Pár informací o deníku

Většina příspěvků vzniká v Reykjavíku, Island
Na tomto blogu najdete vždy svěží informace o tom, jak se nám (Hančí a Barče) vede v divočině. Tento projekt je štědře podporován granty FM EHP/Norska. Zvláště bychom pomocí tohoto blogu chtěly předat zkušenosti dalším studentům, kteří se zapojí do programu FM EHP/Norska.

sobota 31. ledna 2009

Lyžování na Bláfjöllu a jiné zázraky

Islandská muzea mají poměrně příjemný zvyk mít jeden den v týdnu otevřeno for free, zadarmo. Středa je tak našim kulturním dnem a my si po měsíci našly trochu času a prozkoumaly místní National museum. Místo dýchá zvláštní atmosférou, popisuje příjezd Vikingů, nedostatek zboží, které si mohli sebou přivést, obydlí i různé náčiní. Muselo to být drsné. Z věcí, které nás asi nejvíce zaujaly
Ženy byly na Islandu v rovnocenném postavení. Jsou zobrazovány po boku svých mužů, měly krásné šperky i šaty a možná byly i vzdělané, existuje totiž podezření, že autorem Laxdaely ságy je žena.
Vrstvy popela, chteré v průběhu let pravidelně chrlila Hekla i jiné sopky, jsou fakt ohromující. V kousku země, vyvrtaném u jednoho z běžně obydlených míst, jsou popelové vrstvy snadno rozpoznatelné, některé mají až 20 cm, zkuste si na právě oseté pole nalít 20 cm lávy!!!
Isladané byli menší, viz foto, každopádně vždy měli ( a dle nás stále mají) obrovské nohy. Nebo jsme si možná spletly boty s loděma.
Zatímco všude jinde v Evropě se stavěli chrámy z kamene, aby se jim dodalo trochu lesku, Islaďané si na to vozili dřevo, to tu bylo symbolem bohatství.
Muzeum bylo doopravdy parádní byla tam i interaktivní sekce, ve které kromě hromady různých her, kvízů, dopLňovaček, bylo možné vyzkoušet přilbu, štít a meč a jiné historické oblečení. Návštěva muzea nám trochu nám osvětlila význam ság a to, co v nich potomci těchto statečných žen a můžů vidí. Všechna čest.
S tímto vědomím jsme se opět vypravily do knihovny. Počáteční nadšení nás rychle přešlo, ale zatnuly jsme zuby, překonaly veškeré rekordy a strávily v čítárně pět a půl hodiny. Ale cíle, poslední věty, jsme došly. Získaly jsme už poměrně dost praxe ve vypisování poznámek, máme výborný systém značek pro slova syn, matka, pobratim, slavný a velký a moudrý i příbuzný z pátého kolena. Nikdy víc.
Pro zájemce rekapitulace celého děje: Ketil Nosek se nepohodl s norským králem a tak sbalil své příbuzenstvo a odjel do ciziny. On sám do Skotska, děti na Island. Tam založily mocné a slavné rody. První zápletka se objevuje u Hóskulda, myslím, že to byl vnuk nebo taky možná někdo úplně jiný, kdo si to má pamatovat. Slavný to muž, měl nevlastního bratra Hrúta v Norsku. Ten se rozhodl ujmout se poloviny dědictví po jejich společné matce, což se samozřejmě Hóskuldovi nelíbilo. Po nejrůznějších tahancích a slavné bitvě 35 mužů se bratři dohodli a žili šťastně až do smrti. Hóskuld si, aby to měl pestřejší, přivezl z Norska otrokyni a měl s ní dítě. Teprve později zjistil, že otrokyně je unesenou dcerou irského krále a syn Olaf tedy králův vnuk. Ten vyrostl a byl slavný a mocný a vážený a vůbec vynikal ze všech mužů, co kdy na Islandě žili. Trochu se pohádal s nevlastními bratry o dědictví, ale vše se dobře vyřešilo tím, že adoptoval syna jednoho z nich, Bolliho. Kromě tohoto byl jeho nejmilejším synem Kjartan, slavný, moudrý, pohledný, vynikal nad všechny muže, co...však víte. No a právě tady se objevuje další osoba, z našeho pohledu trochu střelená, Gudrún.
Gudrún je zamilovaná do Kjartana, ale ten se dříve, než ji požádá o ruku, rozhodne odjet do Norska. Kvůli tahanicím o náboženské vyznání (přijato na Islandu pokojnou cestou roku 1000) zdrží čtyři nebo pět let. Jeho pobratim Bolli se vrátí o něco dříve a čekající Gudrunu si vezme. To se samozřejmě Kjartanovi nelíbí, a tak když za rok na to přijede, tropí si různé naschvály, až jednou Gudrun vyštve své bratry a Boliho, aby Kjartana zabili. Stane se, otec Oláf vyhlásí mírový stav a zakáže všem se mstít. Po třech letech ale umírá a jeho žena, matka Kjartana, vyštve své syny, aby zabili Bolliho, výpravy se sama zúčastní. Gudrún z toho není v té chvíli nijak přepadlá, dokonce laškuje s vrahy svého manžela a nechá si popsat průběh masakru, ale po dvacnácti letech přemluví své syny, aby se pomstili. Stylem en- ten- týky dva-špalíky vybere jednoho z účastníků výpravy na Bolliho a nechá ho zabít. Tím je uspokojená, vezme si čtvrtého muže a stane se z ní vážená a svatá žena.
Její synové jsou ovšem názoru, že toho stále ještě nebylo dost a chystají další vraždu, tu jim ale rozmluví, dojde k vyrovnání a celý příběh (s hromadou odboček, rodokmenů, dalších vražd, svateb, sněmů a podrazů) je u konce.
Poslední věta nebyla nijak překvapující: Torkel byl neobyčejně schopný a těšil se pověsti velmi moudrého muže.
Přežily jsme to a šly jsme se za to odměnit do lázní a bylo to prima :-)

Na pátek byl naplánován výlet do místního lyžařského střediska Bláfjöll. Počasí slibovalo mráz a nádherný rozhled a taky to splnilo. Po úvodních zmatcích (islandský způsob organizace je ještě o něco zmatenější než ten můj, Hančin) to Barča rozjela na snowboardu, já na lyžích a skvěle si to užívaly. Lyžařů relativně málo, sníh skvělý, kosa jak v ruském filmu a rozhled až k moři.
Po dvou hodinách jsme si vyměnily vybavení a Hanka se začala učit na boardu. Nejdřív dvakrát skutálela kopeček pro škrvňata (ti malí zmetci tam přede mnou skákali téměř salta, zatímco já vztekle a téměř s brekem prosila technika, aby mi ukázal, jak vypnout nohu z vázání). No, musím říct, že jsem se aspoň zahřála, desetkrát sebou žuchnout během pěti minut a to s těžkým boardem na nohou, to člověku fakt dodá. No a pak přijela Barča a díky její skvělé metodice, a samozřejmě také díky tomu, že jsem extrémně talentovaná, jsem kopeček jednou SJELA (asi jenom dva pády), a pak se už nechala vyvést na kopec. Za Barčiného válečného pokřiku „Váhu na přední, za rukou!“ jsem se do toho vrhla, občas ryla sjezdovku, málem sejmula několik dalších výletníku, udělala několik kotoulů a párkrát líbala matičku Zemi, ale dostala jsem se dolů s pocitem machra. Baruško, děkuji, bylo to prima:-) V podvečer byl na obzoru krásný západ slunce, ale z našeho lyžařského arélu nebyly super fotící podmínky. Barča si ale umínila, že ten západ chce mít zachycený, tak si na lagricovém vybavení z půjčovny dala freeride (jízda mimo sjezdovku) a západ nafotila (těch fotek bylo fakt moc a my neměly to srdce jich 99% vyházet, tak jsme jich vyházely o trochu míň, prostě jsme taky ujetý na západ:-))
No a pak jsme se už jenom nalodily do busu a vydaly se na cestu domů. Uškobrtaný, zničený a trochu omlácený, ale táááákhle spokojený:-)

Fotky najdete zde a Hance se podařilo dát dohromady kraťoučký video, to je tady.

Pokračování...

čtvrtek 29. ledna 2009

Výlet na Glymur

Byl pondělní večer, sice ne první máj, ale touhy k cestování zval nás hlas. Prostě a jednoduše se nám přestávalo líbit sedět na zadku tady v Reykjavíku. Předchozí výprava do Blue Lagoon byla taková neslaná (mastná ano, přestože jsme měly velké studentské slevy), party zrovna nikde žádná nebyla, do práce chodíme jenom o víkendu, a tak nám zpráva od Hančina učitele přišla docela vhod: There is no class on Tuesday.
Hurá, sláva, haleluja, máme celý volný jedenapůl den, to znamená od úterního rána až po středeční poledne. To byla šance, které jsme se musely chytit a taky chytily.
Popadly jsme naše milované průvodce (taky toho od Petra Sojáka - díky, Petře), zvolily trasu, napsaly seznam všeho potřebného, pokusily se naverbovat spolužáky, probraly metodiku a techniku a zapadly do postelí, kde jsme ještě dlooouho vzdychaly, že nemůžeme rozčilením usnout.
To ráno jsme asi poprvé nenadávaly na vstávání, přestože to bylo jedno z nejčasnějších tady na Islandu (považte, půl sedmá). Odhodlaně jsme naházely vše do batohů a vyrazily směr výpadovka.
Zastavilo nám asi třetí auto, milá slečna nás vyhodila hodný kus cesty za Reykjavíkem, odtam nás téměř okamžitě vzal ukrajinský šofér, provezl nás tunelem úplně někam do háje a nechal nás stopovat dál. Stopování je tu velice jednoduché.
Pravidlo zní asi takhle: Zastaví vám maximálně třetí auto. Takže sloveso stopovat je v islandských poměrech hodně nadnesené, jednoduše zvednete ruku a jedete.
Problém zní: Kdy to třetí pojede?
Na hlavním tahu jsme se tak nestihly ani pořádně rozhlédnout, na bočním (stále R1, které ale ubral provoz výše zmíněný tunel pod fjordem) jsme měly čas pořádně se vynadávat a promrznout. Tak jsme aspoň pořídily několik fotek, jako aby vůbec něco. A pak najednou přijelo autí a vysadilo nás až u výchozího bodu na Glymur.
Řidič si o nás musel myslet, že jsme úplní cvoci, hezké počasí nahlášené na odpoledne ještě nedorazilo, takže jsme tam stály, ve větru, sněhové přeháňce a snažily se najít v mapě, kde to vlastně jsme. Velice se nám osvědčily malé skupinky smrčků, i při největší vánici mezi nimi bylo klidno a útulno.
Vyrazily jsme. Cesta vyježděná nejspíše super jeepama se nám brzy ztratila, ale nabraly jsme správný směr (vzhůru) a i když by to asi bylo po cestě trochu jednodušší, nahoře jsme se opět našly. Přestalo sněžit, občas jsme našly i závětří. Cesta nás vedla po hřebenu, s výhledy na fjord i dál do hor, přes potůčky i sněhové závěje. Pak jsme se začaly blížit k průrvě, o níž mi nebylo zdaleka jasné, jak dál. Zároveň se začal přibližovat i podivný zvuk, něco jako startující letadlo.
A pak tam byl. Vodopád Glymur, nejvyšší na Islandu. Napůl schovaný v ledu, kromě kroužícího havrana osamělý a možná i díky němu tak majestátní.
Chvíli jsme na sebe jen tak koukaly a pak spusily oslavný tanec plný hopsání, výkřiků radosti a málem i slziček. Těžko se to tady popisuje a možná se nám i budete smát, aly my tam na vrcholu dosáhly svého cíle. Prokřehlý, hladový a vyšťavený, měly jsme radost jako malé děti. Viděly jsme náš první vodopád tady na Islandu.Všechna ta nádhera tam byla jenom pro nás, nikde nikdo pravděpodobně v okruhu několika kilometrů to ticho, a pak ten rachot a my v tom, samy a spolu.
Pak už jsme jenom vytáhly foťáky a doplazily se ke kraji – vleže kvůli ledu, kde jsme se pokusily zachytit něco z té krásy. To tam je, ale ta radost, ta zůstává jenom pro nás, hold si tam budete muset zajít sami :-)
Průvodce doporučoval jít proti proudu řeky až k brodu a pak po druhé straně soutěsky k těm nejkrásnějším vyhlídkám. Bohužel byl brod napůl zamrzlý, tak že se nedal přejít po ledě, ani nebylo vidět, kolik ledové vody se pod ním schovává. Byly jsme vzteklý a zklamaný. Takový kousek. Vymýšlely jsme nejšílenější varianty, jak se přes řeku dostat, nakonec jsme ale, i s ohledem na slib našim blízkým, že na sebe budeme dávat pozor, vyhlásily Glymuru válku na pokračování a začaly se plazit zpět do údolí (tentokrát už po cestě). Cestou jsme ještě zahlédly několik jeskyní, takže příští porážka Glymuru bude zdrcující, prolezem to tam odshora až dolů.
Dole u fjordu jsme začaly hledat vhodné místo na zakempování. Jelikož se silnice táhne po břehu fjordu, který je téměř neobydlený a který lze mnohem snáze překonat výše popsaným tunelem, vysněné třetí auto se zdálo být v nedohlednu. Už jsme málem rozkládaly stan, když se jedno objevilo v protisměru. Řekly jsme si tak nebo tak, základní problém je dostat se z fjordu, ráno do Reykjavíku už to bude hračka, a jeepa si stoply. No a milý pán byl tak hodný, že nám po pár minutách naprosto originálním způsobem (zablikám, zastavím uprostřed silnice a s otevřeným okýnkem čekám), stopnul další auto, které se vynořilo v našem cíleném směru. No a pak nám vyjednal odvoz až domů.
Konverzaci jsem nerozuměly, ale představujeme si ji zhruba takhle:
Jeep: Nazdar
Jeep2: Nazdar, Co je?
Jeep: Mám tu dvě kočky, chtěly tu přespat a ráno jet do města, nechceš je?
Jeep2: Sou praštěný? No problem, dej je sem.

