na silnici asi ne. No nic, zastavil nám u Krafly, já vyběhla ven a s batohem stále v jeho kufru už stopla další auto - čtyři rybáře z Akureyri. Jelikož ale auto bylo jenom pro pět lidí, jela jsem od Krafly do Egilstadiru Bradovi na klíně. Není moc statné postavy a mám pocit, že na tento úsek cesty nevzpomíná úplně rád, ale hold se nedalo nic dělat, přežili jsme (přežil:-))
V Egilstadiru na benzince jsme potkali Báru a Dominika, dojeli před náma. Setkání to bylo srdečné, byli jsme rádi, že se všichni vidíme živí a zdraví. Bára a Dominik nám předali několik cenných informací a společně jsme se domluvili, že překročíme pravidla závodu a pojedeme mimo silnici N1, N1 v tomto úseku byla špatně průjezdá a úplně bez civilizace, to se nám zdálo příliš nebezpečné. Pak se v Egilstadiru objevila i Allie a Sam, přijeli z opačné strany, takže jsme si trochu popovídali o tom, jak to jde (oni si popovídali, když se baví tři rodilí mluvčí mezi sebou, není šance jim rozumět), zasmáli se Jirkovi a Liamovi, kteří podle našich odhadů zůstali někde u Víku, dvě hodinky cesty od Reykjavíku, a šli. Nám páni rybáři našli odvoz do Djupavegur, nebo až do Hofnu, to prý podle toho, ja se domluvíme. No, moc jsme se nedomluvili, pán moc anglicky neuměl, ale pochopili jsme, že dělá něco jako soukormou veřejnou dopravu - zajede pro lidi na letiště, rozváží děti ze školy na farmy a vůbec si tak nějak cestuje po východním pobřeží podle potřeby. Pár koleček Marylandů (oblíbené a levné keksy) vytvořilo příjemnou náladu a my se s jedním řidičem dostali přes nejhorší část cesty - studené, deštivé a sněživé východní pobřeží. Cestou jsme zase minuli Báru a Doma, někde u Djupavegur, neměli štěstí na stopa. A taky Jirku a Liama v protisměru, my měli za sebou dvě třetiny cesty, oni třetinu, trochu nám to pozvedlo náladu.
Pan řidič nás vysadil u Hofnu, a tam jsme potkali řidiče, který nás vzal ten nejkratší úsek, ale na kterého asi budeme vzpomínat nejraději. Velice energický starý pán v prťavém autíčku, neustále něco povídal, anglicky neuměl ani slovo, po třech metrech začal rozmáchle utírat přední sklo, které se mu našim příchodem zarosilo, a pokračoval v tom asi dalších pět kilometrů, kde nás vysadil a odhasil si to někam mimo N1. Byli jsme z něj tak vysmátí, že nám nevadil ani přicházející déšť, takže jsme zase jednou naložili batohy na záda a šlapali silnici. A právě ve chvíli, kdy už jsme byli i přes všechny možné vrstvy durch, zastavila nám paní, popovezla nás asi jen dvacet kilometrů, doporučila nám ubytování na statku kousek od tam a čistou náhodou nás vysadila zrovna ve chvíli, kdy kolem projížděla paní ze zmiňovaného statku. Takže si nás odvezla domů, Brad ještě usmlouval cenu na 1000 ISK na osobu a noc a celí šťastní jsme tam zakempovali. Rozvěsili jsme po domečku všechny bundy a batohy, vlastně sušily co se dalo, připojili se na internet, rozeslali pozdravy, zahráli si šachy (světe div se, Bradovi trvalo docela dlouho, než mě porazil, i když to bude možná i tím, že jsem v některých chvílích vypadala tak bezradně, že prostě našel tah, který by byl pro mě výhodný, a pak hold nevěděl co s ním). Ubytování to bylo příjemné a lidí tam skvělí, pro všechny příští cestovatele po Islandu můžu statek Holmur jenom dopuručit.
