S Bradem Thingvellirem

Nevíme jakou zvláštní náhodou se to stalo, že se před nám začal rýsovat volný víkend. Najdenou jsme neměli práci ani na jednom místě, takže rychle co- Pingvellir, tam jsme ještě nebyli- a s kým? Chvilku jsme přemýšlely a pak oslovily Brada, Američano- Kanaďana, se kterým jsme byly už na Glymuru a Hanka na hitchhiking závodu. Brad byl jako zázrakem volný, takže jsme si daly sraz v pátek a že pojedeme.
Jenomže do toho Barča onemocněla, respektive se konečně rozhodla zatočit s nemocí, která ji oslabovala už pár týdnů, takže jsm nakonec s Bradem vyrazila sama.
Rozhodla jsem se, že je to chlap, že se tudíž nebudu zajímat o problémy typu kam jedem a jak se tam dostanem a vyrazily jsme. Chyba byla asi v tom, že jsem mu toto svoje rozhodnutí neoznámila předem, takže jsme se zamotali už v reykajvickém autobusovém systému a nabrali celkem slušné zpoždění. I když je Pingvellir jen 30 km od Reykjavíku, večer tam jezdí jen místní lidé a ti jen do nejbližší vesnice, a jinak nikdo. Takže nás první řidič vyhodil kousek za Reykjavíkem a pak jsme už šlapali pěcha až do setmění. Pak se rozpršelo, takže jsme se utíkali schovat do místní autobusové zastávky a nakonec tam i rozbalili stan. Samozřejmě okamžitě poté, co jsme stan celí zmáchaní dostavěli, přestalo pršet. Tak jsme zalezli dovnitř a připravili se na zajímavou noc. Vpodstatě jsme kempovali uprostřed vesnice a tak se nebylo čemu divit, že jsme měli během noci pár nevěřících návštěvníků. Ono taky představte si, že se vracíte podroušení z párty a na zastávce najdete stan. Ti neveřící zavolali svým známým, ti taky moc nevěřili, tak jsme se pro tu noc stali další atrakcí Zlatého trojúhelníku. Ráno přes nás ještě přehodil pošťák noviny a pak už jsme hodně rychle vypadli.
Na cestě jsme potkali několik superjeepů místní turistické kanceláře. Stopování těchto jsme docela brzy vzdali, ono čím je auto větší, tím míň místa v něm je, a tyto off- roadovaný obludy byly plný turistů toužících si užít nějaké to dobrodrůžo. Nikdy jsme s těmito turisty nemluvili, ale asi musí být trochu překvapení- od jedné slečny jsme se dozvěděli, že je v Reykjavíku naloží do těchto obrovských hraček, pak s nimi objedou Golden Circle, na který stačí i koloběžka, pak je vezmou na jedinou gravelovou, tj. Neasfaltovou silnici široko daleko a zase je v Reaykjavíku vysadí. Nemám tucha, co si o tom myslí, každopádně se v superjeepech tvářili docela „cool.“ A nezastavili.
Nakonec nás vzal pán astmatik- horolezec. Se skupinou dalšíh astmatiků už několik měsíců trénují a slézají všechny hory v okolí Reykjavíku a připravují se na výstup na islandskou nejvyšší. Mají můj obdiv.
Vysadil nás u turistických informací v Pingvelliru, tak jsme tam zalezli, trochu se poumývali, Brad pročesal fousy, naplánovali trasu jsme na horu nad parkem, a vyrazili. Cestička nás vedla blátem a kalužema,lávovým polem, zdála se zpevněná, ale občas se člověk probořil až po kotníky. Po hodince jsme se dostali k hoře, na kterou jsme chtěli vylézt a Brad začal hledat nějakou stezku nahoru(tu, co byla v mapě). Už nebyl sníh, takže jsme docela očekávali, že něco najdem, ale když jsme horu málem obešli třikrát dokola a furt nic, rozhodli jsme se to vzít jako Anděl Páně- direct nahoru. Chvíli jsme si sedli a dali si oblíbený toustík s marmeládou a arašídovým máslem, schovali batohy do křoví a pak se postavili hoře tváří. No a stejně jako Anděl Páně jsme se potýkali s určitými problémy, před námi se totiž rozprostíral islandský les- změť vrbiček a klečí. Chvíli jsme bojovali s pralesem a pak se sypajícíma se šutýrkama, oblezli několik převisů a dvakrát zmokli a nakonec se vyškrábali skoro na vrchol. Tam samozřejmě mlha a déšť, byli jsme uproštřed mraků. Tak jsme se aspoň rozhodli najít avizované ledovcové jezírko (nádhera) a vylezli na kopec nad ním. Odtud se nám otevíral výhled do kraje, na nějaké větší jezero a hory za ním, semtam nějaký vulkán. Bylo to jako přelud, chvíli jsme krajinu viděli, tak se zase zahalila do mlhy, ukázalo se něco jiného.
Na druhé straně jsme zase mohli pozorovat přicházející déšť- nad jezerem Pingvelirvatn se přibližovali pásy sluníčka a dešťě, takže jsme si mohli docela snadno spočítat, kolikrát během následující půlhodinky zmokneme. Výsledek zněl-moc. Takže jsme to zase rychle nabrali směrem dolů, i protože se blížila sněhová bouře a my ji rozhodně nechtěli podceňovat. Navíc jsme to slíbili paní na informacích. Vánice nás zastihla na půl cesty, takže jsme na místo vyhlédnutého nocoviště dorazili jak sněhuláci. Nutno podotknout, že tady se Brad chopil své role a vedl nás. Sice pořád trochu rozpačitě, ale byl to on, kdo hledal nejsnažší cestu ze svahu a přes blátivé lávové pole. Ani nemůžu říct, jak něco takového jako ženská ocením.
Kempovali jsme pod stříškou umývárek, celkem v závětří, takže nás to ani nezafoukalo, ale kosu jsme klepali stejně. Nicméně jsme se hrdinně co chvíli ujišťovali, že jsme v pohodě, houby s octem, mrznulo a ráno jsme uvítali oba :-)
Jenže ráno nějak moc neuvítalo nás. Sněhová vichřice ještě trochu posílila, a jenom občas polevovala, aby bylo vidět, kolik sněhu už kolem napadlo. Sbalili jsme stan, vzdali naplánovanou trasu kolem míst, kde kdysi zasedal Althing, a utekli do turistických informací. Paní nad náma spráskla ruce, nechala nás tam sedět a rozmrzávat a čekat, až se vyskytne nějaký dobrák, který by nás vzal domů. Vyskytl se. Sice to nějakou dobu trvalo, ale stopování z vyhřátého občerstvení bylo docela prima.
Cesta domů pro nás ale byla utrpením. Jakmile jsme vyjeli z hor okolo Pingvelliru, začala se obloha trhat, sem tam prosvitlo sluníčko a v Reykjavíku už bylo jaro. Barča nás uvítala docela překvapeně a my se cítili tak trochu jako blázni, že se vracíme za slunečného nedělního poledne.
Naštěstí se počasí rozhodlo nám dát za pravdu, aspoň trochu, večer se zatáhlo a rozesněžilo, tak jsme přece jenom usínali s čistým štítem... aspoň že tak...
Fotografie, které jsme pořídili vy chvílích,. kdy zrovna nepršelo, nesněžilo nebo nebyla tma, najdete zde