Dva chlapíci nás odvezli až na Laugavegur, tj. asi 300 metrů od našeho ubytka, nabídli nám kontakt, protože kolem Glymuru jezdí několikrát týdně, a ubytko v chajdě, která je jen kousek od našeho budoucího bitevního pole.
Slíbily jsme jim bechera :-) Mimochodem Becher je nejtvrdší měna, kterou tady vládneme. Becherovi taky nehrozí krize – v elektronickém provedení se alkohol provozovat nedá.

Jinak tu máme ještě takový malý postřeh. V době, kdy na Island přijížděli první osadníci, se tomuto kousku země říkalo Svěhová nebo Ledová země (podobně jako dnes). Lidi prostě nasedli na loď někde v Norsku, přes léto jeli na místo s tímto názvem a dostali se tam na podzim bez prostředků do tuhé zimy. To opravdu museli být tvrďáci. Dokážete si představit, že byste někdy kolem roku 900 prostě se sbalili, pár kůží, pochybné kožené boty bez podrážky a jeli se usadit na ostrov se jménem Ledová země? Hanka to okomentovala takhle: „No, ještě že měl ten praotec Čech tolik rozumu...“

Cestování nás teď uplně chytilo, získaly jsme několik cených zkušeností, poučily se o stopování, vybavení, vhodné skladbě výpravy, rozbitých batozích a vzdálenostech v horách, no a zítra, tedy v pátek, razíme na lyže, v neděli a pondělí na ostrovy a ve středu ke Gullfossu a Geysiru.
Držte nám palce. Začínáme se rozpínat. Samozřejmě to vše prokládáme důkladnou přípravou do školy...občas...

Fotky k tomuto článku, na kterých je už konečně taky na co koukat, najdete zde

Pokračování...

neděle 25. ledna 2009

Život v Reykjavíku: party, lázně, party, lázně Jméno příspěvku pro Jiřího Němce: Občas si proložíme zábavu nějakým učením.

Tak je to tady. Po namáhavém vstávání (stáváme se přeborníky na bleskové, ale doopravdy bleskové sbalení se a vylítnutí z baráku) nás čeká první větší výlet mimo Reykjavík. Našim cílem je poloostrov Reykjanes, jihozápadní výběžek Islandu, na kterém se odehrává valná většina islandského života. Kromě dvou větších měst- Reykjavík a Keflavík, se zde nachází i několik rybářských vesnic, hromada lávy, několik sporných hliníkáren a islandská Eiffelovka a Karlův most v jednom - Blue lagoon.
Ale hezky popořádku. Naštěstí jsme vlezly do autobusu s našim oblíbeným průvodcem Stefanem (toho můžeme všem vřele doporučit, až pojedete na Island, pohlídejte si, aby Vás provázel právě on), takže jsme byly celou cestu zahrnovány informacemi. Z Islandu pocházejí tři Miss World, jeden z nejznámějších šachistů i patnáctileté držitel titulu nej-silák na světě (zmřel ve třiceti, mluví se v této souvislosti o vlivu steroidů). Také před sebou mají perspektivu dlohého života, islandští muži prý dokonce vedou celosvětovou tabulku (průměrně se dožívají 80 let). Další informace se týkala jejich vzhledu, díky chladnému slanému vzduchu se prý jejich zjev tak „neopotřebovává“, prostě je to konzervuje, takže většina islanďanů vypadá mnohem mladší, než doopravdy jsou. V závislosti na uplynulé noci jsme si vzpomněly na ještě jeden konzervační prostředek (líh). Peelingem oblažují svůj obličej vždy, když po bujarém večírku lezou po čtyřech škarpou domů (a že jich Bára včera večer viděla).
Krajina kolem Reykjavíku je dooprady úchvatná. Většinou se jedná o lávová pole, černá, šedá, rezavá, sem tam s jezírkem nebo trochou mechu. Láva je stará asi tři miliony let, poslední erupce tu byla a tudíž i některé kousky krajiny pocházejí z 13. století. V pozadí se tyčí hory, zdvihající se jen tak z ničeho, z placky, prostě vychrlená láva, které ledovec nedovolil rozprostřít se do krajiny. Mě, Hanku, krajina uchvátila. Asi budu mluvit jinak až se budu prodírat popraskaným povrchem a rozedřu boty o ostrý hrany, ale jednou se sem stejně zajdu podívat.
Dalším cílem byl maják na výběžku, kde se díky zrádným podmořským útesům rozbilo už hodně lodiček. Byl od tam hezký výhled, ale toť tak vše. Celkem nám dává zabrat islandská úchylka tahání turistů k majákům, už jsme viděly dva, čeká nás třetí, a kromě pobřeží hezkého stejně jako kdekoliv jinde a vysoké budovy tam vlastně není vůbec nic. No ale nevadí.
Další maják byl díky nedostatku času z programu vypuštěn a my se přesunuli k místu, kde vzniká průrva mezi euroasijskou a americkou deskou. Tahle se táhne od severovýchodu Islandu až po jeho jihozápad, každoročně se zvětšuje o několik milimetrů a tak způsobuje neustálé zvětšování plochy ostrova. Nad průrvou je postavený symbolický most, můžete se tu projít z Evropy do Ameriky a zase zpátky a to vše během několika vteřin. Kam se hrabe Concorde i teleport!
Posledním cílem exkurze byla Modrá Laguna. Tento přírodní úkaz vznikl náhodou při výbuchu nějakákého vrtu. Vytryskla modrobílá slaná voda a společně s černým lávovým okolím vytvořila tak nádhernou scenérii, že se ji Islanďané rozhodli oplotit a pořádně zpoplatnit. Teplota venkovní laguny se pohybuje od 36 do 40°C, nad bazénem se vznášejí oblaka páry a úplně vás oddělují od ostatních návštěvníků. Můžete si naplácat na obličej bílou vrstvu léčivé soli nebo si nechat masírovat záda prudkým vodopádem. V nabídce je i parní nebo suchá lázeň, masáž nebo jeskyně. Zajímavé je, že laguna vznikla opravdu z původně průmyslové katastrofy.
Rozčarování nastane až po opuštění komplexu, kdy vás začne pálit vysolená kůže a vlasy i po dvou umytích silně připomínají ovčí vlnu. Pak vás ještě usadí Islanďané informací, že voda se tam vlastně téměř nečistí a díky peelingové soli obsahuje takovu koncentraci odumřelých šupinek kůže, takže vás chuť k další návštěvě okamžitě přejde. Ale užily jsme si to, i vzhledem k ceně poprvé a naposledy, a návštěvu doporučujeme.
Na cestě domů se nám dostalo informací o momentálním stavu islandské politiky a hospodářství, a teda, je to síla. Vrcholní političtí činitelé nemají důvěru obyvatelstva, zejména kvůli osobním skandálům, nepotismu (pozice ve vládě jsou pod kontrou rodových linií), korupci a nedostatečné kvalifikaci. V květnových volbách nebude koho volit a islandské obyvatelstvo je rozděleno pro i proti vstupu do EU.
Domů jsme dorazily nasolené a utahané, nicméně spokojené.
Já, Hanka, jsem se vydala na večer do práce, Barča na party.
Naše kavárnička se docela rozšoupává, přestože je otevřená teprve druhý den, nebo spíše noc, návštěvnost byla vysoká. Dle islandského rytmu jsem se do jedné v noci nudila a marně hledala, kde by se dala srovnat která židle nebo utřít stůl, no a od jedné do čtyř lítala jak fretka se sklenicemi, hadrou, popelníky, smetáčkem a lopatkou nebo místní verzí mopu, učila se zapalovat svíčky zapalovačem (sranda pro kuřáky, mazec pro mě) a odpovídala na dotazy ohledně nápisu na tričku. Tam mi šéf totiž nechal napsat EG TALA EKKU ISLENSKU, v překladu NEMLUVÍM ISLANDSKY. Návštěvníkům to samozřejmě nedalo, takže mě oslovili nejdřív islandsky, pak pochopili, že je to nejspíš pravda a začali anglicky zkoumat odkud jsem.
Vzhledem k tomu, že jsme „washing animals“, napadlo ještě Barču, že by na zádech mohla mít „ Don´t feed our washing animals!“ Šéf z toho byl nadšený, tak uvidíme, jestli jí to tam dá připsat, já jsem ráda, že už mám svoje tričko doma .
Barča vyrazila na party, dodržela předsevzetí z minulého příspěvku, když jsem se dovlekla z práce, nebyla ještě doma.
Vzhledem k tomu jsme po ránu uznaly, že si zasloužíme odpočinek a vylezly z postelí k večeři. Morální kocovinu z toho nemáme, jsme tu od toho, abychom dělaly to, co se nám právě zachce, tudíž i třeba nic, což je právě to, co teď děláme.
Od Báry: v noci jsme navštívila hlavní noční tepnu – ulici Laugavergur, zkontaktovala jsem pár nových přátel a vydala se hledat bar, kde jsme se měli potkat. Páni, ve městě to tepe, všichni jsou plně koncentrovaní na pobyt v klubech, bývají spoře oděni, holky mají lodičky na bosých nohách – takhle oblečení by klidně mohli být na pláži v Karibiku (i když tady je docela zima). Všichni ale úplně všichni se baví se všema, před klubama jsou fronty na vstup. Potkala jsem ve frontě u klubu nějaký lidi, ptali se mě odkud jsem, odpověděla jsem, oni propukli v jásot, křičeli na celou ulici jména českých fotbalistů a nějaké popěvky se slovem Vyhraujémé. Pak mě drapli a skákali se mnou za křiku. Pak mě mí přátelé z Kanady, Austrálie, Estonska, Islandu, a já už ani nevím odkud, zatáhli do Gay – lesbického baru. Tam jsme protancovali celou noc a opravdu musím uznat, že zdejší atmosféra byla prostě divoká. Ať už člověk přijede do Reykjavíku s jakýmkoliv postojem k divokému nočnímu životu, tady ho to prostě stáhne, tady páteční a sobotní podvečer prostě přináší neklid v nohách a je jisté, že kdyby člověk zůstal doma, nebylo by možné usnout…. Fotky k tomuto článku si můžete prohlédnout zde

Pokračování...