Ráno se nám nechtělo ven, jako obvykle. Ale počasí se mezitím umoudřilo a mezi mraky občas prosvitlo sluníčko a na severu osvětlovalo ledovec a jezera a pláně pod ním a vůbec to bylo takové trochu jarní ráno, takže nám vůbec nevadilo šlapat silnici. Pravda, trochu nás znervozňovalo, že jsme během hodiny potkali tak tři auta, to čtvrtý ale začalo kousek od nás zpomalovat, takže pohoda. Úsměv nám na tváři nám ale brzo zmrznul, ze zadního okénka se totiž vynořilo několik mávajících ruk a Barča s Domoušem nám popřáli dobré ráno a odhasili si to směrem na Reykjavík. Strávili noc někde za náma a tak potkali první auto, které bylo ochotno brát stopaře, dřív než my. Takže jsme si zanadávali a šlapali dál. Pak nás vzal jakýsi vědec k ledovcovému jezeru na jihu, odtud dva fotografové z Anglie. Ti mi připravili další šok, po víkendu s Bradem jsem totiž nabyla dojmu, že se moje angličtina zlepšila. Nicméně výslovnost britské angličtiny mi zůstala skryta, takže ač s nimi Brad vesele konverzoval, já nerozuměla ani slovo. No nic, vysadili nás opět uprostřed ničeho u odbočky k nějakému vodopádu, se slibem, že pokud nás na silnici za pár hodin najdou, vezmou nás aspoň do nejbližší vesnice.
Nakonec jsme se s nimi už nepotkali, po pár dalších minutách nám zastavilo černé fáro a že nás vezmou až do Reykjavíku. Nejdřív jsme tomu nechtěli věřit, protože to bylo jedno z těch obrovských zápaďáckých aut, za volantem seděl chlápek nápadně se podobající sicilskému mafiánovi a paní vedle něj byla tak ověšená náramnky, že štěrchala při každém pohybu. Ale naložili nás, trochu ušmudlaný a smradlavý a vypadali s tím docela v pohodě. Kousek před Reykjavíkem jsme si s Bradem zažili vítězný moment, na silnici jsme potkali Barču a Doma, naše řidiče jsme asi válečným pokřikem vyděsili, ale když pochopili, že jsme právě splatili dluh z rána, nabídli se, že nás vezmou až ke kolejím, abychom náhodou o vítězství ještě nepřišli.
Takže nás vysadili u kolejí a my posledních pár metrů běželi, vysmátí jak malé děti jsme doběhli do společenské místnosti s nadějí, že bychom mohli být první. No, a tam byli Allie a Sam. Takže jsme se zas uklidnili, počkali na Báru a Doma, vzdali čekání na Liama a Jirku a celé to nějak zakončili.
Zážitky mě (Báry) a velkýho Australana patřily k těm, nad kterými se člověk zasměje až po delší době. Z nějakého zvláštního důvodu jme měli pocit, že při stopování nám bude celou dobu svítit slunko a já budu žonglovat a Domouš bude hrát na kytaru. Takže jsme si na únorovou výpravu kolem Islandu sbalili kromě pár praktických věcí i žonglovací míčky, Dom trendy sluneční brýle a kytaru. První den proběhl celkem dobře podle očekávání. Slunko svítilo a my neměli na srandičky u silnice čas, protože nás bralo jedno auto za druhým. Řidič cestou do Akureyri vlastnící loďku nás pozval na Whale watching (Pozorování velryb) zadarmo společně s ubytkem u něj na ostrůvku – doufáme, že bude čas této nabádky využít. Po cestě jsme ještě stopli párek lidí, kteří neuměli ani slovo anglicky a to byla zvláštní zkušenost, jak jsme se všichni bez těch slov cítili jak na trní a myslíme, že jak jim tak nám se ulevilo, když se naše cesty rozešly. Večer jsme potom udělali velkou chybu, kterou si už asi navždycky budeme pamatovat. K večeru jsme se nechali jedním autem dovézt na rozcestí kamsi mimo civilizaci doprostřed ničeho kdesi za Mývatnem (jezero na severu). Teplota -17°C, přicházející tma, silný vítr ze severu, nikde nikdo. Byla nám hrozná zima, tak jsme se dali do pochodu, odhodlání v případě, že nás nikdo nevezme, pochodovat celou noc, na spaní venku to nebylo. Po dvouhodinovém pochodu nás celý promrzlý vzala holčina jednoucí ze skiareálu domů a vysadila nás kus od N1 u jejího strejdy na farmě. Tak jsme tam zůstali téměř u prasátek, ale bylo nám teplo a všechno jsme usušili, Dominik konečně vytáhnul svou ošuntělou kytaru a zahrál pár australských vypalovaček.
