Hitch-hiking race aneb stopem kolem Islandu

Kdy a jak vznikl tento nápad, to vám doopravdy nepovíme, každopádně se tady objevil a posléze byl uznán jako dobrý, i když ne úplně rozumný.
Plán byl jednoduchý - stopaři, vždy ve dvojici holka a kluk, vyrazí z bodu A (Reykjavík, studentské koleje) a po objetí celého Islandu po silnici N1 se co nejrychleji do bodu A zase vrátí. Vítězná dvojice pak bude čestným hostem na párty.
Původně bylo do akce zapojeno mnohem více lidí, s přibližujícím se termínem (únor) ale účatníci závodu odpadali a odpadali a nakonec nás zbylo jen osm - Hanka a Brad (Američan žijící v Kanadě), Liam (Kanada) a Jirka (ČR), Barča a Dominik (Austrálie) a Allie (Kanada) a Sam (Kanada). Takže se vlastně jednalo o česko-kanadský závod, do kterého se nějak omylem přimíchal Australan a skoro Američan.
Vyrazili jsme všichni společně ve čtvrtek ráno z kolejí, dvě dvojice se vydaly na sever, dvě dvojice na jih. Od té doby jsme toho vzájemně o sobe moc nevěděli, takže se naše zážitky trochu liší
Já, Hanka, jsem vyrazila s Bradem poměrně odhodlaně směrem Borgarnes, Blonduos, Akureyri, Egilstadir, Hofn a Reykjavík. Působili jsme asi trochu jako blázni, když jsme prvnímu řidiči, který nám za Reykjavíkem zastavil, řekli, že cestujeme do Reykjavíku, ale to nám nevadilo. Brad vždy ještě doložil informaci, že přijel na Island studovat japonštinu a bylo vymalováno. První den jsme cestovali s šesti řidiči, první nás vzal jenom k Mosfellbaeru, druhý do Borgarnes, třetí jen kousek dál, tam nás předběhli Bára s Dominikem, čtvrtý k univerzitní budově někde uprostřed polí, pátá paní až do Akureyri, no a ten šestý nás vyklopil uprostřed ničeho kus od Mývatnu.
Takže jsme se kolem osmé večer ocitli někde, sice na N1, ale v místě, kde projelo jedno auto za půl hodiny a byl to nějaký blázen, který jezdil pořád dokola kolem jezera. Později jsme se dozvěděli, že se teplota blížila mínus patnácti, ale v tu chvíli jsme jenom nasadili batohy na záda, do ruky si vzali tousta s arašídovým máslem a marmeládou, typické to americké cestovací jídlo, něco jako u nás doma chleba s řízkem, a šli. Mohli jsme jít asi hodinku a pohybujícím se nám bylo i docela teplo, ale začínali jsme toho mít právě akorát tak dost, když jsme narazili na vesničku na břehu jezera. Tam začal další obtížný úkol - byli jsme sice ve vesničce, ale hold byla trochu kosa, venku se spát nedalo, tak jsem začala klepat na různý dveře, jestli bychom nemohli přespat někde v koutě. Nemohli. Ani se nedivím, kdyby u mě o půl desáté zaklepala nějaká slečna s obrovským batohem, navíc za zády se špinavým Američanem s rampouchy ve fousech, asi bych taky uvažovala. Nechtěli nás nechat přespat ani v místním hotýlku, spaní na zemi prý vyloučeno, oni jsou hotel. No, nakonec jsem přesvědčila paní z posledních dvěří a ona zase přesvědčila lidi z hotelu, takže jsme dostali pokojíček v hotelu Mývatn, dali si tam sprchu a dalšího tousta s marmeládou a celí šťastní šli spát. (Noc pro osobu v hotelu Mývatn přijde na 10 000,-ISK (cca 2000,-Kč), my ji měli zadarmo).