Host smrdí třetí den, ryba tři dny

Už si nepamatujeme, jestli jsme o tom psaly nebo ne, takže se déle rozepíšeme o islandských bankách, finanční krizi a demonstracích. My samy jsme si teda na vlastní kůži na chvíli zkusily prodírat se džunglí bankovního systému. Na začátku prosince jsme našemu bytnému posílaly peníze jako deposit na ubytko. Tyto peníze nedošly na místo určení - v ČSOB tvrdili, že peníze jsou v islandské bance, islandská banka tvrdila, že peníze tam nikdy nebyly. Tak jsme čekaly a doufaly.
Hybnou silou našeho snažení se nakonec stala milá paní z islandské banky. Pokusila se dovolat do naší, bohužel nenarazila na nikoho, kdo by se tam s ní byl schopen domluvit anglicky, přesto něco uvedla do pohybu. Druhý den nám ztrápeně líčila, že slyšela jenom “cekejtesím”, v ČSOB se k nám ale konečně znali. Dokonce natolik, že první člověk věděl, o koho jde a a že teda peníze jsou v bance a že nám budou připsány na účet za tři dny. Najednou jsme se cítily pevné v kramflecích, tak jsme řekly, že teda po tom všem, pokud už jsou peníze v bance, bychom je očekávaly na účtu zítra, ať to laskavě zaurgujou. A druhý den HALELUJA!!! Paní jsme koupily čokoládu a můžeme kdykoliv přijít znovu.
Mimochodem jsme konečně pochopily, jak je možné, že islandské banky zkrachovaly. Jsou pružné, s příjemným personálem a služby typu vymáhání plateb nabízí zdarma. Oproti tomu jejich české protějšky si účtují za reklamaci, doručení platby, vedení účtů a jiné, nevybaví ani zaměstnance na zahraničním styku znalostí angličtiny, pracovní dobu mají do čtyř a hodinovou přestávku. To se pak šetří penízky. Jsem docela zvědavá, jak se mi tímto pracovním tempem podaří získat další nárokované finance, tentokrát z pojištění karty proti ztrátě. Měli tu být před týdnem, na žádný ze tří urgujících emailů jsem nedostala odpověď. No nic, český člověče, obrň se trpělivostí a sázej na hotovost.
Máme pár nových zážitků z práce. Byli jste nadšeni Bleším trhem? No tak to je nic proti tomu, co všechno můžete najít ve sklepě baru, ve kterém pracujeme. Přemýšlely jsme o tom, že oslovíme našeho zaměstnavaletele a nabídneme mu, že ty cetky půjdeme prodat na Blešák. Kdyby nám z toho dal provizi, nemusíme tu do konce pobytu hnout ani prstem.
Bar má dnes první noc provozu, takže před samotným otevřením jsme zkoušely spoustu různých prací. Vymalovávaly jsme, Barča instalovala sound-system, uklízely sklep, dělaly zasedací pořádek, chystaly bar na fotky, debordelizovaly jsme celý prostor (naše systematičnost (I Hančina!!!) doslova nadchla zaměstnavalete, i když to komentoval jen suchým "I am very happy with your work", ale on něco pochválí asi tak často jako Barčin přítel (Hanka: Ne, asi tak třikrát víc), takže to pro nás byla teda událost). Hanka se naučila dělat kafe s obrázkama, zatímco Barča šúrovala podlahu na toaletách a pak ji vymalovávala na bílo. Původně tam měly být na zemi grafitti, z plánu ale sešlo, podlaha tak zůstane do dnešního večera bílá, další vývoj si netroufáme odhadovat.
Pokud mluvíme o práci, máme jen takový malý postřeh - za hodinovou mzdu, kterou si tu vyděláme si toho i při zdejších cenách koupíme zhruba 4x více, než si koupí student v ČR za podobnou manuální práci. Takže pravděpodobně jsme teď placeny o trochu lépe než vysokoškolský učitel v ČR. Tím pádem, i když tady krize řádí - musela by islandská koruna klesnout ještě nejmíň jednou tolik, aby se tu na nejnižší pozici pracující člověk (který neumí jazyk) měl stejně jako vysokoškolský učitel v ČR. Takže tato finanční krize byla se ještě musela nafouknout do obrovských rozměrů, aby se svým dopadem přiblížila té proběhlé čtyřicetileté krizi u nás. Hurá, to se pak žije a utrácí na Runtur.
Poslední dva dny jsme měly konečně možnost poznat, co znamená na Islandu špatné počasí. Vítr, který se tu přehnal, byl teda opravdu lítací, občas i 13 m/s. Těšily jsme se, že už si prohlídneme ostrov jako z leteckých snímků, protože toto je už skoro startovací rychlost velkotonážního letadla, ale naše velbloudí zásoby tuku nás zatím udržují při zemi:-)
Konečně jsme taky vyzkoušely naše softshellky a můžeme doporučit tento druh oblečení každému, kdo se na Island vydá, máte pak pocit, že zasoftshellované tělo a oriflené nohy nepatří k sobě.
V středu jsme si dělaly vynikající rybí karbenátky. Můžeme všem vřele doporučit, doopravdy byly vynikající. Mají jen jednu malou závadu či snad nedostatek – pusťte se do nich pouze pokud máte možnost nechat si další tři dny provlávat bytem výše popsaný vichr, vypaplat několik osvěžovačů vzduchu a nechodit do společnosti. Nás bohužel nikdo nevaroval, takže jsme si pochutnaly a večer jsme šly na lekci Salzy. Nyní je již zcela jisté, že ani jedna z nás nepatří mezi 10topgirls tanečnic. Jedna Slovenka (Zuzka) se Barči dokonce ptala, jestli pracuje na rybím trhu, že smrdíme, jako bychom přišly z moře. Bezva, no hlavně že jsme udělaly dojem.
A taky jsme přebyly všechny smrady z dřívějška, včetně sojové omáčky i věčných červených omáček s česnekem  Rezignovaly jsme na likvidaci pachů, koupily si osvěžovač vzduchu a kvůli společenským událostem jsme si udělaly tropickou oázu ve skříni s oblečením. Na karbenátky asi dlouho nezapomeneme, ještě tam máme druhou várku, doufáme, že nás při ní nevystěhují z baráku...
Nevíme, jaké se k vám dostávají zprávy z dění Reykjavíku, asi nic moc, ale tady to teď docela vře. Islanďanům došla trpělivost s vládou, která byla u moci v době nástupu krize a stále jenom slibuje obrat k lepšímu, a tak se sebrali ti největší buřiči a vytvořili kolem sebe pořádný dav rozzlobených Islanďanů a už pátý den probíhají docela násilné demonstrace. Málokdy se sejde více než 1000 lidí, na islandské poměry je to ale stále dost (ságy píšou o slavných bitvách třiceti mužů). Každopádně pro zúčastněné je to něco jako společenská akce. Každý den se sejdou a notně posilněni alkoholem vyřvávají a dělají bugr tak do tří do rána. Došlo k poničení několika domů v okolí sídla vlády, proběhly nějaké potyčky s policií. Demonstranti už dosáhli svého cíle, 9. května budou další volby. U tvrdého buřičského jádra se ale ukázalo, že volby jejich cílem doopravdy nebyly, už tam halasí znovu a většina islandské populace už od nich začíná odtahovat ruce, obzvlášť poté, co se objevily fotky zapálené vlajky, ozbrojených chlápků zamotaných v kapucích a šálách a i dětí demonstrantů, které se tam v tom zmatku jen tak prodírají s transparenty v ruce. První den protestu se nám podařilo i něco málo natočit, tak se na to mrkněte, my tam máme jen toaleťák, ale lítají i šutry, sklenice, vejce, prostě cokoliv směrem k budově parlamentu. Informace sbíráme postupně a je jich moc, než abychom to všechno psaly zaráz. Prvně chceme vědět, jestli vás to zajímá, potom můžeme zkusit zjišťovat odpovědi na otázky (takže kdyžtak do komentářů vkládejte své poznatky, otázky, doplňující info a tak). Video naleznete zde
Včera večer jsme se rozhoupaly na další RUNTUR. Studentská politická strana Röskva chce získat co nejvíce hlasů, a tak voličům domlouvá nad sklenkou piva a v průběhu divokého křepčení na parketu. Včera jsme byli v baru s živou hudbou a byla to paráda (možná nám Hanka zpřístupní pár videí zde). Měly jsme možnost ochutnat Hákari (shnilé žraločí maso), jednohubkovou kuličku skládající se z ovčích vnitřností (nevyjímaje nejdůležitější složku – samčí pohlavní orgány), ovčí hlavu, v nabídce bylo i ovčí oko. Přestože to Islanďané před našimi zraky zakusovali jako jednohubky při konverzaci (tak jako my zakusujeme třeba brambůrky), my zvládly jednohubku jen jednu od každého druhu kromě oka. Polykání těchto zákusků bylo nekonečným příběhem, litovaly jsme, že jsme si nestouply blíže ke koši. Byl to tak silný zážitek, že jej HANKA!!! zapila pivem (Hanka pivo ale doopravdy jinak nepije, nicméně nic jiného nebylo v kritickou chvíli poblíž). Pokud chcete na Islandu ušetřit za pochutiny na dlouhé večery, doporučujeme krabičku shnilého žraloka – s touto jistě vyjdete až do konce pobytu. Potom, co jsme se ujistily, že naše tělo přijalo tato tři zatěžkávací sousta, daly jsme se do pohybu a zakřepčily jsme si na živou muziku. Obě jsme se zlepšily – Hanka to táhla do jedné, Barča do čtvrt na čtyři. V Brně u hlubokých debat nad pivem není problém být vzhůru celou noc, tady ta noc má takové tempo, že člověk musí být ve vrcholné fyzické kondici, aby držel krok. My jsme ale obzvláště snaživé a budeme na tom pracovat. Fotky k tomuto článku si můžete prohlédnout zde

Pokračování...

pondělí 19. ledna 2009

Vlastně nic a přitom pořád něco

Naše příspěvky se většinou váží k nějákému dni, zážitku, ale pro tentokrát jsme se rozhodly udělat výjimku a prostě jen tak sepsat, co nás napadlo, co bychom vám chtěly sdělit.
V Reykjavíku jsme již zcela zabydlené. Vstáváme i usínáme dle islandkého rytmu (usínáme v jednu, vstáváme v deset), na párty a schůzky chodíme jednoznačně pozdě (ale stále v předstihu vůči našim islandským kolegům) a co nás tak trochu i děsí, přizpůsobujeme se islandské módě. Nebo spíše ujetosti. Stejně jako mnohé jiné islanďanky volíme zdánlivou ležérnost, my ovšem z praktického důvodu lenosti, ony z touhy na sebe upoutat. Tak jsem včera pobíhala po guesthausu v pyžamu a softshellce, večer se pak Bára odhodlala jít do bazénu v ošoupaných teplácích.
Popravdě je celá islandská móda velice zajímavá a uchvacující. Dámy se obvykle oblíkají do něčeho, co vypadá jako umělecky zmačkaný pytel s páskem v pase, k tomu samozřejmě legínky, pánové volí úžasně sexy rifle, které jim těsně obepínají celé nohy. Vypadá to jako něco mezi baleťáckým a rajťáckým úborem a nezakrývají doopravdy téměř nic. Přes veškerou multikulturní výchovu občas zakrýváme na ulici smích a s chutí si představujeme v tomto ohozu vás, neboť je jisté, že tuto new fashion máme do dvou let doma :-)
Včera jsme rozdělaly SKYR. S obavami, někde jsme četly varování, že je to pěkný blivajz. Nebyl. Je to trochu nakyslejší jogurt,domníváme se, že asi z ovčího mléka (ještě zjistíme). Jinak jsme se dočetly, že je i nízkotučný, což je ale vedlejší, hlavně je to mňamka. Na dno hrníčku strčíme trochu marmelády (oblíbená malinovka), na to kyselý skyr a jsme v sedmém nebi. Takto jsme si tedy užily náš první dezert na Islandu.
Před Skyrem jsme udělaly jinou zkušenost s krevetami. Rozhodly jsme se improvizovat a náš recept rozhodně nesmí chybět ve Vaší kuchařce. Kupte levnou sojovou omáčku(tuto si lze snadno připravit i doma, vemte mikroténový sáček, rozpalte olej a sáček na oleji pořádně přetavte, vzniklou emulzi pořádně nařeďte vodou a je to), cibuli a předem uvařené krevety ve slané vodě. Vše naložte na noc do lednice, druhý den osmažte a podávejte s rozvařenou rýží. Náš byt nyní smrdí jako spalovna plastů (aspoň jsme končně přebily česnekový odér). Ne ale vážně, nyní již víme, že rozdíl mezi dražší a levnou sojovou omáčkou není jen v ceně (Romane díky za rady v oblasti levného nakupování, občas mám prostě neodolatelnou chuť si to vyzkoušet, je to bolestné, ale můžeš se aspoň pobavit na můj účet:-)). Hanka teda tvrdí, že dnes už jí to chutnalo, popravdě jsme měly po víkendu vykradenou ledničku, dnes by jí chutnal i shnilý žralok (jiná zdejší specialita).
Tři kila ryb, které jsme si donesly v neděli z blešáku raději upravíme osvědčenými způsoby. A nebo podle receptů, které nám pošlete:-)
Dneska jsme se skvěle vyřádily v předmětu Craft tradition. Učitel, který nás minule upřímně vyděsil svou plachostí a nesystematičností, se dostal na pevnou půdu a skvěle vypracovanou metodikou nás uvedl do předmětu. Už věřím, že se mi díky jeho vedení jak pro slaboduché podaří vyrobit i ty ornamenty, které nám lehce zmateně ukazoval. Méně zmateně nám pak řekl,že si máme zajít koupit stříbrný prstýnek. Prý je to levný, tak 800-900,- ISK.
Jinak jsme dneska taky s naším učitelem zabrousili na stránky rodokmenů. Každý Islanďan (ale pouze Islanďan) má k těmto stránkám heslo a může si tam najít s kým je příbuzný a kdo jsou jeho předkové. Náš učitel je přímým potomkem ústřední hrdinky jedné z islandkých ság, pro Sašu je potomkem Gudrún Ósvífrsdóttir - tato žena údajně žila v 10. století našeho letopočtu. Paráda co? S tím pravděpodobně souvisí i to, že si Islanďané tolik váží svých ság. Islandský historický odkaz totiž není zřetelný v architektuře a jiných hmatatelných věcech, ale tento odkaz tvoří právě ságy. O tomto národu se proto také často hovoří jako o národu slov.
Taky jsme se dozvěděly, že Island neroste do výšky nad mořskou hladinu. Růst by byl logický díky čilému vulkanickému ruchu na ostrově, ale ve skutečnosti tíha nové lávy vždy potopí ostrov o kus do moře a tak ostrov jednoduše neroste. Takže pokud se uvádí, že Island vznikl před 60 miliony let, tak ty vrstvy země jsou už totálně pod vodou a současná pevnina nad vodou je stará asi tak 15 milionů let - to nám teda přišlo zajímavé. No a vůbec nejzajímavější informace je, že Islanďané jsou potomky nejen Norů, Dánů a Švédů, ale také Keltů ze Skotska. Loupení je v islandských ságách vysoce ceněný hrdinský čin - no a právě zejména na loupeživých výpravách si Islanďané opatřovali ženy. Takže ženy na Islandu jsou zejména dcery Keltů - ty které si Islanďané při výpravách odvlekli - takže jako chlapi na Islandu jsou borci a jako hlavně je to poznat jak Hanka říkala v těch trendy uplých kalhotách...
V souvislosti s poznámkou české cestovatelky, která navštívila Island mnoho let před námi, jsem si všimla i jedné, tak řečeno, ne zrovna příjemné kulturní odlišnosti. Před padesáti lety nepoužívali Islanďané kapesníky. Vzhledem k podnebí by jich asi potřebovali tuny a tuny. Nepoužívají je ovšem ani dnes. Zato mají velice propracovaný systém ucpání jedné nosní dírky a hlasitého potáhnutí, mimojiné i bez servítek říhají, konají malou potřebu kdekoliv je pořádné osvětlení a dobrá viditelnost.
Moje (Hančina) rodina má milý, trochu zvláštní zvyk, přibalit odjíždějícímu do zavezadel nějakou hloupost. Čím větší blbina, tím lepší. Cestovatel tak odjíždí s mrazením v zádech, co kde v té nejnevhodnější chvíli z kufru vytasí. Tak jsem odjížděla na nejrůznější akce s šufánkem, plyšovým čertem, věšákem i lepidlem, naše jsme zase vybavili k moři rukavicemi a čepicí, do Litvy si vezli magnet z ledničky. Tentokrát jsem už skoro přestávala doufat, ale dneska!!! Dneska jsem v pytlíku na fusekle našla poklad. Rodina se správně domnívala, že třeba takový šufánek bychom mohly upotřebit a že to tady bude tvrdý, takže nás vybavili. S jejich pomůckami tak snáze vyrobím vánoční perníčky, zahazarduju si a při tom sbalím chlapa. Takže děkuju :-) Fotku mého malého pokladu, jakož i jiné fotografie k tomuto článku, najdete zde
Každý den se málem popereme o počítač, když čteme Vaše komentáře. Blog je teď takové naše "děťátko", které hýčkáme a opipláváme se vzpomínkou na naše milé doma. Občas při čtení komentářů skoro zaboříme čumáky do kapesníků, ale je to takové milé dojetí, takže díky za to:-)
Pokračování...