Ráno bylo morálně náročné. Stejná zima, stejný vítr, jen o kapku víc světla. Majitel farmy nás vzal autem zpět na N1 a my se modlili za pojíždějící auto, po dalším asi hodinovém pochodu nás vzala zase holka jedoucí z univerzity v Akureyri někam domů do východních fjordů. Dovezla nás až do Egilstadiru, odtam jela jedinou průjezdnou cestou dál do fjordů. My ale chtěli hrát podle pravidel, takže jsme svorně vystoupili v Egistadiru a snažili se stopnout někoho po N1. Postupně nám ale docházelo, že vydat se tímto směrem je doslova nebezpečné, protože cesta je špatně průjezdná a těžko by se tam stopovalo a každý rozumný člověk jezdí oklikou stejně jako naše studentka z Akureyri. Rozhodli jsme se porušit pravidla a jednat s ohledem na naše bezpečí (konečně). Pak jsme v Egilstadiru potkali Hanku s Bradem a byli jsme rádi, že je vidíme živý a zdravý. I když jsme strávili hodinu zjišťováním toho, jak to vypadá s N1 a byla to strategická informace, rozhodli jsme se je přesvědčit, aby také porušili pravidla a jednali s ohledem na své bezpečí. Já jsem byla hrozně ráda, že je dva vidím v pořádku a ulevilo se mi, že jsme všichni zvládli sever. Když jsme ty dva přesvědčili a oni našli lidi, který je vezmou přes fjordy, začali jsme se starat o vlastní dopravu. Na benzínce jsme si stopli paní jednoucí s nemocnou kočičikou od veterináře. Ve východních fjordech jsme měli vyloženě smůlu na stop. Od té doby, co nás paní s kočičkou vyložila, jsme fjordy zdolávali po desetikiloetrových stopech. Nakonec jsme strávili tři hodiny v jednom z fjordů – klasika: déšť, vítr, zima. Ale kousek od nás byla farma, takže v případě potíží bychom mohli hledat pomoc tam. Nakonec jsme asi vypadali tak zoufale, že auto, které kolem nás projelo s tím, že nás nevezmou, se pro nás vrátilo a dobří lidé uvnitř našli kousek místa pro špinavé, promáchané a na kost zmrzlé blázny. Dovezli nás až do Hofnu, tam jsme zakempovali. Dalšího dne nás již čekalo příjemné ráno, konečně kousek slunka a aut plná cesta jižním pobřežím. Ten den jsme si užili a hned první stop nás vzal až do Víku (polovina cesty). Cestou do Víku jsme potkali Brada a Hanku, chvíli jsme přemýšleli, jestli je naložíme, ale pak jsme si řekli, že je hezky a že zas o nic nejde, tak že si zazávodíme – Brad vypadal pořádně naštvaně. I když jsme spěchali, abychom závod vyhráli, nemohli jsme nezastavit u Jökullsarlón (ledovcového jezera), které můžete spatřit na všech fotkách z Islandu. A i když je to jinak turisty prolezlé místo – to ráno jsme tam byli jen my a naši francouzští řidiči – paráda.
