Pálení čarodějnic aneb co Reykjavík ještě neviděl

„Holky, mně chybí ohníček... pojďme si nějakej udělat.“ Tak nějak asi začalo to, co Islanďané ještě neviděli a na co budou dlouho vzpomínat. No a protože se zrovna blížil 30. duben a filipojakubská noc, rozhodly jsme se uspořádat pálení čarodějnic. Docela snadno jsme si vybraly místo- mezi termální pláží a muzeem Perlan, v jediném lesíku široko daleko. O něco těžší pak bylo přesvědčit policii a hasiče, že jim tento jediný les nepodpálíme. Úkolu se ujmula Baruška a byla jedním slovem úžasná. Dobrý den, my bychom chtěli udělat oheň... aha, to je zakázaný... no a je nějaká možnost... aha, speciální povolení a jak bych... samozřejmě, nebudu pít a nebude to v lese, ... ano, děkuji, my se vám ozvem až to budem podpalovat. Kdyby jí člověk nerozuměl, myslel by si, že si jde právě koupit rohlík v párku a řeší jestli s hořčicí nebo s kečupem :-)
Pozvali jsme všechny naše kamarády, asi třicet lidí, Zuzka rozvěsila pár plakátků po Reykjavíku, vyvěsily jsme to na slavný facebook (nový internetový program, přes nějž teď všichni komunikují), a čekali, kdo všechno přijde. Nejdřív přišli Češi, skoro na čas, jak jinak. Jirka a Lukáš a Barča a Jarda. A nechyběl Adam a Tom, takže jsme si při podpalování hezky zazpívali Červená se line záře. Kanaďánci se přidali se svým songem a pak už začali přicházet další a další lidé. Ohýnek jsme měli v malém údolíčku, vlezlo se tam tak patnáct lidí, ale postupně se začaly plnit i skály okolo. Nakonec už nebylo kam sednout a každou chvíli někdo volal, že jsou na našem potkávacím místě další lidé a ať pro ně přijdem. Takže tam nakonec byli Češi a Islanďané, Kanaďani a Američané, Španělé a Australan, pár Holanďanů a Švédů, několik Finů a minimálně jeden Ir, Rakušani, Němci a Rusové,Francouzi a Číňani, jeden Slovák a Italové a vůbec, s tím zbytkem jsme se nestihly seznámit. Prostě tam všichni seděli okolo a občas někdo zabrnkal na kytaru, parta trochu podroušených Islanďanů- zpěváků „zabékala“ několik písniček a od Adama jsme po půlnoci dostali pusu, abychom během toho příštího roku neuschly.
Upálili jsme čarodějnici a přivítali jaro, opákali špekáčky a marschmelouny (americká to pochoutka), lebedily si v té pohodě a kolem druhé se to všechno začalo rozcházet. Nikdy se nedozvíme, kolik lidí tam tentkrát bylo, podle toho, kolik lidí se nás čas od času zeptá, jestli jsme tam taky byly, tak asi dost, odhadujem tak šedesát...(!) možná, asi, nevíme. Kolem třetí nás tam už zůstalo jenom patnáct, Zuzka vytáhla buchty a hráli jsme Na hamouna i jiné české hry a o půl čtvrté jsme už zalezli do spacáků a usnuli spokojeně u ohýnku. Zuzka ještě zůstávala vzhůru, pozorovala východ slunce a dávala na nás pozor. My ostatní se namáčkli na sebe, protože začínala být pořádná kosa, k ránu dokonce poprchalo.
Hanka si ještě v noci uvědomila, že je druhý den státní svátek a tudíž nejezdí až do poledne autobusy, takže bude muset do práce pěšky. Takže se vyklubala ze spacáku kolem sedmé, pobalila batoh a vydala se na hodinovou procházku Reykajvíkem. V práci na ní koukali celkem neveřícně, ale pak jen pokrčily rameny a nechali ji tam, smaradlavou a nevyspanou, po hodinové chůzi- neuvěřitelné.
Barča a ostatní spali jen o hodinku déle, pak už se počasí rozhodlo, že nám dopřálo dost, jeden večer bez deště, takže se zatáhlo a rozpršelo. Tak se prý sbalili a šli domů.
No a je po čarodějnicích...islandských. Zavzpomínaly jsme a začaly se těšit domů a přidaly do své sbírky zážitků jeden takový "obyčejný".
Fotky k tomuto článku boužel nemáme... je to na vaší představivosti...