neděle 18. ledna 2009

Máme práci!!!

Konečně byla naše velká akce úspěšná. Obě pracujeme v Kaffé Zimsen. Je to nová kavárna kousek od našeho bydliště. Kontakt jsme dostaly v úřadu pro evropskou zaměstnanost EURES (více v praktických informacích pro studenty) asi před týdnem a půl. První návštěva vypadala příšerně. Majitel s angličtinou, které jsme téměř nerozuměly, vyloženě nesympaťák. Nicméně při druhé návštěvě to nabralo obrátky: Přijďte, ty v pátek a ty v sobotu. Tak jsme šly. Tady můžeme znova jen potvrdit, že občas opravdu enormní energie vydaná se vždy vrátí v jakémkoliv lidském snažení. Nevíme, jestli jsme vám dost jasně vysvětlily, jak těžké je tady teď sehnat práci – sám úředník v EURES se na nás díval jako na blázny. Tím spíš, že neumíme mluvit zdejší řečí. Naše shánění opravdu vypadalo jako neuskutečnitelná mise. Takže jsme teď rády, že víme, že toto naše úsilí nebylo naprázdno. Já, Hanka, jsem se tam vydala v pátek na desátou večer. Barča se tam stavila o chvíli dřív, cestou na schůzku se svým buddym (islandská studentka – víc níže), takže mě stihla informovat, že je dnes v noci na programu „uklízení po dělnících.“ Příliš jsem nechápala, proč až tak pozdě, nedokázala jsem si představit řemeslníka, který by od někud odcházel v deset večer. Měla jsem pravdu, neodešli v deset. Odešli kolem třetí ráno. Do té doby bez problémů vrtali, řezali, mlátili kladivy. Vypadalo to jako parodie na českou reklamu (nevím zrovna, co propagovala), ve které chlápíkovi v pět hodin ráno začne nějaký dělník vrtat u okna. Závěrečná hláška pak zní: Aspoň nezaspíte. V modifikaci na Island: Aspoň neusnete. Postupně mi docházelo, že toto chování je přípustné, protože je dnes RUNTUR, páteční noc a vlastně se ani nepředpokládá, že by to mohlo někoho rušit, protože jsou všichni venku v barech. Tomu odpovídalo i chování mých spolupracovníků, kteří kolem druhé v pohodě vytáhli mobily a začali někomu volat. Dovedete si to představit v české společnosti :-)?
Má práce v pátek spočívala doopravdy v úklidu. Trochu jsem se seznámila se spolupracovníky, ale jinak se se mnou nikdo nebavil a já si poprvé na vlastní kůži zažila, jaké to je, když člověk nerozumí nic, ale doopravdy vůbec nic a ostatní to moc dobře ví. V té chvíli je člověk úplně nula. A přitom může být ve svém běžném životě kýmkoliv. Student, učitel, podnikatel, prezident. Jakmile se dostanete do země, kde nikomu a ničemu nerozumíte, kde dostanete jen jakousi podřadnou práci, jste nikdo. Svou identitu si musíte vybudovat od začátku. V podstatě téměř jediné, co jsem za celý večer rozuměla byl fakt, že hotovo, že je spokojený a že máme přijít další den obě.
Já, Bára, se k tomuto chci také vyjádřit. Pro mě je to opravdu těžká zkouška a špatně to snáším, ale myslím, že teď třeba dovedu lépe pochopit, o čem mluví přítel Roman, když se mi snaží vysvětlit svou situaci po příjezdu do Ameriky. O co to muselo být horší, když neměl ani status studenta a tedy instituci, na kterou by se mohl obrátit v případech nouze. To, co prožíváme, je vlatně taková light verze toho, když nějaký imigrant přijede do cizího prostředí a nutně potřebuje zajistit své přežití. My, když nebudeme chtít pracovat, se protočíme na podpatku a budeme živy z grantu. Takže kromě toho, že si vyděláváme nějaké peníze na cestování, získává náš pobyt novou dimenzi, kterou třeba nerozkryjí studenti, kteří svůj pobyt zde financují pouze z grantu a jiné finanční podpory ze zahraničí. Tuto zkušenost všem doporučujeme, ačkoliv je bolestná.
V sobotu jsme nastoupily ve dvě. Vedení kavárny se vyznačuje extrémní dezorientací. Buď jsme si našly práci a něco dělaly, nebo jsme prostě nedělaly nic, protože nám nikdo nebyl schopen říct, co dělat. Přenášely jsme židle sem a tam, umyly jednu místnost, kam v zápětí shrnuli všechen bugr, natrhaly lístky máty na mochito a pomalu se tak probojovaly až k sedmé. Barča už byla celá zelená, protože práci by bylo možné udělat za polovinu času a nicnedělání je podstatně náročnější než sama práce.
Kolem sedmé jsme dostaly pizzu a konečně měly rozhovor s naším zaměstnavatelem. Naštěstí jsme se mu líbily. Až později nám došlo, že to celé byla jakási zatěžkávací zkouška. Na rozdíl od některých islandských kolegů jsme jí prošly, byly jsme iniciativnější. Islandští zaměstnanci mnohem víc času strávili kouřením, posedáváním u baru a popíjením, a s tím, co by se mělo dělat a co na to vlastně říká jejich zaměstnavatel, si hlavu příliš nelámali. On naštěstí ano. (další informace o práci v praktických informacích pro studenty)
Dostaly jsme zkušební dobu na měsíc, pak uvidíme, co bude dál. Barča vyrazila do práce na devátou večer, bude z ní „washing animal“ (překlad: umývací zvíře), sbírač a umývač sklenic a uklízečka. Vrátila se někdy nad ránem, utahaná, ale spokojená, téměř až nadšená. Moc si z jejího projevu nepamatuji, hlavní, že se jí to líbilo. Bára: to teda jo. Je to úplně jiná práce, než jsem zvyklá dělat doma. Tím, že má pracovní pozice má tak nízkou společenskou prestiž, tak ode mě lidé čekají spíše míň než víc. Jak potom svého zaměstnavatele překvapíte, když zjistí, že při práci používáte hlavu. Nejlepší na práci je to, že je pořád co dělat (nicnedělání nás vyčerpává), jsme neustále v kontaktu s Islanďanama, můžeme si dopřávat nápoje z nabídky (na které bychom jinak finančně moc nedosáhly) – ale práce je fyzicky náročná, takže s tím alkoholem to pojmeme symbolicky a střídmě, no a klubík je příjemný – přes den kavárna, večer bar, žádné tanečnice o tyčích – to by nás trochu děsilo. Majitel si potrpí na svíčkovou výzdobu a to se nám líbí. Máme tam i discokouli Šichta mi utekla moc rychle a má (blbuvzdorná) práce byla vedením oceněna. Jsem skálopevně přesvědčená, že budou spokojení i s Hankou, neboť jsme obě krasavice inteligentní. Jo a taky jsem si tady uvědomila, jak je to vlastně bezva mít živnost. Už jenom to, že doma jsem vždycky nejlepším zaměstnancem měsíce já. Tady nebudu šéfka, člověk si na to nezvyká jen tak. Taky to teda zapůsobilo na naši psychiku - hlavně to teda na sobě poznávám já - Bára. Mám za sebou tu první noc a úplně mě to nakoplo. Nejsem na to zvyklá, že jediná má starost je škola a jak předpovídali někteří mí přátelé, bez práce dlouho nevydržím a opravdu je to tak. Jakmile se začíná rozbíhat tato naše aktivita, nabíráme nový dech:-)
Chtěla jsem ještě něco málo napsat o buddy systému a mé buddy – Hildě. Buddy systém je teda fakt paráda, hlavně to asi ocení studenti, kteří tady jsou bezprizorní. Buddy jsou dobrovolníci z univerzity, kteří jsou vyškolení pomáhat studentům zvládát pobyt v cizím prostředí. Jsou vybaveni pro pomoc při zvládání kulturního šoku, jiných menších problémů, mají nám pomoct zapojit se do společenského života, mají nám pomoct s islanštinou, dát tipy co a jak, případně vyřešit formální záležitosti. Škola zajišťuje takzvaného buddyho každému studentovi na výměnném pobytu – buddy je rodilý Islanďan, většinou student vybraný na základě dotazníku tak, aby měl podobné zájmy a aby nám seděl. Student council si dává na výběru buddyho velmi záležet. Buddy mívá často také sám zkušenosti ze zahraničního pobytu. Má buddy Hilda je teda fakt výhra. Je akční, studuje hospodářství rozvojových zemí, byla jako dobrovolnice v Ekvádoru v hospicu, půjde se s náma podívat na výlet na horu Esju a vůbec je teda člověku oporou. Pomohla mi s překlady nějakých emailů, připravila si pro mě tipy a kontakty na práci (to už snad teď nebudeme potřebovat), půjdu se s ní mrknout na speciální webovky, na které mají přístup jen Islanďané a zkusíme se tam podívat do rodokmenů – to bude nesmírně zajímavé (více v komentářích ke článku Zážitky se ságou neskončily), pomůže mi řešit náš problém s transakcí v islandské bance a pevně mě přesvědčila, že to vyřešíme. No a prostě je super a můžu se na ni obrátit opravdu s čímkoliv – je to bezva, někoho takového tu mít
Jinak náš občasník Island levně rozšiřujeme o toto. Jít ke kadeřníkovi na Islandu se dá jen tak, že díky placení kartou půjdete pořádně do debetu, islandské free banky to za vás štědře „elektronicky“ zatáhnou a přijdou na to až potom, co je takové půjčky položí a nebudou mít prostředky to z vás vytáhnout). No tak to je samozřejmě trochu scifi. Takže na to jdeme jinak. Stejně jako v ČR se můžete i tady nechat ostříhat zadarmo u učňů. Shodou okolností náš barman nedávno vyhrál vlasovo-designérskou soutěž pro studenty a jeho kámoška barmanka jej těsně následovala. Když viděli mě a Hanku a naše rozcárané vlasy a rozpadající se účesy, zajiskřily jim oči. Večer po šichtě jsem u těchto dvou kadeřníků domluvila tuto službu zadarmo pro mě i Hanku. Budeme jim modelem na nějaké zkoušce ve škole. No samozřejmě jsme z toho celý divý a popravdě máme trochu strach, jestli přežijeme zdejší extravaganci (zatím jsme zcela nepřišly na chuť současným módním trendům a jsme zvědavy, jak budou zpracovány, až se dostanou k nám do ČR), ale jdem do toho. Naši bližní doma nás asi rozškubnou jak hady, ale v rámci celého našeho působení zde to přichází přirozeně. A přirozeně vám později můžeme poskytnout kontakt na tyto vlasové stylisty, kdybyste náhodou jeli na Island, ať žijete zdejším tempem
Také máme konečně rozlousknutou hádanku se slanou rybou. Dnes na blešáku byla u boxu, kde jsme ji kupovaly, cedule jak Brno, že tato ryba je předem nasolená. Náš vedoucí katedry Jiří Němec, který nás učí metodologii výzkumu, nás pěkně zpraží, že jsme svůj nákup z minulého týdne nepodrobily důkladnému kvalitativnímu předvýzkumu, ale alespoň jsme svými chybami přispěly k získání nových zkušeností v oblasti tvoření harmonogramů – nejdřív čum, potom žer (ne naopak).
Jestli vás zajímá, jaké všechny mořské potvory se chystáme ochutnat – mrkněte se zde, samozřejmě tyto také můžete zapojit do soutěže s recepty.