Z Víku jsme se potom kodrcali zase po dvaceti kilometrech, tak se stalo, že nás Hanka a Brad předběhli. Dominik to nesl těžko, mně to ale bylo jedno, protože já jsem byla ráda, že jsme to dali a že jsme v pořádku a že máme zkušenosti, které jsme zaplatili naštěstí jen trochou nepohodlí.
Příběhy ostatních skupin jsem se dozvěděly až na party týden po závodě. To už jsme byli všichni hezky zrelaxovaní a vysmátí.
Allie a Sam podali nejlepší výkon, poté, co jsme je potkali v pátek odpoledne na opačném konci Islandu, se dostali dvěma stopy do Akureyri a od tam přímo do Reykjavíku. Takže dorazili domů v pátek večer. Sázkaři - nezúčastnění obyvatelé kolejí, jim moc nepoděkovali - jednak jenom malá část sázela na vítězství této skupiny, no a za druhé absolutně smetli ze stolu veškeré odhady času, který je potřeba na objetí Islandu.
Jirka a Liam měli zajímavé, ale postupem času trochu jednotvárné zážitky. Dva borce na silnici hold nebral nikdo, smiloval se nad nimi až jeden pár, jedoucí kolem Islandu na romantickou dovolenou. Z romantiky toho asi moc nezbylo, kluky vždy vysadili, když se jeli podívat někam mimo N1, po pár hodinách je tam nebo o kousek dál, zase nabrali a pokračovali v cestě. Na noc si kluci postavili stan pod okny chatky, kde ti dva spali, a i když ráno poctivě vypadli co nejdříve, aby byli pryč, až se ti dva znovu vydají na cestu, cestovali s nimi znovu. Nakonec se na ně přece jenom štěstí usmálo, potkali českou výpravu, se kterou se svezli až domů. Dorazili v sobotu pozdě večer, přesvědčeni o tom, že jedou na vítězství. Sázkaři byli i s jejich výkonem nespokojení - sice se všichni trefili na umístění, ale protože se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by kluky typoval na vyšší pozici, nikdo nic nevyhrál. A navíc přijeli už v sobotu večer a ne až v pondělí rádo, jak typovaly ty nejoptimističtější odhady.
Cooking party (jídlová párty) po závodě proběhla parádně a po týdnu už jsme se všichni všemu mohli pořádně zasmát. Haňula připravila impro zapečené palačinky a já jsem našim kamarádům připravila tradiční pěkně tučné vepřo-knedlo-zelo. Ostatní pokrmy byly také chutné, přesto bychom neskromně dodaly, že české dámy tu mají pověst kuchařinek spanilých :-)
Foto z hitch-hiku zde.
Pokračování...
Snaefellsness - poloostrov plný sněhodivů
Dva dny před odjezdem nám byla nabídnuta nová práce u Gísliho kamaráda Siggiho v luxusní restauraci Brunch v reykjavické čtvrti Kópavogur. Práci jsme nechtěly odmítnout, ale pro jednu z nás to znamenalo vypustit výlet do národního parku Snaefellsness. Protože Barča celý výlet organizovala pro větší skupinu lidí (kvůli půjčení auta) a Hanka chtěla zachytit drápek v restauraci, nakonec jsme se domluvily, že Hanka zůstane doma a vybuduje naši pozici v restauraci a Bára pojede do Snaefellsnessu. Páteční noc Bára ještě pracovala u Gísliho v Zimsenu a v sobotu ráno se vydala s kamarády za dobrodružstvím. Jeli jsme ve složení Julia (Německo), Evelyn (Rakousko), Dominik (Austrálie), Alex (USA) a já. Takže opravdu mezinárodní složení – nejvíc srandy jsme si užili, když se nás někdo po cestě zeptal, odkud jsme.