Dneska se mi nechce věřit tomu, jaké jsme měli štěstí. Tam nahoře šlo doopravdy minimálně o zdraví a zůstat venku celou noc, to by z nás asi ráno byly kostky ledu. Ráno nám personál v hotelu, netušíc, že jsme tam tak trochu přes počet, nabídl snídani, tu jsme ale odmítli a vyrazili za dalším dobrodružstvím. Jenže ono nikde a nikde, ani jedno auto, tak jsme asi hodinku šlapali a pak nám zastavil pán a že nás vezme ke Krafle. Byl to sice kousek, ale díky němu jsme objevili nejefektivnější způsob stopování - z auta do auta. Ač je to nepochopitelný, Islanďané mnohem radši zastaví člověku, který má za sebou auto - protože přece ti lidí v autě mohou mít nějaký problém, lidí stojící jen tak na silnici asi ne. No nic, zastavil nám u Krafly, já vyběhla ven a s batohem stále v jeho kufru už stopla další auto - čtyři rybáře z Akureyri. Jelikož ale auto bylo jenom pro pět lidí, jela jsem od Krafly do Egilstadiru Bradovi na klíně. Není moc statné postavy a mám pocit, že na tento úsek cesty nevzpomíná úplně rád, ale hold se nedalo nic dělat, přežili jsme (přežil:-))
V Egilstadiru na benzince jsme potkali Báru a Dominika, dojeli před náma. Setkání to bylo srdečné, byli jsme rádi, že se všichni vidíme živí a zdraví. Bára a Dominik nám předali několik cenných informací a společně jsme se domluvili, že překročíme pravidla závodu a pojedeme mimo silnici N1, N1 v tomto úseku byla špatně průjezdá a úplně bez civilizace, to se nám zdálo příliš nebezpečné. Pak se v Egilstadiru objevila i Allie a Sam, přijeli z opačné strany, takže jsme si trochu popovídali o tom, jak to jde (oni si popovídali, když se baví tři rodilí mluvčí mezi sebou, není šance jim rozumět), zasmáli se Jirkovi a Liamovi, kteří podle našich odhadů zůstali někde u Víku, dvě hodinky cesty od Reykjavíku, a šli. Nám páni rybáři našli odvoz do Djupavegur, nebo až do Hofnu, to prý podle toho, ja se domluvíme. No, moc jsme se nedomluvili, pán moc anglicky neuměl, ale pochopili jsme, že dělá něco jako soukormou veřejnou dopravu - zajede pro lidi na letiště, rozváží děti ze školy na farmy a vůbec si tak nějak cestuje po východním pobřeží podle potřeby. Pár koleček Marylandů (oblíbené a levné keksy) vytvořilo příjemnou náladu a my se s jedním řidičem dostali přes nejhorší část cesty - studené, deštivé a sněživé východní pobřeží. Cestou jsme zase minuli Báru a Doma, někde u Djupavegur, neměli štěstí na stopa. A taky Jirku a Liama v protisměru, my měli za sebou dvě třetiny cesty, oni třetinu, trochu nám to pozvedlo náladu.
Pan řidič nás vysadil u Hofnu, a tam jsme potkali řidiče, který nás vzal ten nejkratší úsek, ale na kterého asi budeme vzpomínat nejraději. Velice energický starý pán v prťavém autíčku, neustále něco povídal, anglicky neuměl ani slovo, po třech metrech začal rozmáchle utírat přední sklo, které se mu našim příchodem zarosilo, a pokračoval v tom asi dalších pět kilometrů, kde nás vysadil a odhasil si to někam mimo N1. Byli jsme z něj tak vysmátí, že nám nevadil ani přicházející déšť, takže jsme zase jednou naložili batohy na záda a šlapali silnici. A právě ve chvíli, kdy už jsme byli i přes všechny možné vrstvy durch, zastavila nám paní, popovezla nás asi jen dvacet kilometrů, doporučila nám ubytování na statku kousek od tam a čistou náhodou nás vysadila zrovna ve chvíli, kdy kolem projížděla paní ze zmiňovaného statku. Takže si nás odvezla domů, Brad ještě usmlouval cenu na 1000 ISK na osobu a noc a celí šťastní jsme tam zakempovali. Rozvěsili jsme po domečku všechny bundy a batohy, vlastně sušily co se dalo, připojili se na internet, rozeslali pozdravy, zahráli si šachy (světe div se, Bradovi trvalo docela dlouho, než mě porazil, i když to bude možná i tím, že jsem v některých chvílích vypadala tak bezradně, že prostě našel tah, který by byl pro mě výhodný, a pak hold nevěděl co s ním). Ubytování to bylo příjemné a lidí tam skvělí, pro všechny příští cestovatele po Islandu můžu statek Holmur jenom dopuručit.
Ráno se nám nechtělo ven, jako obvykle. Ale počasí se mezitím umoudřilo a mezi mraky občas prosvitlo sluníčko a na severu osvětlovalo ledovec a jezera a pláně pod ním a vůbec to bylo takové trochu jarní ráno, takže nám vůbec nevadilo šlapat silnici. Pravda, trochu nás znervozňovalo, že jsme během hodiny potkali tak tři auta, to čtvrtý ale začalo kousek od nás zpomalovat, takže pohoda. Úsměv nám na tváři nám ale brzo zmrznul, ze zadního okénka se totiž vynořilo několik mávajících ruk a Barča s Domoušem nám popřáli dobré ráno a odhasili si to směrem na Reykjavík. Strávili noc někde za náma a tak potkali první auto, které bylo ochotno brát stopaře, dřív než my. Takže jsme si zanadávali a šlapali dál. Pak nás vzal jakýsi vědec k ledovcovému jezeru na jihu, odtud dva fotografové z Anglie. Ti mi připravili další šok, po víkendu s Bradem jsem totiž nabyla dojmu, že se moje angličtina zlepšila. Nicméně výslovnost britské angličtiny mi zůstala skryta, takže ač s nimi Brad vesele konverzoval, já nerozuměla ani slovo. No nic, vysadili nás opět uprostřed ničeho u odbočky k nějakému vodopádu, se slibem, že pokud nás na silnici za pár hodin najdou, vezmou nás aspoň do nejbližší vesnice.