Pokračování...

POZOR POZOR nová soutěž

Vážení a milí, vzhledem k tomu, že máme spoustu pozitivních ohlasů na naši soutěž s fotkou, vyhlašujeme soutěž novou: Stále od vás dostáváme informace, co zrovna doma baštíte. To je pořád kuřátko, zapečené brambory, zelňačka a knedlík s kachnou a se zelím, k tomu vínko nebo pivo, čokoláda a buchty. 

Takže, pro ty, co mají odvahu se aspoň na chvíli vžít do naší plandající kůže, máme soutěžní úkol. Pomozte nám vymyslet co nejvíce receptů z nám dostupných ingrediencí, nejpilnějšímu zásobovači (jehož recepty také budou shledány jako nejchutnější), přivezeme plechovku nějakého hodně levného islandského piva. Pokud bude mít zájem, můžeme ho poctít těstovinama s červenou.

Z čeho lze vycházet: těstoviny- špagety, vruty, lasagne, rýže, brambory, máslo, skyr-tradiční islandský mléčný výrobek, ještě jsme neměly odvahu ho otevřít, dále olej, kečup, krevety, treska- mražené filety, možno dokoupit i platýse nebo lososa, mražené rybí karbenátky, podivná sojová omáčka, koření, toustový chleba, marmeláda, citrón, bujon, cibule a česnek. Dále čínské zelí a občasně slevněná zelenina a ovoce. 

Nedostupné, tj. dvakrát a více dražší než doma: vejce, mléko, čočka, normální ovoce a zelenina, cukr, alkohol, kysané zelí, sýr (občas) a masové výrobky a sladkosti.

Dále se nám v obchodech nepodařilo najít ingredience jako krupičná kaše nebo bramborové těsto.

No a aby toho nebylo málo, nemáme troubu a strouhátko. 

Tak co, jdete do toho :-) ?


Pokračování...

čtvrtek 15. ledna 2009

Zážitky se ságou neskončily

Hanka ráno opravdu vyběhla ve svých vytahaných teplákách a nafotila pár fotek, moc spokojená není, ale to neva, zde si můžete fotky prohlédnout. Bára mezitím vzala pevně do rukou domácnost a vyprostila několik potřebných věcí z již zabydlených hromad neorganizovanýho bordelu. Potom šla vyprat špinavé prádlo, po zkušenostech se spotřebiči, které známe jinak jen z vyprávění, tu máme tip pro všechny ženy. Ať už se momentálně staráte o domácnost (a vše co s tím souvisí – muž, děti) nebo zatím jen hledáte životního partnera, vězte, že v životě jsou jen tři důležité věci: myčka, topinkovač a sušička. Vše ostatní hoďte za hlavu.

Během posledních několika dnů cítíme tak velkou podporu od Vás, kteří si čtete náš deník, že každý další příspěvek píšeme s velkým nadšením. Hrozně moc nás těší Vaše odezvy, klidně je vkládejte i ve formě komentářů za články, každý den brouzdáme po blogu a těšíme se z nových příspěvků od Vás. Díky

A nyní již určitě dychtivě čekáte, jaké napínavé události nám přinese pokračování Ságy o lidech z Lososího Údolí. Tady máte doslovný přepis z knihy, zatím Vám ještě nařekneme, jak to dopadne, abyste byli pořádně napnutí až do konce!!!
Kapitola 32
Byl muž jménem Ósvífr, syn Helgiho a vnuk Óttora, jež byl synem Bjorna Švéda a vnukem Ketila Noska. Ketilovým otcem byl Bjorn Buni. Ósvírfova matka se jmenovala Nidbjorg. Kadlín, její babička, byla dcera Gongu-Hrálfa, který byl synem Tórka Býka, mocného župana ve východním kraji.Říkalo se mu tak proto, že měl tři ostrovy a na každém z nich měl osmdesát býků. Jeden z těch ostrovů daroval králi Hákonovi, a o tomto daru se vyprávělo široko daleko. Ósvifr byl velmi chytrý muž. Hospodařil na dvorci v Laugách v Saelingsdalu. Tento dvůr stojí na severním břehu řeky Saelingdalsá naproti dvorci Tanga.
Jeho žena Tordís byla dcera Tjodólfa Malého. Jeden jejich syn se jmenoval Óspak, druhý Helgi, třetí Tondrád, čtvrtý Torrád, pátý Tórolf. Všichni byli stateční muži. Jejich sestra se jmenovala Gudrún. Byla to jedna z nejkrásnějších a nejchytřejších žen, jaké kdy žily na Islandě. Milovala tolik nádheru, že ve srovnání s ní se zdálo jen dětskou cetkou vše, čím se pyšnily ostatní ženy. Nad jiné byla rozvážná a výřečná a štědrá.
U Ósvírfa žila žena jménem Tórhalla. Říkali jí Vyřídilka. Byla to Ósvífrova vzdálená příbuzná. Tórhalla měla dva syny. Jeden se jmenoval Odd, druhý Stein. Byli to statní muži, kteří dovedli zastat na dvorci hezký kus práce. Byli stejně výřeční jako jejich matka, ale lidé je neměli rádi. V Ósvírfových synech však měli velkou oporu.
Na dvorci Tungu žil muž jménem Tórarin, syn Tóriho Boháče. Měl dobré pozemky, ale málo movitého majetku. Ósvífr chtěl od něho koupit pozemky, neboť měl málo půdy, ale množství dobytka. Nakonec koupil Ósvífr od Tórarina všechny pozemky, které se táhly údolím po obou stranách řeky od Gulpushardů až ke Stalogihu. Jsou to dobré a úrodné pozemky. Ósvífr si tam zařídil salaš. Vždy měl při sobě mnoho čeledi a jeho hospodářství bylo vždy v nejlepším pořádku.
V Saurbo v západním kraji je dvorec Hól. Tam hospodařili tři příbuzní. Torkel Štěně a Knút byli bratři a pocházeli z váženého rodu. Jejich švagr, který s nimi žil, se jmenoval Tórd. Po své matce se jmenoval Ingunnarsson. Tórdovým otcem byl Glum Geirason. Tórd byl krásný a statný muž, velmi zručný a výborně se vyznal ve vedení pří. Za ženu měl sestru Tórkela a Knúts, jménem Aud. Aud nevynikala ani krásou ani zručností. Tórd ji příliš nemiloval. Vzal si ji hlavně pro peníze, neboť u nich bylo velké bohatství. A od té doby, co Tórd s nimi začal hospodařit, jejich dvorec vzkvétal ještě víc.

Kapitola 33
Gest Oddlujsson žil na dvorci Hagi ve Bardastrndu v západním kraji. Byl to znamenitý předák a moudrý muž...

Konec si necháme na příště.
K večeři jsme měly rybu. Tentokrát jsme na ni nedaly ani zrnko soli a byla slaná akorát až možná trochu víc. Takže nyní můžeme s jistotou prohlásit, že ryba je slaná předem. Ještě nevíme, jestli to byla jen ta naše konkrétní, nebo se to týká všech ryb, ale předvýzkum proběhl. Můžeme konstatovat následující: pokud rybu neosolíte, obalíte v mouce a pokapete citrónem, osmažíte, dáte si jí s bramborem v mikrovlnce téměř bez soli a troškou másla, čeká Vás velká dobrota.

Pokračování...

úterý 13. ledna 2009

Praktické informace zejména pro studenty 2

Termíny: Ti, co hlásí na Háskoli Íslands si již jistě všimli, že se termíny odevzdání přihlášek na NAEP a vyhlášení výsledků výběrového řízení na Háskoli neslučují. V době, kdy už by měla být odevzdaná přihláška na NAEPu ještě zdaleka nejsou jasné výsledky výběrového řízení. Nevzdávejte se!!! My to ještě měly docela těžké a musely jsme školu přemlouvat a přesvědčovat, ať se nad námi smiluje a pošle nám Letter of Acceptance a Learning Agreement s předstihem. Nyní už ale bude situace o mnoho jednodušší. Vy, kteří budete podávat přihlášky v květnovém termínu, už máte od NAEPu domluveno, že koordinátorka na Háskoli Erla Vám vyřídí dokumenty včas, takže termín NAEPu bez nervů stihnete V akceptačním dopise od školy budete mít odstavec o tom, že škola neposkytuje asistenci při hledání ubytování pro studenty cestující přes granty FM EHP/Norska. No formálně je to asi tak, ale ve skutečnosti je Erla pravá Islanďanka s velkým srdcem a s ubytováním Vám jistě ochotně pomůže, budete-li chtít.

Ubytování: Jak již vyplynulo výše, ubytování Vám může zařídit Háskoli. Pravděpodobně byste bydleli někde na kolejích. My tedy moc informací zatím nemáme, zatím jen víme, že naše ubytování je poměrem cena výkon to nejlepší, o kterém jsme tady v Reykjavíku od našich spolužáků slyšely. Dokonce i koleje vycházejí dráž a to výrazně, vezmeme-li v úvahu, že tam za stejnou cenu máte společnou sociálku a kuchyň s dalšími studenty. My bydlíme v guesthousu Three Sisters. Máme to pět minut do centra, pět minut do přístavu, deset minut do Bónusu – nejlevnějšího obchodu tady v Reykjavíku, patnáct minut do Háskoli komplexu. Bohužel naše School of Education je na druhém konci města, takže tam si děláme čtyřicetiminutovou procházku. Majitel je príma děda, který Vám se vším ochotně poradí, guesthouse je výborně vybavený a útulný. Máme tu základní vlastní vybavení kuchyně (nemáme troubu), sociálku, WIFI připojení k netu, ručníky, a další základní toaletní potřeby. Na prvním patře pereme a sušíme. Ubytování vyjde na 80 000,-ISK, to je v současném přepočtu asi 12 000,- pro dvě osoby. Takže 6000,- pro jednu. Samozřejmě energie a vše, o čem jsme psala v ceně. To na Reykjavické poměry docela ujde – je to malý byteček – vezměte si kolik se pohybuje nájem v Brně. Jinak doporučujeme všem slabším povahám, aby si na výběru ubytování daly záležet. Kromě toho, že je to pro člověka změna, je sám v cizím prostředí a tak, je Island momentálně asi devatenáct hodin v noci a slunkem šetří. Pro nás je velmi důležité mít příjemné, teplé, bezproblémové zázemí v těchto podmínkách – zvažte, jak důležité je to pro Vás. Three Sisters všem doporučujeme.

Doprava. Na Island se dá dostat dvěma způsoby- první, romantickými cestovateli hojně doporučovaný, trajekt jezdí hlavně z Dánska a možná i z Norska a Skotska. Cesta trvá asi dva dny, příjezd však prý stojí za to a taky některé trajekty zastavují na Faerských ostrovech. Trajekt jezdí hlavně v teplejších částech roku. Druhým způsobem je méně romantický, avšak někdy adrenalinový přílet na mezinárodní letiště Keflavík. Možné trasy jsou Vídeň- Oslo- Keflavík, Vídeň- Kodaň- Reykjavík, Berlín- Reykjavík, Praha- Londýn- Reykjavík. Možností je mnoho, my víme, že na Island létají tyto společnosti - Icelandair a Iceland Express. Z letiště se potom dostanete do Reykjavíku Flybusem – tan navazuje na každý let, takže se nemůže stát, že byste uprostřed noci zůstali trčet na letišti. Flybus nás stál 1500,-ISK – zastavuje na BSÍ terminálu, potom taxíkem nebo pěšky. Existuje i možnost nechat se busem odvést přímo k některým hotelům, je to pak ale samozřejmě dražší a netýká se to Three Sisters guesthouse. Důležitý je fakt, že NAEP je ochoten proplatit náklady na cestu plus mínus pět dní od zahájení a ukončení mobility studenta. (Pokud studentská mobilita začíná desátého, letenka může být z pátého až patnáctého dne v měsíci. Ověřte si to!) Co se týká dopravy přímo na Islandu: o dálkových spojích toho zatím moc nevíme, městská hromadná doprava v Reykjavíku přijde na 72,-EUR na tři měsíce. Studentské organizace momentálně jednají o tom, aby studenti neplatili vůbec – možná vás to potká (tento systém tu už jednou byl zaveden, dnes platí pouze pro studenty s trvalým pobytem v Reykjavíku). My na autobus kašlem, chodíme pěšky. Někteří si s sebou na Island sbalili kolo. I když nerozumíme tomu, jak je možné se s kolem vejít do 20 kilo (povolených do letadla), nebo jak nezkrachovat za příplatek overweight, ale jisté je, že kolo je bezva mít s sebou. Na drobných výletech za město i při pohybu ve městě bychom kolo určitě ocenily.