Cesta do Snaefellsnessu uběhla docela rychle, první zastávka rozeklané útesy obřeží Arnarstrapi. Doporučuji. Počasí nebylo nic moc, ale k atmosféře tmavých útesů sedělo parádně. Po pobřeží jsme to vzali procházkou až k blízkému městečku Hellnar. Už cestou nám začalo pořádně foukat a my byli rádi, že s sebou máme auto, které nám slouží jako úkryt proti větru. Předtím, než jsme do něj nalezli jsme si ale s větrem ještě zažili velkolepou srandu. Naší další zastávkou byla skupina kráterů Hólahólar. Už jste někdy parkovali auto uvnitř kráteru? Tak tady si to můžete vyzkoušet. Cesta vás dovede přímo do nitra sopky, kde zaparkujete automobil a můžete se vydat vzhůru. Mezitím se rozfoukalo pořádně po islandsku a my si poprvé na Islandu uvědomili, proč Islanďané jakékoliv počasí bez větru považují za dobré. Vítr nám nenechal ani kousíček tepla u těla, neslyšeli jsme se navzájem a hlídali jsme se, abychom neulítli. Přesto jsme z toho byli jak diví a ve větru skotačili a hráli si na Batmany a vůbec jsme z toho měli obrovský zážitek. Děkovali jsme rozhodnutí, že do parku půjčíme auto, protože jsme potom celí provětraní do morku kostí usedli do vozu a zatopili si jak v sauně. Poté jsme ještě navštívili nejzápadnější výběžek Snaefellsnessu, kde je občas možné spatřit velryby a tuleně, my ale v tom nečase byli rádi, že jsme spatřili sami sebe, na velryby bychom nedohlédli. Jinak průvodce láká do tohoto místa ještě kvůli zlaté pískové pláži, kterou jsme v tom nečase nenašli a vikingskému hrobu, který jsme asi našli, protože to byla taková díra v zemi s cedulí o vikingských pohřebních zvycích. No celkově nic extra. Tak to nám celkem stačilo a rozhodli jsme se jet do Grundafjörduru zakempovat. Julia a Evelyn měly domluvené ubytování v mstním Guesthousu a Alex, já a Dominik jsme byli na noc u islandského kamaráda Ariho. Ari žije se svou bulharskou přítelkyní Joannou a svým synem. Poskytli nám na tu noc bezva postýlky, povídali jsme si dlouho do noci v obýváku a dostali jsme výbornou večeři (ryby a krevety v nějaké majdě a ryby v alobalu). Dominik a Ari si fakt sedli a celý večer si povídali o hudebních skupinách a jejich albech a my dámy jsme se do toho taktně nemíchaly a po chvíli jsme se odpouroučeli tradičně do kuchyně, kde jsme taky našly společné téma – americko–bulharsko-české perfektně konsenzuální drbání chlapů. Všude na světě je to stejný...