Nakonec jsme se s nimi už nepotkali, po pár dalších minutách nám zastavilo černé fáro a že nás vezmou až do Reykjavíku. Nejdřív jsme tomu nechtěli věřit, protože to bylo jedno z těch obrovských zápaďáckých aut, za volantem seděl chlápek nápadně se podobající sicilskému mafiánovi a paní vedle něj byla tak ověšená náramnky, že štěrchala při každém pohybu. Ale naložili nás, trochu ušmudlaný a smradlavý a vypadali s tím docela v pohodě. Kousek před Reykjavíkem jsme si s Bradem zažili vítězný moment, na silnici jsme potkali Barču a Doma, naše řidiče jsme asi válečným pokřikem vyděsili, ale když pochopili, že jsme právě splatili dluh z rána, nabídli se, že nás vezmou až ke kolejím, abychom náhodou o vítězství ještě nepřišli.
Takže nás vysadili u kolejí a my posledních pár metrů běželi, vysmátí jak malé děti jsme doběhli do společenské místnosti s nadějí, že bychom mohli být první. No, a tam byli Allie a Sam. Takže jsme se zas uklidnili, počkali na Báru a Doma, vzdali čekání na Liama a Jirku a celé to nějak zakončili.
Zážitky mě (Báry) a velkýho Australana patřily k těm, nad kterými se člověk zasměje až po delší době. Z nějakého zvláštního důvodu jme měli pocit, že při stopování nám bude celou dobu svítit slunko a já budu žonglovat a Domouš bude hrát na kytaru. Takže jsme si na únorovou výpravu kolem Islandu sbalili kromě pár praktických věcí i žonglovací míčky, Dom trendy sluneční brýle a kytaru. První den proběhl celkem dobře podle očekávání. Slunko svítilo a my neměli na srandičky u silnice čas, protože nás bralo jedno auto za druhým. Řidič cestou do Akureyri vlastnící loďku nás pozval na Whale watching (Pozorování velryb) zadarmo společně s ubytkem u něj na ostrůvku – doufáme, že bude čas této nabádky využít. Po cestě jsme ještě stopli párek lidí, kteří neuměli ani slovo anglicky a to byla zvláštní zkušenost, jak jsme se všichni bez těch slov cítili jak na trní a myslíme, že jak jim tak nám se ulevilo, když se naše cesty rozešly. Večer jsme potom udělali velkou chybu, kterou si už asi navždycky budeme pamatovat. K večeru jsme se nechali jedním autem dovézt na rozcestí kamsi mimo civilizaci doprostřed ničeho kdesi za Mývatnem (jezero na severu). Teplota -17°C, přicházející tma, silný vítr ze severu, nikde nikdo. Byla nám hrozná zima, tak jsme se dali do pochodu, odhodlání v případě, že nás nikdo nevezme, pochodovat celou noc, na spaní venku to nebylo. Po dvouhodinovém pochodu nás celý promrzlý vzala holčina jednoucí ze skiareálu domů a vysadila nás kus od N1 u jejího strejdy na farmě. Tak jsme tam zůstali téměř u prasátek, ale bylo nám teplo a všechno jsme usušili, Dominik konečně vytáhnul svou ošuntělou kytaru a zahrál pár australských vypalovaček.