Co zařídit před odjezdem:
Tak samozřejmě ubytko a letenky aspoň tam.
My zašly na pojišťovnu (VZP), tam nebyly žádné změny, jsme europojištěnci,
Jinak jsme zařídily i cestovní pojištění u UNIQY – 1500,-Kč, protože pokud europojištěnec onemocní, tak pojišťovna VZP se finančně podílí na léčbě jen velmi nízko. Co se týká UNIQY, v Reykjavíku zatím není lékař, který by s nimi měl smlouvu, takže výdaje UNIQA hradí až zpětně. Bylo nám ale doporučeno nechat se jít ošetřit k veřejným institucím, nikoliv k privátním lékařům. Tady v Reykjavíku je to v nemocnici.
Na MSSZ (sociálce) také žádné změny.
Pokud si budete půjčovat auto, potřebujete Mezinárodní řidičák. Vyřizuje se na počkání na základě Vašeho řidičského průkazu, fotky a poplatku 50 Kč.
Na domácí vysoké škole je samozřejmě potřeba zajít na studijní a vše řešit tam. A oznámit plánovaný výjezd koordinátorům z centra zahraničních studií.
Doporučujeme oběhat všechny lékaře a tak nějak ukotvit zdravotní stav (zubař,…) + předpisy na léky a nákup těchto (dámy, abyste si nepřivezly suvenýr).
Vyřešte nějak domácí sim do telefonu, v zahraničí ji skutečně nebudete potřebovat. Ale pozor, jestli Vám na ni chodí autorizační kódy z internetového bankovnictví – to buď vemte s sebou, nebo si v Brně zařiďte spolehlivou spojku, které simku odkážete.
Nákup kvalitního vybavení a oblečení.
Instalace Skype nebo jiného komunikačního softwaru všem členům rodiny, abyste byli v kontaktu.
Zajistěte si možnost vyřizování agendy přímo z ciziny – například Vám budou chodit zpětně ještě nějaké účty (za telefon), tak ať nejsou problémy.
V bance zařiďte konto korent (pro studenty bezúročně) – kdyby byly vážné problémy, ať máte rezervu a odbourejte všechny limity (na výběr a jiné), ať můžete s penězi nakládat libovolně a nevybírat je po stovkách. Doporučujeme embosovanou kartu, nabízí více možností.
Přečtěte si závěrečné zprávy studentů, kteří už mají pobyt za sebou (http://www.naep.cz/index.php?a=view-project-folder&project_folder_id=125&) a přečtěte si pozorně náš deník – tady určo najdete taky hromadu zajímavých informací.

V dalších praktických informacích se dozvíte co s sebou a co dělat hned po příjezdu.

Pokračování...

Podivní Islanďané

 Dnešního dne jsme pronikly do islandského národního smýšlení. Je podivné.
Začalo to hned ráno, kdy Barča absolvovala první hodinu islandštiny. Vrátila se velice spokojená, zároveň ale i trochu znepokojená islandskou verzí originality. Islanďané totiž odmítají sebemenší podobnost svého jazyka k jakémukoliv jinému a veškeré názvy, které náš svět bez řečí přejme, řeší na stránce: www.arnastofnun.is. Slovo řeší je doslovné, protože nové názvy jsou zde navrhovány, prozkoumávány a nakonec odhlasovány ke všeobecnému používání. Možností první tak je zcela nové slovo nebo složenina, možností druhou převzetí již nepoužívaného výrazu ze staré islandštiny a přisouzení výrazu nového.
Příkladem první verze tak může být gervihnattasjonvarossending (doslova: průmyslová planeta televize vysílat), v překladu satelit. Druhou verzi zastupuje slovíčko sími, kdysi dávno používané s jiným významem (zkusíme zjistit), dnes telefon.
Uznaly jsme, že si Islanďané chrání svou kulturu uvědomněle a dostatečně.
Poté, co jsme vyřešily pár záležitostí na škole, odebraly jsme se do místní knihovny. V té člověk může studovat doopravdy vše a to v různých jazycích. Většina textu je samozřejmě v islandštině nebo angličtině, ale nechybí i tak hojně využívané dokumenty jako Slovník spisovné češtiny nebo Česko-polský slovník. A k naší radosti i Staroislandské ságy od Ladislava Hegela.
Jelikož četbu jedné ze ság máme povinnou a je teprve začátek školního roku, vrhly jsme se na knihu s odhodláním a radostí. Po půl hodině se nám začaly prověšovat koutky, po dvou hodinách jsme už jen blekotaly. Islanďané mají zajímavou potřebu mít vše velice přesně, zhuštěně a nezajímavě sepsáno.
Ukázka ze ságy by tedy mohla vypadat asi takto: Na veliké a slavné hostině se Thordir potkal s Gimmi, jež byl synem Thorndika a Unny, která byla dcerou Jonna. Gimmi, hezké tváře a urostlého těla, byl mužem Vigrisy, dcery Orka a Odi, a spolu měli tři syny a pět dcer. Nejstarší syn Olaf byl statný a nadevšechny vynikal. Olaf si vzal Grootu Moudrou a měli spolu dva syny- Barda a Hruta. Dcera Yngvild byla provdána za Hoskulda,muže moudrého, statečného a šlechetného. Měli spolu...(probráni všechny děti a vnoučata výše jmenovaných) …když všichni na té slavné hostině pobyli a svou věc oslavili, odešli domů obtěžkáni cennými dary. Nic důležitého se tam nestalo.

Věta Nic důležitého se tam nestalo je skutečně přímo vypůjčena hned z několika částí knihy, obvykle jsme na ni narazily po čtyřech stránkách plných rodokmenů. Po třech hodinách jsme usoudily, že Islandské ságy zaznamenávají hlavně tyto čtyři věci:

Ten a ten, jež byl synem toho a té, měl s tou a tou tyhle děti, které se oženily a měli tyto děti:

Byl hezké tváře a urostlé postavy a nadevšechny vynikal

Hostiny byly slavné a bohaté a všichni se nad jejich úžasností podivovali

Vlastně se tam nic nestalo.

Podařilo se nám dočíst ságu asi do čtvrtiny. Poté se při jedné nepřesnosti zeptala Hanka Barči, proč se právě jmenovaný Thorndik odstěhoval na Hrappstadech. Barča chvíli jen koukala a pak ze sebe vysoukala: „Proč? Jak můžeš, jak se můžeš poté, co jsme přečetly 20 stránek islandské ságy, zeptat na otázku „proč“, která tak moc nesouvisí s tímto textem?“
Usoudily jsme, že máme dost, a vyrazily domů za černenou omáčkou. Hurá jídlo, fuj červená (zase). Ale šetříme a čím méně nám to bude chutnat, tím méně toho sníme a ušetříme a navíc zhubneme. Je to vlasně bezva, že máme tu hnusnou červenou omáčku se špagetama Euro shopper.
Barča ráno nafotila pár fotek zachycujících svítání v Reykjavíku, ty méně rozmázlé si můžete prohlédnout zde.
Jó a sněží, máme bílo, zítra Hanka vyběhne ve svých vytahaných teplákách a udělá pár bílých fotek:-) 

Pokračování...

pondělí 12. ledna 2009

O slunečném dni

Ráno bylo pekelné. Po dlouhé době jsme musely vstát natvrdo na budík a to nás zmohlo. Vrávoraly jsme po bytě jak mátohy a vypravily jsme se do školy s mírným zpožděním (Bára prostě vyrazit včas neumí). Přes město jsme letěly jak zběsilé a když jsme vyplázlým jazykem dorazily ke škole, začala jsme uvažovat, kdeže ten náš kurz vlastně probíhá. Můžeme studenty pajdáku ujistit, že přebíhání z jedné budovy do druhé na Pedagogické fakultě MUNI je banální operace proti tomu, jak jsme bloudily dnes ráno po cestě na náš kurz. Tady nepomohl už ani Barčin orientační smysl, dnes už také víme, že celou situaci maximálně zkomplikovali kolemjdoucí Islanďané, kterých jsme se neprozřetelně ptaly na cestu. Česká dezorientovaná žena je proti superorientovanému Islandskému muži schopná dovést vás k cíli oklikou a horší cestou, ale dovedla by vás. Islanďané jsou úplně mimo, nejraději chodí v kruzích, pravděpodobně si stejně jako Hanka zvolili orientační bod – pobřeží. Takže jsme na kurz tradičních islandkých řemesel dorazily s půl hodinovým zpožděním. Nervy v kýblu, jazyk na vestě. Naše obavy se v tu chvíli rozplynuly. Náš učitel – umělec – na hodinu vůbec nedorazil vůbec. Takové stresory jako čas evidentně nezapadaly do jeho životní filozofie. No nic, rozdejchávaly jsme to chvíli a pak jsme to vzaly easy. Učitel dorazil s hodinovým zpožděním (ostatní studenti už byli dávno pryč, nedoufali, že někdo přijde). Měli jsme s panem učitelem asi půlhodinku, kdy nás seznamoval s průběhem kurzu. Půlhodinka byla vydatná, odehrávala se pravděpodobně ve stejném tempu jako ranní příchod do školy. Žádný stres a žádné jasnosti, uchopitelnost jeho projevu nulová. Ale vypadá, že bude šikovný a že budeme během semestru zkoušet zajímavé věci, tak se těší hlavně Bára.
Dnes jsme konečně dostaly své Kénnitaly (identifikační číslo otevírající všechny možné veřejné služby), a tak jsme začaly bojovat s informačním systémem a odemykat všechny servisy, které tady můžeme užívat.
Jakmile se rozednilo (půl jedenáctá), žasly jsme. Obloha vymydlená, mráz, slunečný den!! Hned jsme pookřály, to si člověk najednou toho slunka váží. My udělaly pár fotek z těch radostných okamžiků, které vám možná nepřijdou ničím zajímavé, ale pro nás to bude vzpomínka na nový barevný Reykjavík.
Odpoledne jsme měly předmět Příroda Islandu a outdoor vzdělávání a to teda bude paráda. Náš učitel vypadá jako dobrodruh, navíc nás teda všechny zaujal na tři hodiny, takže to bude i šikovný učitel. Má parádní islanský cynický humor. Tak se těšíme a budeme vás průběžně informovat, co s ním všechno prožíváme.
Foto k tomuto článku najdete zde

Pokračování...

Pozor! Pozor! Máme vítěze soutěže.

Vítězi se stávají Marťa Sazeček a Blanka Šimková (náši spolužáci a kamarádi). Zde vám posíláme odkaz na kostel, ke kterému jsme sháněly informace http://www.seltjarnarneskirkja.is/. Martin a Bláňa vyhráli mušličky, které si může prohlédnout na fotkách zde
Pokračování...