Ráno jsme se probudili do dne jako malovaného. Přichystali jsme Arimu a jeho rodině americko-australsko-českou snídani a rozloučili jsme se. Nebylo to naposledy co jsme se viděli, to jistě. Za cíl tohoto dne jsme si zvolili ledovec Sneafellsjökull a vrchol Snaefell, kde se natáčel film Cesta do středu Země (podle knihy Julese Verna). Počasí nádherné, naše malé autí jsme zaparkovali nějde pod ledovcem a hurá vzhůru. Někteří z nás motivovaní, někteří méně. Dle informací od našich přátel jsme věděli, že takovýto den v zimním období je nejvhodnější ke zdolání poměrně nenáročné cesty k vrcholu Snaefell. Avšak některé slabší umektané a vždy lépe informované články výpravy, které už příště raději necháme doma (Julia), plýtvaly svou energií neúnavně na brždění skupiny, poučování o bezpečnosti a o šetření sil. Tak jsme tam nevylezli... nechtěli jsme rozpojovat skupinu. Cestou zpátky jsme potkali Islanďany na nedělním výletě – na sněžných skůtrech jeli na vrchol ledovce a kroutili hlavama, když jsme jim řekli, že jsme tam nedošli. No nic, s sebou na skůtr nás nevzali, a tak někteří z nás se svěšeou hlavou (všichni kromě Julie) a někteří z nás vítězoslavně (Julia) jsme ťapkali zpět k autu. Pomalu jsme mířili zpět do vnitrozemí, vzali jsme to po silnici 56 a doporučujem, i z auta bylo vidět mnoho divů. Další zastávkou byl vrchol kráteru Eldborg. K tomuto kráteru se jde asi čtyři kilometry malebným islandským lesíkem a samotný kráter je vysoký 110 metrů. Přesto opět začaly přednášky o bezpečí, odhadu vzdáleností a výšek, o zrádné tmě a jiných nebezpečenstvích. Tak to už jsem já nevydržela a odmítla jsem se vracet, po tom, co jsem měla s Julií ostřejší výměnu názorů týkající se svolení k tomu, abych mohla pokračovat bez ní, se přidal i Dominik, který si taky vydobil povolení od mamky Julie. Tak jsme my dva zamířili ke kráteru a holky zpátky s Julií.To bylo dobře, jinak bych ji asi musela nechat s roubíkem někde v křoví. Eldborg stál za to. Krásný, hluboký kráter hrající všema barvama. Na vrcholu jsme si s Domem zařvali vítězoslavný pokřik, udělali pár fotek a pelášili k autu. Znáte tu islandskou moudrost, že když se ztratíte v islandském lese, tak se máte postavit a rozhlédnout? (Islanské lesíky jsou spíše takové křovíky.) No tak já a Dom máme vyzkoušené, že to v islandské tmě neplatí...
Večer jsem se vrátila domů a potkala Hanku plnou zážitků z nové práce, obě jsme prožily nabitý víkend.
Foto z mezinárodní expedice Snaefellsness zde
Pokračování...
Cesta do Snaefellsnessu uběhla docela rychle, první zastávka rozeklané útesy obřeží Arnarstrapi. Doporučuji. Počasí nebylo nic moc, ale k atmosféře tmavých útesů sedělo parádně. Po pobřeží jsme to vzali procházkou až k blízkému městečku Hellnar. Už cestou nám začalo pořádně foukat a my byli rádi, že s sebou máme auto, které nám slouží jako úkryt proti větru. Předtím, než jsme do něj nalezli jsme si ale s větrem ještě zažili velkolepou srandu. Naší další zastávkou byla skupina kráterů Hólahólar. Už jste někdy parkovali auto uvnitř kráteru? Tak tady si to můžete vyzkoušet. Cesta vás dovede přímo do nitra sopky, kde zaparkujete automobil a můžete se vydat vzhůru. Mezitím se rozfoukalo pořádně po islandsku a my si poprvé na Islandu uvědomili, proč Islanďané jakékoliv počasí bez větru považují za dobré. Vítr nám nenechal ani kousíček tepla u těla, neslyšeli jsme se navzájem a hlídali jsme se, abychom neulítli. Přesto jsme z toho byli jak diví a ve větru skotačili a hráli si na Batmany a vůbec jsme z toho měli obrovský zážitek. Děkovali jsme rozhodnutí, že do parku půjčíme auto, protože jsme potom celí provětraní do morku kostí usedli do vozu a zatopili si jak v sauně. Poté jsme ještě navštívili nejzápadnější výběžek Snaefellsnessu, kde je občas možné spatřit velryby a tuleně, my ale v tom nečase byli rádi, že jsme spatřili sami sebe, na velryby bychom nedohlédli. Jinak průvodce láká do tohoto místa ještě kvůli zlaté pískové pláži, kterou jsme v tom nečase nenašli a vikingskému hrobu, který jsme asi našli, protože to byla taková díra v zemi s cedulí o vikingských pohřebních zvycích. No celkově nic extra. Tak to nám celkem stačilo a rozhodli jsme se jet do Grundafjörduru zakempovat. Julia a Evelyn měly domluvené ubytování v mstním Guesthousu a Alex, já a Dominik jsme byli na noc u islandského kamaráda Ariho. Ari žije se svou bulharskou přítelkyní Joannou a svým synem. Poskytli nám na tu noc bezva postýlky, povídali jsme si dlouho do noci v obýváku a dostali jsme výbornou večeři (ryby a krevety v nějaké majdě a ryby v alobalu). Dominik a Ari si fakt sedli a celý večer si povídali o hudebních skupinách a jejich albech a my dámy jsme se do toho taktně nemíchaly a po chvíli jsme se odpouroučeli tradičně do kuchyně, kde jsme taky našly společné téma – americko–bulharsko-české perfektně konsenzuální drbání chlapů. Všude na světě je to stejný...
