Snaefellsness - poloostrov plný sněhodivů

Dva dny před odjezdem nám byla nabídnuta nová práce u Gísliho kamaráda Siggiho v luxusní restauraci Brunch v reykjavické čtvrti Kópavogur. Práci jsme nechtěly odmítnout, ale pro jednu z nás to znamenalo vypustit výlet do národního parku Snaefellsness. Protože Barča celý výlet organizovala pro větší skupinu lidí (kvůli půjčení auta) a Hanka chtěla zachytit drápek v restauraci, nakonec jsme se domluvily, že Hanka zůstane doma a vybuduje naši pozici v restauraci a Bára pojede do Snaefellsnessu. Páteční noc Bára ještě pracovala u Gísliho v Zimsenu a v sobotu ráno se vydala s kamarády za dobrodružstvím. Jeli jsme ve složení Julia (Německo), Evelyn (Rakousko), Dominik (Austrálie), Alex (USA) a já. Takže opravdu mezinárodní složení – nejvíc srandy jsme si užili, když se nás někdo po cestě zeptal, odkud jsme.
Cesta do Snaefellsnessu uběhla docela rychle, první zastávka rozeklané útesy obřeží Arnarstrapi. Doporučuji. Počasí nebylo nic moc, ale k atmosféře tmavých útesů sedělo parádně. Po pobřeží jsme to vzali procházkou až k blízkému městečku Hellnar. Už cestou nám začalo pořádně foukat a my byli rádi, že s sebou máme auto, které nám slouží jako úkryt proti větru. Předtím, než jsme do něj nalezli jsme si ale s větrem ještě zažili velkolepou srandu. Naší další zastávkou byla skupina kráterů Hólahólar. Už jste někdy parkovali auto uvnitř kráteru? Tak tady si to můžete vyzkoušet. Cesta vás dovede přímo do nitra sopky, kde zaparkujete automobil a můžete se vydat vzhůru. Mezitím se rozfoukalo pořádně po islandsku a my si poprvé na Islandu uvědomili, proč Islanďané jakékoliv počasí bez větru považují za dobré. Vítr nám nenechal ani kousíček tepla u těla, neslyšeli jsme se navzájem a hlídali jsme se, abychom neulítli. Přesto jsme z toho byli jak diví a ve větru skotačili a hráli si na Batmany a vůbec jsme z toho měli obrovský zážitek. Děkovali jsme rozhodnutí, že do parku půjčíme auto, protože jsme potom celí provětraní do morku kostí usedli do vozu a zatopili si jak v sauně. Poté jsme ještě navštívili nejzápadnější výběžek Snaefellsnessu, kde je občas možné spatřit velryby a tuleně, my ale v tom nečase byli rádi, že jsme spatřili sami sebe, na velryby bychom nedohlédli. Jinak průvodce láká do tohoto místa ještě kvůli zlaté pískové pláži, kterou jsme v tom nečase nenašli a vikingskému hrobu, který jsme asi našli, protože to byla taková díra v zemi s cedulí o vikingských pohřebních zvycích. No celkově nic extra. Tak to nám celkem stačilo a rozhodli jsme se jet do Grundafjörduru zakempovat. Julia a Evelyn měly domluvené ubytování v mstním Guesthousu a Alex, já a Dominik jsme byli na noc u islandského kamaráda Ariho. Ari žije se svou bulharskou přítelkyní Joannou a svým synem. Poskytli nám na tu noc bezva postýlky, povídali jsme si dlouho do noci v obýváku a dostali jsme výbornou večeři (ryby a krevety v nějaké majdě a ryby v alobalu). Dominik a Ari si fakt sedli a celý večer si povídali o hudebních skupinách a jejich albech a my dámy jsme se do toho taktně nemíchaly a po chvíli jsme se odpouroučeli tradičně do kuchyně, kde jsme taky našly společné téma – americko–bulharsko-české perfektně konsenzuální drbání chlapů. Všude na světě je to stejný...
Ráno jsme se probudili do dne jako malovaného. Přichystali jsme Arimu a jeho rodině americko-australsko-českou snídani a rozloučili jsme se. Nebylo to naposledy co jsme se viděli, to jistě. Za cíl tohoto dne jsme si zvolili ledovec Sneafellsjökull a vrchol Snaefell, kde se natáčel film Cesta do středu Země (podle knihy Julese Verna). Počasí nádherné, naše malé autí jsme zaparkovali nějde pod ledovcem a hurá vzhůru. Někteří z nás motivovaní, někteří méně. Dle informací od našich přátel jsme věděli, že takovýto den v zimním období je nejvhodnější ke zdolání poměrně nenáročné cesty k vrcholu Snaefell. Avšak některé slabší umektané a vždy lépe informované články výpravy, které už příště raději necháme doma (Julia), plýtvaly svou energií neúnavně na brždění skupiny, poučování o bezpečnosti a o šetření sil. Tak jsme tam nevylezli... nechtěli jsme rozpojovat skupinu. Cestou zpátky jsme potkali Islanďany na nedělním výletě – na sněžných skůtrech jeli na vrchol ledovce a kroutili hlavama, když jsme jim řekli, že jsme tam nedošli. No nic, s sebou na skůtr nás nevzali, a tak někteří z nás se svěšeou hlavou (všichni kromě Julie) a někteří z nás vítězoslavně (Julia) jsme ťapkali zpět k autu. Pomalu jsme mířili zpět do vnitrozemí, vzali jsme to po silnici 56 a doporučujem, i z auta bylo vidět mnoho divů. Další zastávkou byl vrchol kráteru Eldborg. K tomuto kráteru se jde asi čtyři kilometry malebným islandským lesíkem a samotný kráter je vysoký 110 metrů. Přesto opět začaly přednášky o bezpečí, odhadu vzdáleností a výšek, o zrádné tmě a jiných nebezpečenstvích. Tak to už jsem já nevydržela a odmítla jsem se vracet, po tom, co jsem měla s Julií ostřejší výměnu názorů týkající se svolení k tomu, abych mohla pokračovat bez ní, se přidal i Dominik, který si taky vydobil povolení od mamky Julie. Tak jsme my dva zamířili ke kráteru a holky zpátky s Julií.To bylo dobře, jinak bych ji asi musela nechat s roubíkem někde v křoví. Eldborg stál za to. Krásný, hluboký kráter hrající všema barvama. Na vrcholu jsme si s Domem zařvali vítězoslavný pokřik, udělali pár fotek a pelášili k autu. Znáte tu islandskou moudrost, že když se ztratíte v islandském lese, tak se máte postavit a rozhlédnout? (Islanské lesíky jsou spíše takové křovíky.) No tak já a Dom máme vyzkoušené, že to v islandské tmě neplatí...
Večer jsem se vrátila domů a potkala Hanku plnou zážitků z nové práce, obě jsme prožily nabitý víkend.
Foto z mezinárodní expedice Snaefellsness zde