neděle 11. ledna 2009

Předměstí SELTJARNARNES – kousek od domova, jiný svět

Na dnešek jsme měly předsevzetí, že vstaneme brzo a půjdeme na dlouhý výlet za město. Ani náhodou. Jsme již zcela aklimatizované na zdejší rytmus a tak jsme sladce spaly až do čtvrt na jedenáct, večer budeme asi svěží… Na výlet jsme se teda vypravily se zpožděním, ale odhodlané dobýt cíl – maják na předměstí Seltjarnarnes. No se všemi zacházkami a průzkumy máme v nohách poctivých dvacet kilometrů. Od našeho bydliště jsme se vydaly po pobřeží směrem na západ, prolezly pláže, šutry, chaluhoviště, lasturoviště, potkaly Maxipsa Fíka (viz fotky) a hromadu sportovně založených Islanďanů- běžců.
Ohromily nás chaluhy, konkrétně jejich přichycení ke dnu. Jakýmisi kořeny obejmou některý z pořádně těžkých šutráků a pak už jenom doufají, že některá z vln nebude tak silná, aby je vyšoupla na břeh. Ty šťastné tedy plují na hladině, přichycené k šutrákům, občas se vynoří, jindy lokaj vodu. Ty méně šťastné jsou vyšoupnuté na pobřeží a slouží nám jako fotografický a vědecký materiál.
Kousek od nás se sneslo velké hejno hus. Ve vzduchu předvedly dokonalý manévr, přistály kousek od nás a vydaly se na riskantní cestu – přes rušnou silnici. Ale chodci mají v této zemi absolutní přednost (a zpravidla i pokud nepřecházejí po přechodu), takže řidiči na obou stranách v klidu dupli na brzdu a hold nechali ptáky bez stresu přejít.
K majáku jsme dorazily ve výborném čase za odlivu-ještě že jsme zaspaly, takže jsme přelezly suchou nohou až na ostrov Grótta (který jsme již navštívily dříve na školním výletě, ale za přílivu – tehdy se na ostrov nedalo dostat suchou nohou). Dvousetmetrovou lávovou pláží jsme na ostrov šly asi půl hodiny, páč ta pláž byla poseta mušličkami, lasturkami no a Barča běhala od jednoho šneka ke druhému a jásala: „Červenej, Hani, červenej… jé a žlutej. A oranžovej, jo a tahohle mi taky vem….“
No, nakonec jsme se k majáku propracovaly. Jelikož jsme želvy suchozemský a neznáme rychlost přílivu, byly jsme celé vybobkované, aby nás to tam nezaplavilo a nemusely se zpátky brodit nebo nedejbože plavat, takže jsem pořídily několik fotek a mazaly zpět.
Zpátky na pevné zemi jsme zamířily na další výběžek do moře. Kromě toho, že je tam golfové hřiště, pasovaly jsme to tam i na pozorovatelnu velryb. Bohužel měly dneska dovolenou, ale jednou, jednou je tam uvidíme.
No a pak už jsme se celý utahaný táhly domů. Cestou jsme ještě objevily zvláštní kostel se zvláštní sochou a nemůžeme nikde v průvodcích vypátrat, co to je. A proto! Vyhlašujeme soutěž!!! mrkněte se na fotky k tomuto příspěvku a hledejte fotky moderního kostela se zvláštní sochou a zkuste někdo vyhledat o co jde (je to v Reykjavíku). Kdo na to nejrychleji přijde a pošle nám o tom zprávu, ten má u nás po jedné lastuře od každé barvy z těch, co jsme dnes našly.
Včera jsme konečně měly možnost pořídit levné čerstvé ryby, tak jsme si naložily a dnes jsme si vařily první rybovou obědovečeři po prvním týdnu na Islandu. Právě včas, jakákoliv další variace na červenou omáčku s těstovinama nebo rýží by nás už asi odrovnala. Přesto ryba nebyla úplně delikatesa. Ještě nevíme čím to je, ale byla mírně přesolená (křivila se nám ústa a od té dodržujeme pitný režim jako nikdy v životě). Bára odmítá verzi, že by jí ujela ruka a jelikož je to kuchařka jinak šikovná, věříme tomu. Takže jediná možná vysvětlení, na která jsme přišly, jsou tato: moře je tu hodně slané a tak byla ryba slaná už jako z mořské vody (to je asi blbost a jsme moc rády, že jsme vás pobavily tak hloupým nápadem) nebo byla ryba nasolená lidskou rukou už před samotným prodejem (tomu trochu věříme, je možné, že to bylo připsáno někde společně se jménem a cenou ryby, ale my islandsky bohužel nerozumíme). Příčinu samozřejmě vypátráme a dáme vám vědět, jak to dopadlo.
Fotky k tomuto článku najdete zde.
Pokračování...

sobota 10. ledna 2009

Demonstrace a bleší trh aneb Reykjavík za pár šupů

Islandská ekonomika je v krizi. Podniky propouští a obchody na hlavní třídě mají ÚTSALA (výprodej) nebo jsou už prázdné. Islanďanům se to samozřejmě nezdá a tak se pořádají nejrůznější protesty a demonstrace. Barča si umínila prožít si to na vlastní (i moji) kůži a té dnešní se prostě zúčastnit.

Hledaly jsme ji všude po hlavní třídě i před sídlem vlády, leč marně. Všude okolo chodilo akorát podezřele moc lidí, takže jsme usoudily, že jsme to asi prošvihly. Zklamáné jsme ale nebyly dlouho. Na konci hlavní třídy se podávalo jídlo zadarmo!!! Jeho požitím jsme sice protestovaly ani jsme nevěděly proti čemu, ale pro nás to bylo prostě jídlo zadarmo. Později nás informovali, že je to protikapitalistický prostest proti plýtvání jídlem. Tím, co jsme tam jedly, bychom doopravdy šetřily. Pěkné napohled, příšerné k požití. Své snažení neurazit organizátory akce jsme zdokumentovaly a šly to zajíst vedle ke křesťanské organizaci nabízející wafle a horkou čokoládu. Ti by tu mohli být častěji:-) Příští víkend už nebudeme zbytečně utrácet za jídlo a raději vyrazíme do města "protestovat".
Nakonec jsme našly i demonstraci. Chvíli jsme obdivovaly zápal řečníků a mrazuvzdornost davu a protože tam už nic nenabízeli, přehodnotily jsme priority a vyrazily na blešák. Trh, otevřený každý víkend od 10 do 17 hod, nabízí vše. Snad kromě pár praktických věcí. Jinak jsme našly brambory i levné ryby, dioptrické brýle a halloweenské masky, pečivo a sušené ryby, napařovací hrnec a pendreky, armadní ohozy a masážní kuličky, porcelán, svíčky, boty, krevety, National Geografic a DVD pro nejmenší, čínské oblečky a islandké svetry, čokoládu a modní modely islandkých dam, knihy, šátky a svatební šaty, hodinky, nábytek, povlečení, fast food, sochy a pistole, vánoční světýlka a náramky, náušničky a ponožky a nahřívátka na záda, plastový nesmysly, nafukovací balónky, obrazy, známky, čínky a paruky...
Nenašly jsme fermentovaného žraloka. Snad příště. Jinak snažně žádáme všechny, co nás pojedou navštívit autem, ať toho s sebou moc neberou, protože blešák je to nejlepší místo k zaplnění kufru jakkoliv velkého vozu:-)
Fotky k tomuto článku najdete zde.

Pokračování...

RUNTUR - horečka páteční noci

Tak včera jsme se byly podívat na islandké páteční párty. Očekávaly jsme, že to bude velký a taky že bylo. Prvně něco málo o organizátorech. Tuto párty organizovali studenti ze student councilu Háskoli Íslands. Členové student councilu zde na Islandu jsou také voleni z řad studentů. Ale je to trochu jiné - již na vysoké škole jsou voleni studenti příslušící k nějaké politické studentské straně. Tyto politické strany lobují, snaží se zaujmout ostatní studenty a takto získat jejich přízeň. Pravděpodobně nejjistější cesta je pořádání studentských party. Včera to byla studentská party strany sociální demokracie. V souladu s volebním programem domluvili výhodný kontrakt s jedním pivovarem a kupují od něj pivo za zajímavější ceny. Takže nejdříve nás pozvali do školy, kde jsme měli formální program a seznámení s programem student councilu (už tam bylo možné se posilňovat pivem) a poté v devět začla studentská párty. Ta probíhala v prostorách sídla studentské strany na hlavní třídě ve městě (pravděpodobně jsou štědře finančně podporováni), neuvěřitelné množství piva se chladilo v hromadě předem namraženého ledu. Náš strach o nedostupnost alkoholu se natotata rozplynul. Pivo zde bylo za poloviční cenu oproti hospodě 400ISK (68,-Kč), cola za pouhých 100ISK (17,-Kč). Párty byla vydařená.  Islanďané mají zvláštní zálibu v mačkání se na sebe. Takže na nevelkém prostoru byla namačkaná obrovská kupa lidí jako sardinky a prodírali se sem a tam. Lidé neustále korzovali a občas si odskočili z této akce na jinou a pak zase zpět. Při vstupu do místnosti si všichni z bezpečnostních důvodů sundali boty, aby nevyhnutelné šlapání po nohách nebylo tak bolestivé. Tancovali jsme, poznávali se, čas od času mě na malém prostoru pro tanec (vyhrazeno kartónem přilepeným k zemi, abychom padali do měkkého) vzali úplně cizí islandští studenti nebo učitelé za flígr a vtáhli mě do nové taneční skupiny. No paráda, to tedy byl opravdu kulturní zážitek. Já (Bára) jsem odcházela úplně poslední z řad zahraničních studentů, chtěla jsem ještě zůstat jen Islanďanama a spřátelit se s nima. To bylo opravdu možné až potom, co zahraniční studenti odešli, protože tahle skupina je jinak dost mimo a vlastně se vůbec s islandskými studenty moc nebaví. No vydržela jsem to do tří a pak už mě od tancování všechno bolelo, tak jsem se rozhodla vyrazit spát (Hanka už tou dobou byla v posteli). Byla jsem na sebe hrdá, že jsem tu první párty tak rozjela a že držím krok s domácími v proslulé páteční noci. Až na hlavní třídě mi došlo, že to, co jsem právě absolvovala, byla jen předpárty a že se teď všichni nahrnou do barů na hlavní třídě Laugavegur a počkají v dlouhé frontě na vstup do baru, který teďka frčí a pojedou až do rána a v sobotu večer to stejné. Holt jsou to synové a dcery Vikingů - mají tuhý kořínek, jen tak něco je nepoloží...
Jinak včera jsme byli my - zahraniční studenti - paf. Poprvé na Islandu jsme viděli pár slunečních paprsků a to jen na chvíli. Tento zážitek se tak na hodinku stal top tématem k diskuzím. My s Hankou jsme v době trhání mraků byli u známé sochy Slunečního vozu - moc se nám líbila. Když už konečně slunko vyšlo, tak jsme byly doma a Hanka chrněla (první týden byl náročný) a já pracovala na počítači - tak jsme si to bohužel moc neužily, ale máme pár záběrů z okna. Jakmile dopadnou na Reykjavík sluneční paprsky, začne být velmi barevným městem:-)
Další zajímavé fotky vznikly dnes ráno. Zatímco se Bára dospávala, Hanka vstala brzo (půl desátá) a šla nofotit východ slunce do přístavu, který máme pět minut od bydlení.
Fotky k tomuto článku najdete zde.

Pokračování...

pátek 9. ledna 2009

Není času a jiné patálie

Diář je nezbytností. Na začátku pobytu je toho opravdu hodně, co je potřeba zařídit a vyřídit. (Pro studenty se více rozepíšeme v praktických informacích).
V úterý jsme se probraly ze sladkého snění. Ačkoliv si pořád pouštíme do bedniček (které jsme si prozřetelně dovezly) pohodovou hudbu a každý večer sjedeme jeden z přeslazených filmečků (které jsme si také neodpustily), teď nám teda začala honička. Uvědomily jsme si, že nás nečekají jen bezva prázdniny na ostrově, ale že bude třeba taky zlegalizovat náš pobyt a začít studovat. Ale o tom potom. V úterý ráno jsme udělaly nákup na dva týdny (bez pečiva) no a je to za 600,-Kč - to je paráda ne? Sice teda budeme mít včech možných těstovin a červených omáček po krk, ale máme co jíst!!! Začaly jsme se ptát na první práci - nic. Ve tři hodiny jsme měly informařní schůzku pro zahraniční studenty - tam nás zahrnuli informacemi, co vše musíme zařídit - je toho dost. Je to jako když člověk začíná na vysoké u nás (přihláška, registrace, kartičky, informační systém) - to vše v angličtině. Ale všichni administrativní pracovníci jsou celice ochotni nám s čímkoliv pomoci.

Ve středu jsme se do toho opřely. Hned ráno jsme šly zlegalizovat náš pobyt zde na Islandě - to je tu velmi jednoduché (více v praktických informacích pro studenty). Klíč k jakýmkoliv veřejným službám, k práci, ke studijím, prostě ke všemu se jmenuje Kennitala. Je to identifikační číslo, které člověk získá tak, že se zaregistruje do národního registru. Pro Islanďany je to rodné číslo. Takže budeme mít rodná čísla dvě. Kromě toho, že jde o plně fungující klíč ke všemu na Islandu (což je samo o sobě velmi zjednodušující), ještě je to zařízeno tak, že naši Kennitalu pošlou rovnou do školy, aby nám to ještě celé zjednodušili - PARÁDA. Po návštěvě úřadu jsme šly shánět práci (o shánění práce více v praktických informacích pro studenty). Hledaly jsme různé cesty (EURES, agentury, webové stránky), pak jsme šly městem zpět a navštívily jsme všechny podniky v centru a ptaly se na práci. Katastrofa - práce finanční krize, všichni nás s milým chápavým úsměvem odmítali. Bylo to frustrující. Nakonec se nám podařilo sehnat pár kontaktů, které jsme obtelefonovaly, kontaktovaly emailem nebo navštívily. Vypadá to bledě. Jediná malá neděje je v pizzerii - uvidíme. V jednu hodinu jsme měli sraz před Háskoli komplexem - výlat po Reykjavíku. S průvodcem jsme navštívili pamětihodnosti Reykjavíku a projeli jsme důležitá místa pro náš pobyt, dostali pár praktických rad. Na výletu jsme jsme zjistily, že už jsme tady jako doma, že už jsme většinu míst navštívily a že Reykjavík je zápaďácká vesnice s návsí plnou obchodů se suvenýry.

Ve čtvrtek jsme kontaktovaly další firmy a podniky. Svitla nám druhá neděje - kavárna pět minut od našeho ubytka. Budeme tam volat v sobotu - uvidíme. Odpoledne jsme měly schůzku na School of Education - zahraničních studentů je tam tak patnáct. Nic zvláštního - snad jen pedagogy poznáte na sto honů - jak české tak islandské. Je to opět trochu jiná škola a trochu jiní lidé - učitelé:-)

Dnes jsme měly ráno první předmět Group dynamics a Drama in Education (Skupinová dynamika a dramatická výchova). Naše lektorka byla v mnoha koutech světa, čekaly jsme velké věci. No tak zas tak velké to nebylo, ale je nás ve skupině asi deset a všichni studenti jsou docela akční, takže to bude nabité:-)
Přikládáme video nejlepší turistické atrakce v Reykjavíku, najdete ho zde.
Na pátou jdeme na meeting pro studenty school of Education a večer nás čeká první párty na Islandě - bude to asi velké, to bude zas v moři nablito:-) Uvidíme, o tom se rozepíšeme zítra.
Fotky k tomuto článku najdete zde.