Ráno bylo morálně náročné. Stejná zima, stejný vítr, jen o kapku víc světla. Majitel farmy nás vzal autem zpět na N1 a my se modlili za pojíždějící auto, po dalším asi hodinovém pochodu nás vzala zase holka jedoucí z univerzity v Akureyri někam domů do východních fjordů. Dovezla nás až do Egilstadiru, odtam jela jedinou průjezdnou cestou dál do fjordů. My ale chtěli hrát podle pravidel, takže jsme svorně vystoupili v Egistadiru a snažili se stopnout někoho po N1. Postupně nám ale docházelo, že vydat se tímto směrem je doslova nebezpečné, protože cesta je špatně průjezdná a těžko by se tam stopovalo a každý rozumný člověk jezdí oklikou stejně jako naše studentka z Akureyri. Rozhodli jsme se porušit pravidla a jednat s ohledem na naše bezpečí (konečně). Pak jsme v Egilstadiru potkali Hanku s Bradem a byli jsme rádi, že je vidíme živý a zdravý. I když jsme strávili hodinu zjišťováním toho, jak to vypadá s N1 a byla to strategická informace, rozhodli jsme se je přesvědčit, aby také porušili pravidla a jednali s ohledem na své bezpečí. Já jsem byla hrozně ráda, že je dva vidím v pořádku a ulevilo se mi, že jsme všichni zvládli sever. Když jsme ty dva přesvědčili a oni našli lidi, který je vezmou přes fjordy, začali jsme se starat o vlastní dopravu. Na benzínce jsme si stopli paní jednoucí s nemocnou kočičikou od veterináře. Ve východních fjordech jsme měli vyloženě smůlu na stop. Od té doby, co nás paní s kočičkou vyložila, jsme fjordy zdolávali po desetikiloetrových stopech. Nakonec jsme strávili tři hodiny v jednom z fjordů – klasika: déšť, vítr, zima. Ale kousek od nás byla farma, takže v případě potíží bychom mohli hledat pomoc tam. Nakonec jsme asi vypadali tak zoufale, že auto, které kolem nás projelo s tím, že nás nevezmou, se pro nás vrátilo a dobří lidé uvnitř našli kousek místa pro špinavé, promáchané a na kost zmrzlé blázny. Dovezli nás až do Hofnu, tam jsme zakempovali. Dalšího dne nás již čekalo příjemné ráno, konečně kousek slunka a aut plná cesta jižním pobřežím. Ten den jsme si užili a hned první stop nás vzal až do Víku (polovina cesty). Cestou do Víku jsme potkali Brada a Hanku, chvíli jsme přemýšleli, jestli je naložíme, ale pak jsme si řekli, že je hezky a že zas o nic nejde, tak že si zazávodíme – Brad vypadal pořádně naštvaně. I když jsme spěchali, abychom závod vyhráli, nemohli jsme nezastavit u Jökullsarlón (ledovcového jezera), které můžete spatřit na všech fotkách z Islandu. A i když je to jinak turisty prolezlé místo – to ráno jsme tam byli jen my a naši francouzští řidiči – paráda.
Z Víku jsme se potom kodrcali zase po dvaceti kilometrech, tak se stalo, že nás Hanka a Brad předběhli. Dominik to nesl těžko, mně to ale bylo jedno, protože já jsem byla ráda, že jsme to dali a že jsme v pořádku a že máme zkušenosti, které jsme zaplatili naštěstí jen trochou nepohodlí.

Příběhy ostatních skupin jsem se dozvěděly až na party týden po závodě. To už jsme byli všichni hezky zrelaxovaní a vysmátí.
Allie a Sam podali nejlepší výkon, poté, co jsme je potkali v pátek odpoledne na opačném konci Islandu, se dostali dvěma stopy do Akureyri a od tam přímo do Reykjavíku. Takže dorazili domů v pátek večer. Sázkaři - nezúčastnění obyvatelé kolejí, jim moc nepoděkovali - jednak jenom malá část sázela na vítězství této skupiny, no a za druhé absolutně smetli ze stolu veškeré odhady času, který je potřeba na objetí Islandu.
Jirka a Liam měli zajímavé, ale postupem času trochu jednotvárné zážitky. Dva borce na silnici hold nebral nikdo, smiloval se nad nimi až jeden pár, jedoucí kolem Islandu na romantickou dovolenou. Z romantiky toho asi moc nezbylo, kluky vždy vysadili, když se jeli podívat někam mimo N1, po pár hodinách je tam nebo o kousek dál, zase nabrali a pokračovali v cestě. Na noc si kluci postavili stan pod okny chatky, kde ti dva spali, a i když ráno poctivě vypadli co nejdříve, aby byli pryč, až se ti dva znovu vydají na cestu, cestovali s nimi znovu. Nakonec se na ně přece jenom štěstí usmálo, potkali českou výpravu, se kterou se svezli až domů. Dorazili v sobotu pozdě večer, přesvědčeni o tom, že jedou na vítězství. Sázkaři byli i s jejich výkonem nespokojení - sice se všichni trefili na umístění, ale protože se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by kluky typoval na vyšší pozici, nikdo nic nevyhrál. A navíc přijeli už v sobotu večer a ne až v pondělí rádo, jak typovaly ty nejoptimističtější odhady.
Cooking party (jídlová párty) po závodě proběhla parádně a po týdnu už jsme se všichni všemu mohli pořádně zasmát. Haňula připravila impro zapečené palačinky a já jsem našim kamarádům připravila tradiční pěkně tučné vepřo-knedlo-zelo. Ostatní pokrmy byly také chutné, přesto bychom neskromně dodaly, že české dámy tu mají pověst kuchařinek spanilých :-)
Foto z hitch-hiku zde.