Ráno jsme se probudili do dne jako malovaného. Přichystali jsme Arimu a jeho rodině americko-australsko-českou snídani a rozloučili jsme se. Nebylo to naposledy co jsme se viděli, to jistě. Za cíl tohoto dne jsme si zvolili ledovec Sneafellsjökull a vrchol Snaefell, kde se natáčel film Cesta do středu Země (podle knihy Julese Verna). Počasí nádherné, naše malé autí jsme zaparkovali nějde pod ledovcem a hurá vzhůru. Někteří z nás motivovaní, někteří méně. Dle informací od našich přátel jsme věděli, že takovýto den v zimním období je nejvhodnější ke zdolání poměrně nenáročné cesty k vrcholu Snaefell. Avšak některé slabší umektané a vždy lépe informované články výpravy, které už příště raději necháme doma (Julia), plýtvaly svou energií neúnavně na brždění skupiny, poučování o bezpečnosti a o šetření sil. Tak jsme tam nevylezli... nechtěli jsme rozpojovat skupinu. Cestou zpátky jsme potkali Islanďany na nedělním výletě – na sněžných skůtrech jeli na vrchol ledovce a kroutili hlavama, když jsme jim řekli, že jsme tam nedošli. No nic, s sebou na skůtr nás nevzali, a tak někteří z nás se svěšeou hlavou (všichni kromě Julie) a někteří z nás vítězoslavně (Julia) jsme ťapkali zpět k autu. Pomalu jsme mířili zpět do vnitrozemí, vzali jsme to po silnici 56 a doporučujem, i z auta bylo vidět mnoho divů. Další zastávkou byl vrchol kráteru Eldborg. K tomuto kráteru se jde asi čtyři kilometry malebným islandským lesíkem a samotný kráter je vysoký 110 metrů. Přesto opět začaly přednášky o bezpečí, odhadu vzdáleností a výšek, o zrádné tmě a jiných nebezpečenstvích. Tak to už jsem já nevydržela a odmítla jsem se vracet, po tom, co jsem měla s Julií ostřejší výměnu názorů týkající se svolení k tomu, abych mohla pokračovat bez ní, se přidal i Dominik, který si taky vydobil povolení od mamky Julie. Tak jsme my dva zamířili ke kráteru a holky zpátky s Julií.To bylo dobře, jinak bych ji asi musela nechat s roubíkem někde v křoví. Eldborg stál za to. Krásný, hluboký kráter hrající všema barvama. Na vrcholu jsme si s Domem zařvali vítězoslavný pokřik, udělali pár fotek a pelášili k autu. Znáte tu islandskou moudrost, že když se ztratíte v islandském lese, tak se máte postavit a rozhlédnout? (Islanské lesíky jsou spíše takové křovíky.) No tak já a Dom máme vyzkoušené, že to v islandské tmě neplatí...
Večer jsem se vrátila domů a potkala Hanku plnou zážitků z nové práce, obě jsme prožily nabitý víkend.
Foto z mezinárodní expedice Snaefellsness zde
Pokračování...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
u.jpg)