Pokračování...

úterý 6. ledna 2009

Praktické informace zejména pro studenty 1

Popis získání grantu
1.Odeslání žádosti o přijetí na Háskoli Island. Odesílá se Application form (http://ask.hi.is/page/applicationform, jednoduchá přihláška v angličtině s fotkou, součástí je krátký motivační dopis, je nutné vepsat studované předměty z katalogu- https://ugla.hi.is/kennsluskra/index.php?tab=skoli&chapter=content&id=10358), Nominace od koordinátora zahraničních studií domácí univerzity a Transcript of records (výpis absolvovaných předmětů) v angličtině, potvrzený od studijního oddělení. Odesílá se doporučenou poštou.

2.Poté, co vám dojde informace o přijetí na Háskoli, je třeba odeslat na Island k potvrzení formulář Letter of acceptance od NAEPu (http://www.naep.cz/index.php?a=view-project-folder&project_folder_id=103&view_type_code=document&) a formulář Learning agreement od NAEPu (http://www.naep.cz/index.php?a=view-project-folder&project_folder_id=103&view_type_code=document&). Stačí odeslat scan nebo elektronické verze na ebjork@hi.is. Erla Björk Atladóttir (koordinátorka exchange students na Háskoli Íslands) si to vytiskne a scanem odešle zpět, posléze i v originálu poštou.

3.Nechat si na domácí katedře potvrdit Learning agreement, vypsat Žádost o individuální mobilitu studenta (http://www.naep.cz/index.php?a=view-project-folder&project_folder_id=103&view_type_code=document&, nechat potvrdit koordinátorem na centru zahraničních studií nebo jiné osoby dle seznamu na NAEPu).

4.Odeslat na NEAP Letter of acceptance (formulář od Naepu, potvrzený od Erly), Learning agreement (formulář od NAEPu, potvrzený od Erly a domácí katedry), Žádost o individuální mobilitu (formulář od NAEPu, potvrzený koordinátorem CZS nebo jinou osobou) a Motivační dopis v češtině. Elektronicky se odesílá Žádost a motivační dopis, poštou pak originály všeho. Na MUNI zasílá originály hromadně koordinátor CZS.

Pokračování...

Den první - orientace, dezorientace

DEZORIENTACE!!

Anebo vlastně ne, anebo jak kdo. Zkušená horská vůdkyně Bára obratně prokličkovala nočním Reykjavíkem ihned po příjezdu s obrovským báglem na zádech a odhodláním v tváři. 
Posléze se nám dostalo ujištění, že jsme jistě out of mind, ale to nevadí, hrdé na sebe jsme. Neméně zkušená, leč mírně zmatenejší Hanka si následujícího dne určila orientační body-kostel a pobřeží, a slaví první úspěchy. Jistou výhodou je skutečnost, že Island není po obvodu pobřeží tak dlouhý, po pobřeží tedy dorazí i v opačném směru.
Po poctivé antikalorické procházce jsme se vrátily zpět do svého roztomilého apartmánu a uvařily si jedno z nejhnusnějších instatních jídel, které jsme kdy snědly. Dostaly jsme od pana domácího Thóra pozvání na čajík. Rozebraly jsme s ním možnosti získání práce a dostaly k podepsání předlouhatánskou nájemná smlouvu. Dovolily jsme se jej také o přestavbu našeho pokoje a tak jsme si jej udělaly útulným a hlavně naším. Zejména jsme si daly záležet na koutku pro naše každodenní čajové dýchánky - tyto budou pravděpodobně časem degradovat na organizační meetingy.
Už jsme také navštívily zdejší obchody a to s cvakajícími zuby. Již v Brně se k nám dostávaly informace o hrůzostrašných cenách na Islandu, předraženém jídle a vůbec všeho, co lze koupit. Bály jsme se dost a byly jsme připraveny na tvrdou dietu. Realita, naštěstí pro naše peněženky a naneštěstí pro naše špíčky, je jiná. V obchodu Bónus (zdejší Lídl) jsou ceny velmi přijatelné a můžeme si dovolit koupit všechny běžné potraviny. Pokud vynecháme nadstandart, budeme jíst za srovnatelné peníze jako v České republice. Finanční krize nám vlastně tady na Islandu ulevila...

Ještě si neodpustíme chválu na naše ubytko - vřele doporučujeme dalším studentům. Již víme že poměr cena a výkon nemá konkurenci. Je pět minut od centra, na osobu vyjde o tři tisíce islandkých korun levněji než koleje pro studenty (které by měly být nejlevnější). Máme tu celý malý byteček pro sebe (internet Wireless, prádelnu na prvním patře) a majitel Thór je děda kabrňák. Velmi ochotný vyjít vstříc - dokonce se nám poptá i po práci. (Další ve fotkách a více v praktických informacích pro studenty).
Fotky k tomuto článku najdete zde.
Video k tomuto článku naleznete zde

Pokračování...

Cesta na ostrov - naše první dobrodrůžo

Už od třetího ledna jsme dojily. Aspoň teda Bára určitě, ačkoliv jsme tvrďáci, tak odjezd od našich milovaných byl emocionální ohňostroj. Jely jsme na letiště do Vídně a vezl nás Roman (Barčin přítel). Roman s Bárou vyzvedli Hanku u ni doma ve Slatině. S Hankou jela taky její duševní podpora Zorka. Barču mrzelo, že bulí sama a že ji v tom holky nechávají. Oporou se jí stala Hančina maminka. Ačkoliv se na odjezd milované dcery zodpovědně posilovala osvědčenými léky proti trudomyslnosti (fernet), podojila taky. „Hele Báro, já už mám v sobě třetího, možná čtvrtýho panáka abych to přežila. Možná i pět.“(Hančina mamka Ivanka)
Vyvolala řetězovou reakci. Nakonec jsme svorně plakaly všechny ženský v domácnosti (Zorka to zakrývala výrazným smíchem).
Napětí jsme umocnily časovou rezervou, kterou jsme si zodpovědně nechaly na pohyb po vídeňskem letišti. Měly jsme na loučení celé dvě hodinky- takže jsme si to vychutnali. Naštěstí jsme několik kritických mezer zaplácly získáváním informací o přestupu na kodaňském letišti. 
Z toho jsme měly bobky. Připravovaly jsme se na : odbavování, pasovou kontrolu, získávání letenek, palubních lístků, znovuvážení přetížených zavazadel (ani jedno se zdaleka napřibližovalo předepsané hmostnosti) a jiné. Přestup v Kodani byl náročný.
Po odchodu z prvního letadala  jsme se podívaly doleva, kde byl nápis velký jako billboard Mattoni před Brnem: Reykjavík- gate 9. Ta byla asi o 100 metrů dál. Našly bysme to, i kdybychom byly hluché, slepé a němé. 
Letadlo do Reykjavíku nám připravilo první zážitek (Jak komu, mně Hance stačil i poklidný let z Vídně s Bářiným komentářem o rychlostech, turbulencích a nebezpečných situacích). Pilotův manévr by se dal přiblížit ke skoku banji jump bez lana. Za velmi nízké rychlosti- informovaly nás počítače umístěné na sedadlech před námi - a pohybu několik stovek metrů nad zemí se letadlo vzneslo opět vzhůru, vzápětí nás zhouplo dolů a nabralo mírně nepříjemný směr - takový jakýsi padavo přistávající. Hanka pět minut nepromluvila. Zato Bára kecala o sto šest.  Zelené jsme byly obě. 
Ačkoliv Vídeň, Kodaň i Faerské ostrovy jsme i přes mírnou oblačnost pozorovaly vysoko ze vzduchu, Reykjavík a vůbec celý Island jsme spatřily až na letišti. Přistání na Islandu a vůbec celý Island totiž poznáte velice jednodušše - tak, že ho nevidíte pod mraky. Na pevné zemi jsme si konečně pořádně vydechly. Bylo to náročné.
Na letišti jsme se potom rychle zorientovaly a nastoupily na Fly bus vedoucí z letiště Keflavík do Reykjavíku. Řidič oznamoval zastávky islandsky a teprve poté anglicky. Naše první setkání s islandštinou jsme tak pasovaly na odchrchlávající zkoušku mikrofonu. Že je to doopravdy islandsky „Hlavní autobusové nadraží“ jsme pochopily až napodruhé. 
V Reykjavíku jsem vystoupily na místě, kde bychom očekávaly aspoň pár bezďáků jako u nás na Zvonařce (hlavní autobusové nádraží). Ovšem nic. Nikdo. Nikde. Déšť a hmla a tma.
Odtam jsme se rozhodly jít pěšky, jsme přece tvrdý.
A nevzaly jsem si taxika a všechno to vybavení na půl roku jsme si naházely na záda a na břicho a ůplně všude, celou tu pakáž, stan, spacáky, karimatky, hadry, noťasy, no prostě všechno, a táhly jsme se s tím, ta cesta, co nám teď normálně trvá deset minut, to jsme šly půl hodiny.Taky jsme hlavně nevěděly kam jdem, takže Hanka uplně ztracená, Bára v půl třetí s mapou po městě. 
Když jsme došly k tomu baráku, majitel na nás čekal, vykouknul, zeptal se nás, kde máme taxika, tak jsme mu řekly, že jsme to došly, tak nám řekl, že jsme uplně out of mind, pak nás vyvedl navrch, ubytoval nás, ale máme to tady moc hezký :-)

Pokračování...

Nápad a akce, aneb jak to celé začalo

Já (Bára) jsem se rozhodla, že nebudu již dále snášet stereotypy brněnské a zkusím se podívát trochu dál než za humna. Studijní pobyt v zahraničí mě lákal již dlouho, ale většina grantových nabídek neodpovídala mým možnostem spolufinancování. Například známý Erasmus by mi pokryl asi tak třetinové náklady a to by bylo sice taky bezva, ale nevím, jak bych zaplatila ten zbytek. Tak jsem po několik měsíců hledala nabídky jiné a granty FM EHP/Norska byly jasnou volbou.

S tímto grantem se může uchazeč vydat do těchto zemí: Norsko , Lichtenštejnsko, Island. Páni - Island, tam jsem teda chtěla. A grant mi pokryje skutečně všechny výdaje na pobyt, cestu, pojištění, ubytko, učebnice, poplatky za kurzy - paráda. Tak jsem začala shánět informace. Cesta to nebyla jednoduchá - vše probíhá zcela jinak, než u jiných programů (více v praktických informacích zejména pro studenty). Na půli cesty jsem si s sebou nabalila kamarádku Hančí a další strasti  vedoucí k realizaci celého podniku jsme sdílely:-) Po mnohých patáliích, překážkách, podlízání, dolízání, přemlouvání (zejména na University of Iceland) jsme nakonec granty získaly, na Islandu vše zařídily a 4. ledna jsme vzlétly směr tropy - slunce, prosluněné pláže, zmrzlina, tropické ovoce - i Vám doporučujeme sbalit si s sebou opalovací krém a slunečník. Já jsem od Ježíška dostala jelení lůj s UV filtrem a bez toho by se tu člověk opravdu neobešel:-)

Já Hanka jsem do tohoto podniku doopravdy spadla jak kotě do mlíka. Vše začalo prostou "otázkou oznamovací"- Jedu na Island, jedeš se mnou? Nepatřím hold k těm, kteří by na takovou otázku odpovídali "ne." :-)

Takže jsem asi během tří dnů vyběhala všechno na muni, prodrala se přes dvoje studijní, jednoho vedoucího katedry, centrum zahraničních studií a přihlášku v angličtině a ještě vše odeslala včas. Z toho, že jsem výše uvedený výpis vůbec zvládla, vyplívá fakt, že se mi všude dostalo velké podpory a pochopení. Takže díky! Já (Bára) se chci přidat k Hance a jmenovitě bych chtěla poděkovat zejména Jiřímu Němcovi (vedoucímu naší katedry), od něhož cítíme velkou podporu v takovýchto projektech, můžeme se na něj obrátit s problémy a vůbec nám poskytuje zázemí na domácí půdě - díky. Dále jsme cítily oporu v Martinu Vaškovi, který je koordinátorem pro náš projekt na MUNI a vždy má po ruce pár praktických rad - díky. A teprve ve třetím ročníku bakalářského studia mohu ocenit práci studijního oddělení - naše nová studijní referentka, paní Fajmonová, pro nás měla velkou dávku trpělivosti a pochopení - díky(to tedy nelze říci o všech referentkách, se kterými jsme během studií přišly do styku).

(Hanka) Jelikož i na Islandské straně bylo pochopení a ochota nás i přes nesladěný termín ve výhodě přijmout, během dvou týdnů jsme držely v rukou obálky s potvrzením, že na Island přijet můžeme, neboli dopis o přijetí na školu (letter of acceptance). 
Pokračování...